Postoj českých médií ke kancléřce Merkelové odráží zdejší hysterii z uprchlíků

Tentokrát trochu jiné menu. Při přípravě článku o tom, jak Německo prozatím zvládá příchod milionu žadatelů o azyl (kterou si můžete přečíst v aktuálním čísle tištěného Respektu) jsem se zeptal několika Němců, kteří dlouhodobě žijí v Česku, umí náš jazyk a sledují česká média, na jednoduchou otázku: Jak hodnotíte zpravodajství českých médií o Angele Merkelové a o Německu v časech uprchlické krize? Zde jsou odpovědi, které došly.

Hans-Jörg Schmidt, dlouholetý zpravodaj deníku Die Welt:
Coby dlouholetý německý zpravodaj z Česka - a tedy i pravidelný čtenář zdejších novin - jsem překvapen ostrostí řady komentářů. Člověk z nich získával pocit, že Merkelová k problému přistupuje naprosto naivně, rozhoduje se jen emotivně a bez špetky rozumu - tak jako při tzv. Energiewende, tedy odklonu od jaderné energetiky. Z komentářů vyplýval také pocit, že kancléřku vůbec nezajímá, jak sousedům se svým požadavkem evropské solidarity ubližuje.

Některé komentáře, např. Lidových novin, podle nichž se Německo svou azylovou politikou chce vykoupit ze zločinů minulosti (což Česko a ostatní Evropané nemusí), mi připadaly vyloženě trapné. Pozoruhodné byly také komentáře Mladé Fronty Dnes, které se už nemohly dočkat “puče” proti Merkelové, o němž - jakkoli byl vzdálen realitě - psal německý Spiegel. Naproti tomu například Hospodářské noviny sledovaly jinou linii a připomínaly, že od EU není možné jen brát, ale je třeba se také chovat solidárně. Za přefouknuté pak považuji zpravodajství o Pegidě a Alternativě pro Německo (AfD). Obě hnutí, když se podíváme na počty sympatizantů, zdaleka nereprezentují názor “lidu”.

Musím samozřejmě uznat, že německá vláda v uprchlické krizi nepostupovala zrovna jednotně. Dodnes třeba nedala jasnou odpověď na otázky Čechů, jak chce přesně prosadit permanentní přerozdělování uprchlíků v rámci EU. Kritika Německa je v tomto bodě naprosto oprávněná. Celkově jsem však z většiny zpravodajství vycítil pokus svrhnout Merkelovou konečně a s radostí z jejího piedestalu, který jí přitom dříve česká média pomohla vystavět. Když tato média v minulosti dostala od kancléřky rozhovor, tak pýchou skoro praskla - tyhle doby se zdají být světelné roky vzdálené.

Alexandra Mostýn, šéfredaktorka LandesECho, časopisu německé menšiny v České republice:
Ani německá média s Angelou Merkelovou a její uprchlickou politikou nezacházejí v rukavičkách. Ale v českých médiích až na málo výjimek - kromě Respektu bych jmenovala Svobodné forum - postoj ke kancléřce odráží hysterii z uprchlíků zuřící ve zdejší společnosti. Německá politika a přístup Merkelové samozřejmě nestojí a nemají stát mimo kritiku. Naopak. Ze dne na den vypovědět dlouhodobě vyjednávané dohody, v tomto případě Dublinskou, anebo vyhrožovat tresty zemím, jež se nepodílejí na systému kvót, to není pro soudržnosti Evropské unie zrovna přínosné.

Ale to, že některá zdejší média v souvislosti s uprchlickými kvótami rovnou hovoří o druhé mnichovské dohodě, není jen nesmyslné, ale také trapné; a - pokud uvážíme hospodářskou závislost Česka na Německu - prostě směšné. Takové staré obrazy německého nepřítele tu je ve zvyku - navzdory realitě česko-německých vztahů - oživovat zvlášť ve chvílích důležitých politických soubojů, tak jako v prezidentských volbách 2013. Minimálně u dvou českých deníků bych tedy nevylučovala politický kalkul vzhledem k postoji jejich vlastníka v uprchlické krizi.

