V jiných jazycích jsme trochu jiní lidé. Je to zčásti nevyhnutelné, protože každý jazyk, který umíme, umíme trochu jinak. Málokdo totiž dokáže obsáhnout jednu cizí řeč (natož víc) stejně plně jako mateřský jazyk. A jsou tu i záhady jako ta, proč autor tohoto menu mluví anglicky o poznání vyšším hlasem než česky. Ale pak jsou zde také opravdu podstatné otázky: Jak moc jsme jiní a kam všude vliv cizího jazyka zasahuje? Je možné, že i do tak zásadních oblastí, jako je morální rozhodování?
U textu, který se téhle otázce věnuje, českého čtenáře zaujme hned jedna z prvních vět: “V angličtině jsem důrazná, ve francouzštině uvolněná a v češtině víc citlivá.” Takže oči hned přeskočí o centimetry výše a zjistí, že autorkou je kanadská psycholingvistka Julie Sedivy. Ale zpátky k tomu, co říká.
A říká, že zasahuje. Cituje několik průzkumů, které pozměnily dobře známé “tramvajové dilema”. Odbrzděnou tramvaj, která samovolně míří na pět lidí, můžete přehozením výhybky svést na jinou kolej, kde ovšem nevyhnutelně zabije jednoho člověka. Uděláte to, nebo do situace nevstoupíte? A druhá možnost: tramvaj mířící stále na oněch pět lidí zastavíte tak, že jednoho člověka ze skupiny vyberete a vlastníma rukama strčíte pod kola. Uděláte to? Obecně platí, že lidé jsou ochotní škubnout výhybkou, tedy jednoho člověka zabít a pět zachránit. Ale hodně se jim už nechce vlastníma rukama strkat jednoho nešťastníka pod koleje v zájmu záchrany pěti lidí, i když situace je to v zásadě identická.
A co se stane, když tenhle test provedeme na jedné skupině v jejím mateřském jazyce a na druhé skupině v jazyce osvojeném? Výsledky jsou fascinující. První skupina naplnila známý vzorec, ta druhá si nejenže velmi dobře rozuměla s výhybkou, ale bez větších cavyků strkala člověka na koleje. Chtělo by se říct, že byla racionálnější - nebo také tvrdší a bezcitnější.
Vysvětlení může být několik. Podle Sedivy je nejsmysluplnější rozdíl v tom, k jaké části naší osobnosti jazyk hovoří. Uznává, že se tu pouští na hodně neprobádaný a měkký led, ale přesto nabízí vysvětlení. Mateřský jazyk podle ní mluví jak k niterným, podvědomým a ne-rozumovým mravním zásadám, tak k těm společensky osvojeným a sdíleným, kde už mohou hrát roli i rozvaha a kalkulace (“pět je víc než jeden”). Naučený jazyk má však přístup jen k té druhé části naší osobnosti.
To samozřejmě otevírá spoustu dalších otázek. Jakou roli pak hraje to, že většinu mezinárodních jednání vedou účastníci v naučených jazycích? No, tady asi trochu tušíme jakou: “šup šup, tři republiky jsou víc než jedno království”. A další otázky: je možné, že by každý jazyk skutečně trochu jinak posouval morální kompas svých mluvčích? První otázka je asi teoreticky prozkoumatelná, Ta druhá, jak píše Sedivy, je natolik komplikovaná hypotéza, že ji asi neprozkoumáme nikdy.
Díky bohu, chce se říct. Pochopitelně v mateřské řeči.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
