Hillary se nebude distancovat od Obamy

Americké prezidentské volby konečně začaly. Po měsících čekání a už vcelku trapného mlžení v neděli bývalá ministryně zahraniční Hillary Clinton oznámila to, co jsme všichni dávno věděli – že se bude podruhé ucházet o demokratickou nominaci a výhledově tedy o job v Bílém domě.

Otázek kolem její nominace se samozřejmě vynořuje nepřeberné množství a média prozkoumávají jejich různé úhly: Edward Luce ve Financial Times například upozorňuje, že Clinton nemá šanci masivněji oslovit ženy, které mimochodem v USA chodí k volbám poctivěji než muži, pouze prostým zdůrazňováním historického významu své kandidatury bez konkrétních kroků. Jak podotýká, mají Spojené státy co dohánět třeba ve státem placené rodičovské dovolené, v níž nabízí lepší servis řada států světa, dokonce i země nijak proslulé péči o práva žen (třeba Saudská Arábie má delší mateřskou než USA).

Deník The New York Times pak prozkoumává nejzajímavější a nejdelikátnější úkol, který před sebou „team Clinton“ má: a to, jak se ex-ministryně postaví vůči svému rivalovi z primárek v roce 2008, prezidentu Baracku Obamovi. Podle NYT tento „rébus“ už měsíce zaměstnává analytiky a poradce v jejím týmu. Zkoumají průzkumy veřejného mínění, náladu v klíčových obvodech, jednotlivá Obamova rozhodnutí a jejich dopady.

Republikáni totiž bezpochyby ve volbách použijí stejnou taktiku jako demokraté před sedmi lety, když voliče varovali, že zvolením republikánského Johna McCaina dostanou jen další „porci“ politiky tehdy mimořádně nepopulárního George W. Bushe. Clinton se ale zároveň nemůže od Obamy příliš distancovat - také proto, že po čtyři roky jeho politiku jako šéfka diplomacie spoluvytvářela.

A aby to neměla bývalá první dáma moc jednoduché, vstupuje do boje při vědomí, že v posledním půlstoletí se pouze jedinému politikovi povedlo uhájit prezidentské křeslo poté, co v něm předchozí dvě volební období seděl jeho spolustraník. Bush starší coby republikán zvítězil po osmi republikánských letech Ronalda Reagana.

Přesto všechno se favoritka voleb rozhodla, že se od současného prezidenta nedistancuje, ale udělá z něj naopak „jednoho ze svých nejdůležitějších spojenců“. NYT na základě rozhovorů s anonymními zdroji z okolí týmu očekávají, že Obama bude hrát klíčovou roli ve shánění sponzorů nebo v oslovení afroamerických voličů.

Z radaru v posledních týdnech zmizela Francie a tamní debata o tom, jak příště zabránit útokům podobným tomu na redakci satirického listu Charlie Hebdo a pařížský košer obchod. The Finacial Times téma znovu vracejí do centra pozornosti portrétem Marca Trévidica, jednoho z francouzských soudců specializovaných na boj s terorismem.

Zkušeného devětačtyřicetiletého právníka se útok dotknul v osobní rovině – bodyguard, který střežil jednoho z karikaturistů a zemřel rukou po jeho boku bratrů Kouachiových, byl pět předchozích let členem Trévidicovy ochranky. Přesto Trévidic vidí věci trochu jinak, než bychom čekali od státního zaměstnance, navíc s detailní znalostí teroristické scény.

Francouzská vláda v týdnech po útocích připravila legislativu, která by měla mimo jiné významně posílit pravomoci zpravodajských služeb. Debata o balíku zákonů právě nyní startuje v parlamentu a čeká se, že bude bouřlivá. Počítá se totiž s tím, že stát bude moci sledovat telefonickou i internetovou komunikaci osob byť jen podezřelých z napojení na teroristy, a to bez povolení soudce. Zpravodajské služby by pak měly získat větší pravomoci (třeba instalovat kamery a jiná nahrávací zařízení do soukromích bytů a domů) i personálně posílit.

A právě tam podle Trévidica vláda střílí vedle. Podle něj by měla spíše posílit policie, která nese další díl odpovědnosti: měly by vyšetřit případy a dostat úspěšně k soudu. „Policie je dnes zavalená případy,“ citují FT soudce, který připomíná, jak byl on sám i jeho kolegové ještě před lednovými útoky přetíženi vlnou francouzských bojovníků ISIS vracejících se domů z Blízkého východu.

