Čekají nás olympiády geneticky modifikovaných superlidí?

Doping je všude, tedy všude v médiích. The Guardian s gustem líčí, jak “Rusko provozovalo obrovský státem podporovaný program dopingu, který sabotoval olympijské hry v Londýně v roce 2012”. The New York Times píší, že “se vrcholní ruští sportovci, včetně účastníků olympijských her a vítězů prestižních sportovních soutěží, jako je maraton v Chicagu, celé roky podíleli na systematickém programu dopingu, který zahrnoval i některé ruské sportovní činovníky”. Oba listy (a mnohá další média) popisují uplácení, falšování, organizování zakázaných podpůrných látek. Do věci je zapojen i Interpol.

Autor patří ke skeptikům a příliš nevěří, že vrcholový sport, který je v principu založen na posouvání lidských možností, je možné udržet v mezích “přirozenosti”. Spíše chápe vrcholové sportovce jako průkopníky a pokusné králíky testující budoucí lidská těla dotvořená vědou. Server Quartz naopak tvrdí, že pořádek zavést lze - a že zítřek nebude ve znamení divokých olympiád kyborgů, nýbrž spořádaného soutěžení majitelů biologických pasů.

Ty fungují v cyklistice a trochu v atletice a jejich kontrola už pár sportovců připravila o kariéru - nebo alespoň o pár sezón. V podstatě jde o to, že donedávna byl boj s dopinkem s jistou nadsázkou vlastně přidruženou sportovní disciplínou, v níž soutěžili vědci na straně antidopingových komisí s vědci ve farmaceutických firmách. Jedna strana rozšířila seznam zakázaných preparátů, druhá rychle vynalezla nějaké nové. Kdo uměl hbitě manévrovat, strefil se do chvíle, kdy konkrétné látka ještě nebyla na seznamu zakázaných. Nakonec došlo i na transfuze vlastní krve, s jejíž pomocí si sportovci před výkonem zvyšovali počet červených krvinek, a tedy schopnost těla okysličovat svaly.

Biologické pasy nicméně neřeší jednotlivé triky a nehledají konkrétní zakázané látky, zaznamenávají na určitých parametrech stav lidského těla na začátku vrcholové kariéry. Pak prý už stačí jen pravidelně porovnávat, jak se tělo mění. “Například pokud je v případě transfúzí krve je normální počet červených krvinek řekněme 47 %, ale po závodech se zvýšil na 51 %, nejspíš se podvádělo,” vysvětluje server.

Dodává, že Světová antidopingová agentura WADA věří, že biologické pasy dokážou v budoucnu odhalit i genové manipulace, což je nepochybně oblast, kam se vylepšování těl posune. “Pokud sportovec vloží do těla gen zvyšující jeho výkonnost, způsobí to v těle pravděpodobně rozpoznatelné změny, jež se budou odlišovat od profilu v biologickém pase.” Pravděpodobně.

A nyní dva krizové scénáře, které jinak samozřejmě nemáme v lásce. První se týká Evropské unie. Ministr zahraničí Lucemburska Jean Asselborn v rozhovoru pro německou tiskovou agenturu DPA prohlásil, že EU má jen několik měsíců, aby vyřešila uprchlickou krizi. V opačném případě ji čeká rozpad, nebo dokonce válečný konflikt.

Speciálně druhá možnost zní v dnešní Evropě téměř nepředstavitelně, nejdéle sloužící ministr zahraničí EU ale mechanismus naznačil. Zatím se uprchlíci hrnou do Německa a do Švédska. Obě země přitom dávají najevo, že se již blíží hranici, kdy další uprchlickou vlnu prostě nezvládnou. Co bude následovat? Německo a Švédsko spustí padací mosty a přestanou další uprchlíky přijímat. Domino se začne kácet a Černý Petr skončí v rukou balkánských zemí. A právě tam může začít jít do tuhého. “Až se Švédsko a Německo zavřou, nevím, co se začne na Balkáně dít,” řekl doslova Asselborn.

Jeho kritika je nicméně především namířená proti populistům, kteří využívají strachu, aby nadbíhali svým voličům – “některým politikům, kteří nedokázali pochopit hodnotu Evropské unie, jež není jenom materiální hodnotou”.

Pojítkem, které nás drží pohromadě, je stále kultura lidských hodnot, říká s tím, že dnešní falešný nacionalismus může vést ke skutečné válce. Doufejme, že je to jen dělostřelecká příprava před dalšími jednáními, aby další ministři věděli, že je to vážná hra.

Druhý průšvih se začal odvíjet ve Španělsku. Katalánský parlament v pondělí podle očekávání přijal rezoluci vyzývající k zahájení procesu odluky Katalánska od španělského království – ale rezoluce je nad očekávání důrazná, až agresivní. Prohlašuje se v ní mimo jiné, že na území Katalánska neplatí usnesení španělského nejvyššího soudu, a dává katalánské vládě 30 dní na to, aby vytvořila vlastní daňový úřad a vlastní systém sociálního zabezpečení.