Thomas Oellermann, historik se specializací na česko-německé vztahy:
Zásadním problémem českých médií je, že jim unikají desítky let každodenního, bezproblémového soužití mezi Němci a imigranty, které v Německu máme. České zpravodajství klade silný důraz na hledání a popis problémů a konfliktů. Dále to posilují nové webové portály a sociální sítě, které zčásti nenaplňují žádné novinářské standardy.

Annette Kraus, redaktorka německé redakce Českého rozhlasu:
Mé postřehy jsou samozřejmě subjektivní, posbírala jsem je při čtení, poslechu a sledování médií - nedělala jsem si fundovanou mediální analýzu. Je zřejmé, že všechna média jsou takzvanou uprchlickou krizí přetížená, také ta německá. To je vzhledem k závažnosti a složitosti dnešní situace pochopitelné. Zpravodajství osciluje mezi dvěma póly: ti první vývoj považují především za hrozbu a soustředí se na ni; ti druzí se soustředí na popis možných řešení problému.

Nic jako “české zpravodajství” o Merkelové a německé uprchlické politice přitom neexistuje, konkrétní novináři a média se ve svém přístupu liší. Přesto mám pocit, že tu převažuje silně kritický pohled na Merkelovou, který ji vykresluje jako naprosto naivní, odtrženou od reality, za zenitem kariéry. Takové hlasy samozřejmě existují i v Německu, ale už mnohokrát mě udivil důraz, který na tuto perspektivu mnohá česká média kladou.

Jeden příklad za mnohé: koncem listopadu pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD) na svém sjezdu vyzvala Merkelovou k odstoupení. Nebylo to vůbec překvapivé vzhledem k tomu, že se AfD profiluje jako protestní strana proti kancléřce. V Německu byla tato výzva jednou z mnoha zpráv toho dne, na českém zpravodajském kanálu ČT24 běžela mezi nejdůležitějšími zprávami na obrazovce - přitom to byla pouze žádost strany, která ani není zastoupená v parlamentu. Samozřejmě, je to jedna momentka, ale možná výmluvná pro převažující český popis dění v Německu.

Nicméně zpravodajství je samozřejmě odrazem celkové nálady v zemi - a zdá se mi, že pomalu přibývá i hlubší vyrovnání se s tématem migrace a azylu. Chce to asi hlavně více času a více pozitivních impulzů od politické elity. Navíc je v Česku řada informačních zdrojů, které se od výše zmíněného mainstreamu odlišují.

Marco Zimmermann, technický redaktor v softwarovém koncernu, bývalý redaktor Radio Prag:
Zpravodajství o politice německé vlády k uprchlíkům je často protkáno strachem z uprchlíků a neporozuměním právnímu, společenskému a politickému kontextu Německa.

1. Neupozorňuje se na to, že právo na azyl je stanovené v našem základním zákoně, naší podobě ústavy. Německo má povinnost zkoumat žádosti uprchlíků.

2. Nepíše se o tom, že mnoho žádostí o azyl je nakonec odmítnuto, že v Německu existují mechanismy, které umožňují žádosti pořádně prozkoumat a vrátit odmítnuté běžence zpět - buď do jejich domovů anebo do zemí EU, kde byli jako první registrováni.

3. Všiml jsem si toho, že česká média občas dávají populistům, rasistům, lidem s nenávistí vůči cizincům stejný prostor jako “demokratickým” silám. To mi připadá jako špatně interpretovaná svoboda slova, respektive neutralita médií. Chybí mi jasnější podpora médií pro demokratické a morální principy - a k tomu patří i jasné odsouzení nemorálních a nedemokratických vyjádření a hnutí. To, že tito lidé a jedinci mohou říct, co chtějí, ještě neznamená, že nesmí čelit kritice médií.

Daniel Kraft, člen kuratoria, Nadace Brücke/Most:
Nikdy v minulosti jsem se v Česku necítil být takovým cizincem jako v minulých měsících. Nuže dobrá, jsem opravdu cizincem, ale během té spousty let česko-německého života jsem se tu necítil jen jako host, ale spíše jako dobrý přítel. Dobrý přítel, který velkou část svého soukromého i pracovního času tráví v Čechách a na Moravě. Ale když v těchto dnech čtu, co česká média píší, tak mám stále silnější pocit, že v očích mnoha komentátorů a názorových autorit staré přání o “návratu do Evropy” nahradilo přání “Evropu uzavřít”. Odkud se bere tolik nepochopení vůči německé vstřícnosti k uprchlíkům? Kde se bere ta masivní kritika kancléřky? A proč si jen čtyři procenta Čechů myslí, že by jejich země měla přijímat uprchlíky, jak vzešlo z nedávného průzkumu CVVM?