Kate bylo dvanáct a prožívala právě jedno z nejšťastnějších období školních let, když se to stalo. Během výletu ve skotských horách ji ve stanu znásilnil jeden z učitelů internátní školy Gordonstoun, kde tehdy studovala. Dnes dospělá žena se jmenuje jinak, ale pod tímto krycím jménem její příběh – i dalších bývalých studentů s podobným osudem - vůbec poprvé odvyprávěl v rozsáhlém materiálu The Observer, magazín britského Guardianu.

Přestože se Gordonstoun chlubí tím, že měl mezi studenty postupně několik členů královské rodiny (prince Charlese například), měl vždy značně problematickou pověst. Škola proslula tvrdými metodami zakladatele, německého uprchlíka před nacisty a pedagogického inovátora Kurta Hahna, který stvořil svět, v němž se dětem tužil charakter fyzickými tresty, ledovými sprchami a tvrdou disciplínou.

Právě následník trůnu Charles mimochodem o těžkých časech na Gordonstounu otevřeně mluvil, když třeba popisoval, jak jej ve třinácti spolužáci drželi pod studenou sprchou, nahého a zavřeného v proutěném koši.

Případ znovu otevírá debatu o institucionální odpovědnosti, která se v tomto kontextu se v Británii vede už od podezření, že stanice BBC zavírala oči před zprávami o zneužívání, kterého se celé dekády dopouštěl moderátor Jimmy Savile. Ale také o skotském právu.

Tamní zákony, odlišné od právní úpravy v Anglii a jiných částech království, totiž ve zvýšené míře vyžadují svědectví třetí osoby - a to i u zločinů intimní povahy, jako je znásilnění či právě sexuální zneužití. Právě kvůli této podmínce Skotsko vykazuje nejmenší podíl odsouzených pachatelů vzhledem k počtu nahlášených případů v celé Evropě, protože třetí svědek se najde málokdy.

Na autorku tohoho menu minulý týden mocně zapůsobil snímek uvedený během úvodního večera Dnů evropského filmu: německý titul Jsme mladí. Jsme silní. Obsáhlý text v nejnovějším vydání německého týdeníku Der Spiegel se znepokojením připomíná, že téma neztratilo na aktuálnosti. Film rekonstruuje události z léta 1992, kdy obyvatelé východoněmeckého Rostocku – frustrovaní po pádu Berlínské zdi ekonomickou recesí, vysokou nezaměstnaností a celkovou nejistotu - terorizovali několik týdnů sídliště obývané cizinci.

A podle Spiegelu podobné útoky proti cizineckým ubytovnám v posledních měsících „znepokojivě rostou“. Nejvíce pozornosti předminulý víkend upoutal žhářský útok v dolnosaském Tröglitzu na zatím prázdný azylový dům budovaný v třítisícovém městečku pro čtyřicet uprchlíků - a spíše než o ojedinělý incident jde o jeden z projevů nejnovější „vlny xenobie“. Za poslední měsíce podobné útoky hlásí nejen města z různých částí Německa, ale dokonce i Berlín, město s výjimečně kosmopolitní a tolerantní pověstí. Jak Spiegel spočítal, počet útoků se loni oproti roku 2013 ztrojnásobil.

Video: Z Německá přišla zpráva, že zemřel nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass. V obsáhlém rozhovoru, který poskytnul před dvěma lety a který je vybaven anglickými titulky, hovoří například o tom, jak přímá zkušenost s nacismem ovlivnila jeho psaní.

Kulturní tip: Fanfare Ciocărlia. Lucerna Music Bar, Praha, 13. 4. Začínali coby amatérská skupina muzikantů, která hrávala na křtinách a svatbách v městečku na severovýchodě Rumunska. Pro západní svět je v roce 1996 objevil německý nadšenec – a později impresário – Henry Ernst. Dovezl je do Londýna, kde je Timesy označily za „pekelný nářez“. To díky taneční zběsilosti balkánské dechovky, jejíž tempo mnohdy dosahuje až 200 bpm. Od té doby jsou Fanfare Ciocărlia neúnavnými harcovníky evropských koncertních pódií a výherci anket v kategorii world music. Jejich zatím poslední deskou je loňská spolupráce s kanadským kytaristou Adrianem Rasem nazvaná Devils Tale.