Náhle cítím, jak mi publikum něco vrací, říká Nick Cave po smrti syna

Nick Cave sedí ve svém hotelovém apartmá v Sydney. Židli otočenou směrem k oknu, za nímž se město koupe v přímém letním slunci. „Podívej se,“ odmlčí se a pečlivě hledá slova. „Na smutku a truchlení není nic dobrého.“

Člověk, který jej poslouchá, je Chris Heath, autor a novinář, který Cavea různým způsobem provází od poloviny osmdesátých let, kdy hudebník zakládal kapelu The Bad Seeds. Teď je leden 2017, před rokem a půl při pádu z útesu v Brightonu zemřel jeho syn Arthur, což byla událost, která Cavea poznamenala osobně i pracovně - a odrazila se jak na albu Skeleton Tree, tak především na dokumentu One More Time with Feeling z jeho natáčení, které sleduje ve stínu osobní tragedie. Od té doby Cave s veřejností nekomunikoval.

Až nyní Heath napsal strhující profil The Love and Terror of Nick Cave, v němž zpěvák poprvé hovoří jak o svých dojmech z dokumentu, který ho zachytil zcela bezbranného a v emocích, čemuž se po celou kariéru úporně bránil. Zároveň popisuje první koncerty nového turné, kdy předstoupil před publikum s písněmi ze Skeleton Tree, a to, jak se proměnily jeho pocity na pódiu.

„Pocházím z linie frontmanů, kterým je vlastní bojovnost. Vždy je to svého druhu útok na publikum. Tak to vždycky bylo,“ vysvětluje Heathovi. „Ale změnilo se to. Ta konfrontace tam je pořád, ale náhle cítím, jak mi publikum něco vrací. Nastala tu nějaká nová dynamika, výměna emocí – která je krásná. Vzniká tam nějaký společný pocit. Možná to takhle funguje pořád, když člověk hraje v Coldplay nebo co.“