V mé kanceláři v Bonnu visí pamětní list, který připomíná přeshraniční plavbu po Labi při příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie 1. května 2004. Na ten den si ještě dobře vzpomínám: na slunce, na radost a euforii z otevřených hranic mezi Východem a Západem. A teď stále dokola čtu, že více Evropy údajně znamená “nejen udržet Schengenský prostor, ale také ho chránit”. Přeloženo: musíme se uzavřít, musíme vystavět hranice. A při poslechu takových názoru se vážně cítím být tu cizincem.

Myslím na všechnu tu práci pro česko-německé porozumění; na most, který jsem se mezi Čechy a Němci pokoušel postavit. Myslím na Oskara Kokoschku, Oskara Maria Grafa, Alfreda Wolfensteina a na Libuši Moníkovou, Jiřího Grušu a Gabriela Lauba, které pojila jedna zkušenost: byli to uprchlíci. Žili v exilu, v Československu, v Německu. Utekli před národním socialismem do demokracie Tomáše Garrigue Masaryka anebo před ruskými tanky a normalizací Gustava Husáka do Německa.

I když v těchto dnech tento společný díl historie vypadá zapomenut, tak k našim dvěma zemím patří. Právě tato otevřenost, tato empatie k pronásledovaným, k exulantům, tento soucit představuje základní evropské hodnoty. Jak Oskar Kokoschka napsal o svých exulantských letech v Praze v letech 1934 až 1938 ve své autobiografii Můj život: “Byl jsem rád v Praze. Tak jako již jednou po třicetileté válce byla Praha opět kosmopolitním centrem, ve kterém se Evropa naposledy setkávala.”

Marc Lehmann, bývalý dlouholetý zpravodaj švýcarského veřejnoprávního radia v Česku:
Odstěhoval jsem se z Prahy, a proto spíše zdálky sleduji českou debatu o uprchlících. Budu hodnotit ji, a ne konkrétně práci médií. Musím říct, že mě postoj většiny Čechů a především důležitých politiků (Zeman!) zklamal. Během let života v Praze jsem Čechy poznal jako v zásadě otevřené lidi, s pochopením pro nouzi druhých. Často mi ale přátelé říkali, že nevidím realitu, že jsem oslněn životem mezi liberálními přáteli, že skutečné Česko, jeho mlčící většina, je rasistická. Nechtěl jsem tomu věřit. Ale nyní, během uprchlické krize, začínám mít své pochyby. Český postoj mě irituje.

Rozumějte mi správně, nepovažuji politiku Merkelové a Německa za zvlášť promyšlenou, Německo i zbytek Evropy čeká řada problémů. A chápu i skepsi vůči muslimům, protože většinu politického násilí v Evropě nepáchají buddhisté, židé, ale muslimové - jakkoli jde o extremistickou menšinu. Je jasné, že i vstřícná politika, jakou v létě předvedlo Německo, potřebuje jasnější plán a nestačí naivně otevřít dveře. Přesto platí, že Evropa má problém: a Česko - i Polsko a Maďarsko - říkají, že je to nezajímá, ať se ostatní sami postarají. Tak to ale nejde. Nestačí chtít profitovat z evropských peněz, je třeba také naopak nabídnout pomocnou ruku a něco vykonat.

Ve Švýcarsku nyní žijí z 25 procent cizinci, tvoří 2 z 8 milionů obyvatel země. Nejsou to Italové, Španělé, Portugalci - ti už mají švýcarské občanství a jejich děti se rodí jako Švýcaři. Jsou to Tamilové, Tunisané, Turci, Afghánci, Eritrejci, Nigerijci, Kosované atd. Neříkám, že vše u nás běží bez problémů. Ale když mají Češi “problém” v situaci, kdy mají 4 procenta cizinců a Poláci dokonce 0,7 procenta, tak mi to opravdu připadá směšné.