Schäuble by Řeky nejraději z měnové unie vyhodil

Silná a zároveň zasmušilá, taková je podle nového vydání týdeníku Die Zeit dnešní Evropa. Právě na čas vyřešila obrovský problém - vyhrocený konflikt nové řecké vlády s věřiteli - a světu tento úspěch oznámila krátkým tweetem a veřejným prohlášením sestávajícím z devíti nesmírně nudných vět. „Proč má EU takový problém poznat své vlastní úspěchy? Proč se v zápasu s Ruskem i v krizi eura opakuje pořád ten stejný mustr: nejprve velké fňukání a velká varování před katastrofou. A pak, když se Unie dohodne na řešení, nenastane ani chvíle odlehčení. Kdo šíří tento negativní příběh?“ ptají se autoři eseje Matthias Krupa a Bernd Ulrich. 

Původ zkroušenosti nacházejí překvapivě v srdci Evropy - v Bruselu, mezi nejpřesvědčenějšími Evropany v tamních institucích, think-tancích a restauracích. Úředníci a euroexperti reportérům Zeitu o stavu Unie říkají věty jako „Je to horší než si myslíte“ nebo o „EU se mluví tak negativně, protože vše je negativní“.

Bruselská deprese se stupňuje navzdory tomu, že právě probíhá třetí velký posun evropské integrace srovnatelný s obdobím prvních smluv koncem 50. let a s dobou rozšiřování EU a zavádění eura počátkem tisíciletí. V Bruselu se přitom maluje obraz slabé, unavené, opotřebované Evropy, který o nás rádi šíří Číňané, Američané a naposledy i papež. Nikdo proti tomuto škarohlídství nic nenamítá, nikdo neoceňuje, že Evropa právě v politice ve vztahu k Řecku a Rusku píše dějiny.

„Nikdo nemůže popřít, že Unie v jedné z nejhlubších krizí své existence nejenže zůstala pohromadě, ale ještě prohloubila spolupráci. To platí pro rovinu instituce, například nový záchranný fond nebo bankovní unii, které byly před pěti lety nepředstavitelné. A platí to tuplem pro naše politické uvažování a pro obsah národních politik: obojí se dramatickým způsobem evropeizovalo. Přesto se v Bruselu vypráví pohádka o probíhajícím návratu nacionalismu. V manifestu Spinelliho skupiny (platformě eurofederalistů) se například píše, že se Evropa pohybuje špatným směrem k volnější, nikoli těsnější Unii. Autoři zjevně žijí ve svém vlastním světě. Je nepochybné, že nikdy nebylo tolik Evropy jako dnes - ale zrovna v Bruselu si tohle ještě neuvědomují.“

K článku bohužel nemohu uvést odkaz, neboť Die Zeit na svém webu články z tištěných čísel obvykle nemá. Zde aspoň odkaz k aktuálnímu vydání, které si němčináři mohou v elektronické verzi koupit.

Druhý objevný evropský článek z aktuálního vydání týdeníku Die Zeit se jmenuje Pán v domě a snaží se objasnit uvažování Wolfganga Schäubleho. Nepřeje si spolkový ministr financí dokonce, aby Řecko z eurozóny odešlo? To se alespoň mohlo zdát vzhledem k tomu, jak podrážděně a nesmiřitelně působil během současného kola vyjednávání s Řeky. I bývalý americký ministr financí Tim Geither si myslí - aspoň to tedy píše ve svých memoárech – že by Schäuble nejraději Řeky z měnové unie vyhodil, a pak už garantoval udržení ostatních ohrožených jihoevropských zemí.

