Jak se zbavit nesmyslných zaměstnání? Zavést základní příjem

Leonard Cohen měl pravdu:Chudí zůstanou chudí a bohatí zůstanou bohatí. Italští ekonomové to teď dokázali vědecky, máme to černé na bílé. Tedy abychom trochu pokazili básnickou licenci: dnešní chudí jsou nepoměrně bohatší než bohatí minulosti - bavíme se o poměrných číslech.

Takže Florencie je půvabné toskánské město, které se může pochlubit několika skvosty renesanční architektury, možná nejbohatší galerií světa, řekou Arno, která teče pod unikátním mostem, a už od poloviny léta páchne hnilobou -  což nikomu nevadí, protože město a okolní toskánské kopce žádné znechucení nedovolí.

A krom toho všeho se může pochlubit i faktem, že florentské rodiny, které byly součástí městské honorace před šesti sty lety, jsou tamní honorací i dnes. Dva badatelé porovnali daňové soupisy z roku 1427 a 2011. A došli ke cohenovskému závěru: rodiny, které byly majetné tehdy, najdeme mezi bohatými florentskými měšťany i dnes.

Badatelé sice uznávají pravděpodobnost jisté nepřesnosti, porovnávali totiž příjmení a nesledovali cestu jmen dějinami (tehdejší plátce jménem Borgi nemusí mít s dnešní plátcem Borgim nic společného, byť to není nejvhodnější příklad). Italská jména ale mají tu výhodu, že jsou regionálně vázaná, a vzhledem k relativně malé geografické mobilitě velmi pravděpodobně plynule předávaná. Jinými slovy: velká většina příjmení sedí.

A tak výsledek s velkou pravděpodobností není moc povzbudivý. Socio-ekonomická mobilita je koneckonců motorem životů většiny lidí - zajistit komfortní život pro sebe, své rodiče i děti. Mít se lépe, což nemusí mít nutně vulgární podobu drahého auta na leasing.  Jenomže ten motor úplně nefunguje. The poor stay poor, the rich get rich. A to navzdory dějinám, které k Florencii byly na evropské poměry milosrdné, ale jistě nebyly zcela klidné: boje o město napříč stoletími, fašistická diktatura ve dvacátém století a dvě světové války k tomu.

Oba ekonomové docházejí k tomu, že podobný vzorec, navzdory všem italským a florentským specifikům, bude platný pro celou západní Evropu. Mimochodem, znějí vám dnes vznosně britská jména Darcy, Talbot nebo Percy? Tak to je proto, že jsou vznosná už nejméně od roku 1170, jak zjistila jedna dřívější britská studie.

Zajímavá by byla podobná studie i pro Východ starého kontinentu, bohužel se ji autorovi menu nepodařilo najít. Vzhledem ke kotrmelcům, jimiž naše kraje prošly, budou výsledky jistě o dost odlišnější. Je to dobře, nebo špatně?

Nicola Toso z Villafrancy Padovany buď neměl štěstí na rodokmen, anebo patřil do těch méně schopných rodů, které dokázaly zchudnout. Navíc jeho pizzerie nijak zvlášť neprosperovala, a neměl tak na alimenty, jež musel posílat své ženě. Udělal jí proto zajímavý návrh: výživné učiní skutečným výživným a bude jej platit v pizzách. A soudce mu jeho nápad schválil.

Zůstaňme u peněz. V neděli půjdou Švýcaři hlasovat v referendu o zavedení takzvaného občanského platu, tedy bezpodmínečné a nárokové “dávky” pravidelně vyplácené pro všechny. Podle všech očekávání občané návrh zamítnou. To ale neznamená, že přemýšlení o tomhle dost radikálním konceptu skončí, některé evropské země už pilotní projekty rozeběhly, jiné je plánují v příštích letech.

Zde je další z argumentů, proč občanský plat zavést.  Kdepak, vůbec nejde o roboty, kteří údajně zničí všechna lidská zaměstnání (a pak i lidi samotné). Takovými předpověďmi se sice média jen hemží, ale lidstvo je mistrem ve vytváření katastrofických civilizačních předpovědí - které se následně nevyplní. Anebo se vyplní, jen jiným způsobem, a ne tak katastroficky.

Jde o to, že občanský plat by mohl vymýtit “bullshit jobs”. V češtině nejblíže: stav, kdy člověk vykonává práci, kterou považuje za nesmyslnou hovadinu. To není stav vůbec vzácný. V průzkumu 12000 amerických zaměstnanců, který provedl časopis Harvard Business Review, se k němu přiznala polovina.

