Google Assistent umí telefonovat lidským hlasem. Má se nám přiznat?

Největším hitem každoroční konference firmy Google, která se na ní chlubí svými novinkami, byl telefonní hovor, který provedl program Google Assistant. Zamluvil termín v kadeřnictví; sice prve chtěl odpoledne, ale nakonec se spokojil s desátou dopolední. Žena na druhém konci drátu, podle všeho ve skutečném kadeřnictví, nemohla mít tušení, že s ní mluví počítač. Nemohl by ho mít nikdo, kdo by rozhovor nic netuše poslouchal.

Je to ohromný programátorský a vývojářský úspěch, i když jde zatím o nehotový program. Způsobů, jimiž by zdokonalující se technologie mohla usnadňovat lidem život, a to nikoli těm pohodlným, nýbrž znevýhodněným, je nespočet. Google sám ovšem nadšení mírní. Duplex, jak se tato konkrétní část jejich asistenta jmenuje, si s vámi nepopovídá o všem, jeho rozsah je velmi omezený - umí zamluvit stůl v restauraci, dohodnout termín u holiče a poptat se podniků, jak mají otevřeno o svátcích. Možná, že skutečně existují limity umělé inteligence, které Duplexu nedovolí člověka nahradit. Ale i v nich se každopádně dočkáme horečného vývoje. Ani Fordův model T neměl parkovacího asistenta.

Ale pak je tu i nespočet etických dilemat a otázek, které s sebou přináší program schopný věrohodně nahradit lidský hovor. Ty shrnuje server The Verge. Má například počítač upozornit člověka, že mluví s počítačem? Je to jedna z možností, jak snížit možnost zneužití. Umělý inteligentní hlas by například mohl znít jinak - nejlépe vždy stejně, aby se záhy stalo všeobecně sdílenou vědomostí “Aha, tohle je robot”. Právě v tomhle ohledu je ovšem Duplex skutečnou Pandořinou skříňkou. Kdo bude chtít technologii zneužívat, cestu k realistickému hlasu si najde, i když to třeba nebude sám Google a další velkofirmy.

https://www.youtube.com/watch?v=_ldoV5FQn0k

Další problémy jsou subtilnější. Nesebere nám Duplex další kanál, kterým přímo komunikujeme se svým okolím, respektive nesebereme si ho my sami vlastní leností? Tenhle malý kontakt - pohledy z očí do očí, hovor s prodavačem, vyjednávání o tom, kdo bude v tramvaji sedět, a kdo ne, zkrátka sociální interakce - je klíčový při vytváření společenské důvěry v širokém slova smyslu. S kým nemluvíme, tomu nevěříme.

Duplex by tak mohl být další odseknutou větévkou na stromu společenské soudržnosti. Navíc,  s kým mluvíme, k tomu také cítíme větší úctu. Když si domluvíme holiče my, sami, osobně, pravděpodobně budeme mít větší potřebu na domluvený termín přijít. Už jen kvůli člověku na druhé straně drátu. Budeme stejně ctít i dohody, které za nás udělá robot? 

A dále, je správné, aby se svět rozdělil? Tedy aby vydělil lidi, kteří si mohou nákladnou technologii dovolit, a proto za ně otravné záležitosti - které možná jsou otravné, ale jejich součástí je interakce s živou bytostí - vyřizuje robot? A z druhé strany: co na to dotyční, kteří mohou mít pocit, že svým zákazníkům nestojí za to, aby se s nimi domlouval někdo jiný než jejich mechanický asistent?

 Některé obavy jsou reálné, některé se někomu mohou zdát být přitažené za vlasy; je skutečně rozdíl, když holiče za někoho domlouvá lidský asistent a počítačový asistent? Jak ale uzavírá Verge, měli bychom o nich mluvit dřív, než o nich místo nás začnou mluvit roboti.