„Wolfgang Schäuble vždy v krizi viděl šanci k užšímu propojení evropských států, a proto kontinent svázal pravidly: pro banky, podniky, státní rozpočty. Pravidla jsou pro Wolfganga Schäubleho důležitá… Má konzervativní pohled na svět: člověk je podle něj chybující tvor, a z toho důvodu politici nesmí tvarovat svět libovolně podle svých představ. To podle něj nepochopili všichni ti ekonomové, kteří si nyní chtějí proti zadlužení bojovat novým zadlužením, protože to vychází z jejich ekonomických modelů,“ píše autor článku Mark Schieritz.  „Zdravý lidský rozum je podle něj blíže realitě než akademická ekonomie. V jeho nejbližším kruhu poradců dnes nejsou prakticky žádní ekonomové, spoléhá se na pomoc právníků - a když s ním v Evropě někdo nesouhlasí, tak umí být s jejich pomocí velmi nepříjemný… Velký Evropan Schäuble je zároveň přísný Evropan Schäuble.“

Více moci pro Evropskou komisi, referendum o evropské ústavě, přímá volba předsedy Evropské rady. Tyhle budoucí obtížné kroky směřující k další evropské integraci mohou podle Schäubleho fungovat a mít podporu obyvatel jen v případě, že se všechny státy budou držet dohodnutých pravidel a že vědomí úcty k pravidlům bude v Evropě obecně rozšířené. Tohle přesvědčení a s ním související přísnost nyní pocítil řecký ministr financí Janis Varufakis, který svými návrhy na menší úspory a odepsání dluhu zpochybňuje vše, co Schäuble dosud v eurozóně prosazoval.

„Ale vždy, když může svou tvrdost opravdu naplno prokázat, tak couvne. Tak jako v tomto týdnu,“ dodává Schieritz. „A to proto, že zasáhla Angela Merkelová, jediná osoba, vůči které je snad úplně bezpodmínečně loajální… A protože se Evropa může snadno hroutit, když Rusko poníženým a uraženým státům nabídne náhradní domov.“  Což by se v případě řeckého bankrotu podle mnohých stalo.

Slavná ekonomická komentátorka Gillian Tettová ve Financial Times představuje mnohem originálnější pohled na hospodářský růst než častá klišé o podpoře inovací a protržních reforem. V článku Jak krátkodobé myšlení brzdí dlouhodobý růst shrnuje přednášku mladého hlavního ekonoma Bank of England Andyho Haldanea.

„Haldane zkoumá minulá dvě století hospodářského růstu v západním světě a pozoruje, že jeho příčinou nebyly jen inovace, ale také růst lidského kapitálu (tedy vzdělání lidí), sociálního kapitálu (tedy vzájemné důvěry lidí) a také významná kulturní proměna: jiné vnímání času a budoucnosti. Průmyslová revoluce kolem roku 1750 změnila časové horizonty – naši předkové dosáhli nového bohatství a sebevědomí, které je předpokladem aktivního a trpělivého plánování. Tato kulturní proměna pak vedla k dlouhodobým investicím do finančních inovací a růstu."

Podle britského ekonoma se tento trend nyní možná mění. Digitální revoluce ohrožuje sociální soudržnost tím, jak rapidně zvyšuje příjmovou nerovnost, a naše hyperpropojené komunikační a informační technologie zkracují časové horizonty, ve kterých uvažujeme. Stáváme se méně trpělivými, méně schopnými plánovat a dlouhodobě investovat.

Podle Haldanea - který patří k nejnápaditějším ekonomům ve vysokých politických či úředních funkcích -  technologický pokrok není dostatečným vysvětlením růstu minulých dvou staletí. A inovace samy tedy ani nebudou dostatečnou zárukou budoucího růstu. „K pochopení dnešního malého hospodářského růstu nestačí hledět na výši zadlužení nebo na demografické problémy. Myslete také na to, jak (zne)užívání Twitteru mění naše mozky, nebo jak investiční manažeři (a jejich algoritmy) splašeně hýbou cenami akcií,“ shrnuje Gillian Tettová.

Mainstreamoví ekonomové budou podle ní touto argumentací zmatení, protože jemná témata typu sociální soudržnosti nebo časových horizontů našeho uvažování a rozhodování jsou pro jejich technický pohled na svět příliš mlhavé. Přesto si Haladaneovy názory zaslouží mnohem širší debatu, nabádá komentátorka. 