K tomu dodejme, že 20. prosince se konají ve Španělsku volby a že udržení jednoty země se stává předvolebním tématem číslo jedna. Mimo Katalánsko se všechny španělské strany (s výjimkou slábnoucích Podemos) formují k tvrdé obraně společného království a na ustupování, vyjednávání a kompromisy není pravá chvíle - spíše naopak. “Vypadá to opravdu nebezpečně”, píší Financial Times, “je pravděpodobně fér napsat, že ještě nikdy v uplynulých letech se politici a pozorovatelé situace tolik neobávali. Napětí je velké, emoce vzedmuté a prostor k chybám se zmenšuje každým dnem”.

Situace je jedním z momentů, kdy jsou vlaky na obou stranách rozjeté, a kdo šlápne na brzdu, ten prohraje. Katalánští separatisté vyšli z komunálních voleb slabší, než čekali - mají sice většinu v barcelonském parlamentu, ale pro nezávislost se vyslovilo pouze 47 % voličů, a jsou navíc rozštěpení uvnitř vlastního tábora, v němž za těchto okolností nabývají na síle extrémisté.

Vláda v Madridu zase nemůže reagovat jinak než tvrdě: požádá Nejvyšší soud, aby deklaraci okamžitě zamítl, co ale nastane, až to katalánská vláda bude ignorovat? Začne Madrid rozhodnutí vymáhat prostřednictvím španělské policie, která například může katalánským politikům nerespektujícím Nejvyšší soud zabránit ve vstupu do vládních budov? Co na to místní katalánská policie?

Katalánci zjevně věří v zásah Evropské unie. Ta je ale - aspoň prozatím - na straně Madridu.

A teď zase dobré zprávy. V Barmě na celé čáře vyhrála opozice a zdá se, že vojenská junta a jí podporovaná vládnoucí strana porážku uznávají. Vítězství je možná tak vysoké, že strana vůdkyně opozice Su Ťij získá většinu, navzdory ústavou předem zaručené čtvrtině parlamentních křesel pro vojáky. To je samozřejmě drtivý úspěch.

Jak píše server GlobalPost (a jak jsme to sami zažili v prvních polistopadových volbách), první relativně svobodné volby po mnoha letech jsou především referendem o minulém režimu. “Volby v podstatě postavily armádu proti prodemokratickému hnutí. Účast voličů po celé zemi byla obrovská. Vše se odehrálo relativně v klidu. A vojáci drtivě prohráli.“

Co bude dál? Su Ťij se podle ústavy nesmí stát prezidentkou, ale její strana hodlá ústavu měnit. Soužití nové a staré gardy bude zřejmě velké drama a bude se rozvíjet pomalu a postupně. The New York Times citují náměstka ministra zahraničí Daniela Russela, který prohlásil, že “po 50 letech vojenské diktatury jsou tohle (volby) pořádným krokem k demokratickému procesu v Barmě”, nicméně dodal že “ta těžší část začíná teprve nyní”.

Newsweek upozorňuje, že v Barmě zdaleka nejde jen o spor diktatura versus demokracie, ale také o soužití s menšinami. Voleb se nemohlo zúčastnit tři čtvrtě milionu příslušníků muslimské menšiny Rohingya, jejichž existenci Barma prostě neuznává - a ani postoj vítězů voleb k nim není nijak vstřícný. Huffington Post rovnou píše, že postoj k menšinám bude skutečným lakmusovým papírkem Su Ťij a její strany.

Na závěr rozloučení s alejí. Konkrétně se 145 let starou  kočárovou alejí ve Frýdlantském výběžku. Místní aktivisté ji letos nominovali do soutěže o alej roku, jaksi na rozloučenou. Lidé jí prý mohou odevzdat své hlasy “jako výraz poděkování za to, že tady s námi 145 let byla, dávala stín našim krokům a krásu naši krajině”.

Jak píše místní Mladá fronta Dnes, alej přes snahu aktivistů padne kvůli rozšíření silnice a špatnému zdravotnímu stavu. Příběh má ale i světlou stránku, protože původně mělo padnout alejí pět, celkem 900 stromů. Proti rozsáhlému kácení se postavila skupina místních a spor skončil kompromisem. Kočárová alej se navíc bude aspoň z jedné strany silnice vysazovat znova.

Video: Firma Dissolve provozující banku videozáběrů vyrobila svéráznou poctu oscarovým filmům. Prý máte hádat kterým.

Kulturní tip: Tamara Drewe. ČT art 10.11.2015  20:20. Když Tamara opustila Ewedown, byla trapná puberťačka. Když se po letech vrací domů, jsou místní překvapeni, že čas (a plastika nosu) z ní udělaly atraktivní a svůdnou mladou ženu. Film byl natočen na motivy komiksového románu Posy Simmondse, jenž byl inspirován klasickým dílem Thomase Hardyho Daleko od hlučícího davu - ovšem moderní zpracování je zároveň  Hardyho dílu na hony vzdáleno.

https://www.youtube.com/watch?v=lwHxdsO3o6Q