Jiný výzkum z Británie je o něco milosrdnější, ale i tak: bullshit job má podle vlastního mínění 37 procent lidí. A v údajném ráji ekonomiky budoucnosti v Silicon Valley je to snad nejhorší: pocit smysluplnosti vlastní práce má pouhá pětina vývojářů. Nemyslí si, že budují aplikace, které zlepší planetu a tak dále, nýbrž že vyrábí stroje na klikání na reklamu.

Jsou to sice nesmyslná zaměstnání, ale dávají jistotu živobytí. Proto je lidé volí. Nijak překvapivé. Občanský plat by prý dal lidem svobodu udělat se svým životem něco opravdu užitečného. Kolik báječných vizionářů dnes obrací hamburgery nebo jezdí s Uberem? ptají se řečnicky autoři. Asi hodně. "A proto jsme chtěli létající auta, ale místo toho máme 140 znaků,” utahuje si silliconvalleyský intelektuál (a miliardář, jak jinak) Peter Thiel z Twitteru, jednoho z dětí ekonomiky 3.0.

To všechno prý občanský plat změní - až tedy pravice překoná vrozenou nedůvěru k lidské činorodosti a levice vrozenou nedůvěru k lidské svobodné volbě. Nebe bude plné létajících aut, ale tvítovat budeme asi moci nadále.

Mít kruhy pod očima z nevyspání už není symbol zaneprázdněnosti, důležitosti, a tedy životního úspěchu. Statusovým symbolem dneška je kvalitní spánek.

První obchodní transakce provedená na internetu se odehrála v roce 1971. Mezi studenty Stanfordské univerzity a MIT. Šlo o pytlík marihuany.

Christine Loughead, veganka z kanadského Ontaria, smutně koukala na akvárium v supermarketu, v němž na nevyhnutelnou smrt čekal osamocený humr. Skutečně nevyhnutelnou? Humr byl ještě naživu, nebylo všechno ztraceno!

V přepočtu za tři sta korun humra vykoupila, aniž měla nějaký další plán. Cestou mu tedy jen opakovala “teď už nejsi večeře” a pojmenovala jej Lobby Joe, tedy Humřisko Pepa. Doma jej osvobodila od gumových pout, která mu svírala klepeta, a uložila jej do nádoby se slanou vodou. Pak sedla k internetu.

Zjistila, že Humřisko s největší pravděpodobností pochází z vod u Nového Skotska. Mohlo to být ještě dál, ale také to mohlo být o dost blíž. O dost blíž než těch 3000 kilometrů, kolik to z jejího domova bylo. Zkontaktovala jednu novoskotskou veganskou komunitu, která jí přislíbila, že se o Pepu postará, až se dostane do svého domova. Pořád ale bylo potřeba převézt Humřisko přes půl Kanady. Nejbližší kurýr, který by dokázal převézt živé zvíře takovou dálku, byl ve Winnipegu - šest hodin jízdy autem na úplně opačnou stranu.

Christine Loughead nicméně naložila Humřisko do polystyrenové krabice plné novin a chladivých gelů, posadila jej na zadní sedadlo a vyrazila. Všechno dopadlo dobře, o sedm hodin později už Pepa putoval z Winnipegu do Halifaxu v Novém Skotsku. Záchranná akce vyšla na zhruba pět tisíc korun. V Halifaxu hned tamní vegani Pepu vybalili a vyrazili s ním k moři. Po chvíli zmatení začal klapat klepety po skále - a nakonec vklouznul do studených domovských vod Atlantiku.

Nebyl by to příběh v době internetu, aby to Christine Loughead okamžitě neschytala za to, že nákupem Humřiska vlastně jen podporovala lovný průmysl. “Záchrana Pepy za to stála,” nechala se ale slyšet, “něco jsem prostě musela udělat.”

Video:Němečtí Turci protestují proti rozhodnutí vlastního parlamentu, který se usnesl, že to, co domovina jejich předků provedla v době první světové války Arménům (tedy vyvraždění jednoho a půl milionu lidí), se bude nazývat genocidou. O tom, že je to to pravé pojmenování pro tehdejší události, se shodne celý západní svět, Turecko to vytrvale odmítá. Nový premiér Binali Jildrim označil tehdejší vraždění za “běžné válečné události”.

Kulturní tip: Muž, který lže. ČT art 3.6.2016  22:05