Celou analýzu Andyho Haldanea najdete zde. Autor dnešního menu tohoto britského úředníka slyšel na konferenci o Institute of New Economic Thinking v Berlíně. Odkaz na jeho debaty a přednášky v rámci tohoto think tanku najdete tady.

V týdnu, kdy v Paříži dva extremisté vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, udál se ještě větší masakr na severu Nigérie.Sekta Boko Haram tam přepadla, zničila a vyvraždila město Baga a sociální sítě byly plné kritiky vůči západním médiím: Proč píší o sedmnácti mrtvých v Paříži, a nikoliv o dvou tisících mrtvých na severu Nigérie? Nejsou snad životy Evropana a Afričana stejně hodnotné?

Poměrně chabé zpravodajství o Boko Haram má ale racionální vysvětlení, které s rasismem nesouvisí. Výjimečnou sondu do sběru informací z této těžko dostupné a těžko pochopitelné války zveřejnil editor zpravodajské agentury AFP Phil Hazlewood.

„Rybářské město Baga na severu provincie Borno je no-go area, nemůžete je bezpečně navštívit - a to platí prakticky pro celý tento federální stát. Nikdo tam nemůže cestovat, ani lokální nigerijští zaměstnanci AFP. Telekomunikace jsou zničené. Jedinou cestou, jak přeživší útoků Boko Haram mohou podat svědectví, je, pokud se dostanou do oblastí pod kontrolou vlády – třeba do hlavního města státu Maidiguri anebo přes hranici do sousedního Čadu. To někdy trvá týdny. Fotografie a videa, tedy důkazy, které stále častěji požadujeme, abychom odstranili jakékoli pochybností o nějakém masakru? Na to zapomeňte.“

A jak tedy víme, že při masakru v městečku Baga zemřely dva tisíce civilistů? Je to vůbec pravda? Následující pasáž ukazuje, jak se z odlehlých míst často šíří do světa zprávy a že naše znalost je mnohem menší, než si v časech Googlu a rychlého internetu chceme připustit.

„Čtyři dny po prvních zprávách o útoku nigerijský prezident Jonathan v Lagosu zahájil volební kampaň, když Musa Bukar vystoupil ve vysílání BBC v místním jazyce hausa. Bukar, zaměstnanec lokální vlády v místě nedaleko Bagy, tvrdil, že při nájezdu Boko Haram na město zemřelo až dva tisíce civilistů a že bojovníci zničili šestnáct okolních vesnic. AFP později s Bukarem mluvila a on své tvrzení zopakoval. Nedokázal ale vysvětlit, jak na číslo dvou tisíc mrtvých přišel, ani kdy a kde přesně k vraždám došlo.

 Tvrzení ale dostalo na významu ve chvíli, kdy citace z jeho rozhovoru byly přeloženy do angličtiny a objevily se na hlavním webu BBC. Další den Amnesty International vydalo opatrné prohlášení, podle něhož by Baga – pokud se počet obětí potvrdí – byla dosud nejhorším masakrem spáchaným Boko Haram. Opatrnost přítomná ve zpravodajství BBC a Amnesty se vytratila, jakmile se zprávy v dalších dnech zmocnila sociální média. Počet 2000 obětí se náhle stal všeobecně uznávaným údajem, byl dost velký na to, aby si toho si ho svět všimnul.“ 

Hazlewood shrnuje, jak jsme si na Západě zvykli na autoritativní stanoviska a na oficiální údaje, a to prakticky v přímém přenosu. Ve válce v severní Nigérii – a nejen tam – však na tuhle jistotu musíme zapomenout. Zprávy jsou tak roztříštěné, že k nim musíme přistupovat s maximální opatrností. Nikdo přesně neví, kolik lidí Boko Haram povraždila, co tato nenávistná sekta chce, jak přesně funguje. „Máme stále radši uhlazené balíčky informací, které snadno pochopíme, doprovodíme obrázkem a shrneme ve 140 znacích na Twitteru. V příběhu Boko Haram nikdy nedostaneme plný obrázek, jen střípky nepředstavitelných hrůz a pokusy zaplnit chybějící políčka, než přijde další útok.“

Jestli z příběhu plyne nějaké poučení, pak to, že mimoevropský svět je složitější, než chceme věřit. Proto buďme opatrní v rychlých a prudkých soudech. A mysleme pořád na to, jak málo toho víme.  Analýzu mediálního zpravodajství o masakru v Baze a atentátu v Paříži najdete na blogu Ethana Zuckermanna z MIT.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak se malá sekta Boko Haram stala obávanou teroristickou skupinou, kupte si aktuální tištěný Respekt, kde najdete článek Zlo pod Saharou.

V aktuálním Respektu najdete také článek o rozkladu Libye, kterého využívají extremisté z Islámského státu. Pouze šest set kilometrů od břehů Sicílie před dvěma týdny popravili 21 zajatých egyptských křesťanů a podobné zprávy asi budeme čítat častěji. Při rešerši jsem přečetl dlouhý seznam článků o dnešní Libyi - pokud z nich mám vybrat jeden k doporučení, pak je to text z aktuálního vydání čtrnáctideníku The New York Review of Books, který mimochodem napsal dlouholetý blízkovýchodní zpravodaj týdeníku The Economist.  Tady dvě ukázky:

Občanská společnost, která se krátce zjevila po pádu Kaddáfího, už zase zmizela. Každý aktivista umí odvyprávět seznam svých kolegů, kteří byli zastřeleni nebo uneseni, vesměs islamisty.  „Můj manžel nesnáší zbraně, a sliboval, že si nikdy žádnou nepořídí,“ říká moje kamarádka, libyjská ekonomka. „Minulý týden poprvé jednu přinesl domů.“  Exulanti, kteří se plni nadšení a naivity vraceli domů s cílem vybudovat post-kaddáfíovskou Libyi, zase skoro všichni odešli. Další místní lidé by se k nim rádi přidali, kdyby už evropské konzuláty z bezpečnostních důvodu také nebyly zavřené a s nimi nezmizela i šance získat vízum…

Až sem příště zase přijedu, tak se nepochybně změť aliancí opět promění… Konflikty, které působí naprosto neřešitelně, když sledujete propagandu na televizních stanicích vlastněných jednotlivými mocenskými skupinami, se přitom dokážou zvláštně rozplynout, jakmile začne dialog politiků. Bernardino León, zvláštní vyslanec OSN pro Libyi, vzpomínal, jak si dával velký pozor na to, aby znepřátelené strany před začátkem mírových jednání oddělil. A pak s překvapením sledoval, jak se náhodou srazili v hotelové lobby začali se objímat a líbat na tvář.

Video: Z webu London School of Economics tentokrát vybírám prosincovou přednášku starosty řecké Soluni, které se uprostřed krize stal jakýsi zázrak. Yiannis Boutaris nebyl politikem, ale stal se starostou a se svými kolegy započal radikální reformu na oživení druhého největšího řeckého města. Zde vypráví o administrativních překážkách, na které naráží a jež umožní lépe chápat problémy, před nimiž stojí celé Řecko a jeho nová vláda.

Kulturní tip: Yann Tiersen, Roxy, Praha, 26. února. V dětství jej rodiče posílali na housle, ovšem jakmile na něj udeřila puberta, vyměnil je za elektrickou kytaru. Ačkoli francouzský skladatel Yann Tiersen proslul především líbivými soundtracky k filmům Good bye, Lenin! a Amélie z Montmartru, coby teenager obdivoval Iggyho Popa, Joy Division nebo Nicka Cavea. Tímto mírně dramatičtějším směrem se ostatně snaží vést i svá živá vystoupení s kapelou. Na nich tento schopný multiinstrumentalista střídá jeden nástroj za druhým a v téměř postrockové úpravě tu zní i notoricky známý titulní motiv z Amélie. Do Prahy přijíždí se svým loňským sólovým albem Infinity.