Za Ladislavem Horáčkem

Ne, nedám k dobrému žádnou historku o tom, jak oslňující společník, kumpán a vypravěč byl nakladatel Ladislav Horáček, který umřel v úterý krátce po svých osmašedesátých narozeninách. Pořádně jsme si spolu popovídali vlastně jen jednou. Před sedmi lety, když v bavorském Pasově představoval nejnáročnější počin svého nakladatelství Paseka. Dvacetikilový reprint Šumavy umírající a romantické od svého milovaného Josefa Váchala.

Culící se Horáček mi tehdy nad půllitrem - rovněž milovaného - piva vyprávěl, že je to pro něj mnohamilionový risk, kvůli kterému snad nezkrachuje. Nestalo se. Kniha se prodala a Paseka se dodnes drží s přehledem nad vodou, ať už jsou vlny divokého knižního trhu jakkoli bouřlivé.

Paseku Horáček založil hned po revoluci. Pro nás teenagery zasažené tehdy náhlou vlnou intelektuální a kulturní svobody se nakladatelství stalo vpravdě kultovní záležitostí. To z něj na pulty přicházely v neuvěřitelných nákladech všechny ty Váchalovy Krvavé romány, všechna ta Klímova Utrpení knížete Sternenhocha, později už v menších nákladech Velké dějiny zemí koruny české a k našemu mírnému překvapení i všichni ti Šabachové; ale co, byli s Horáčkem kamarádi a nakladatelství navíc humorné příběhy vydělávaly peníze na náročnější kousky, asi tak jak to měl Pluháčkův Petrov s Vieweghem.

Co je překvapivé, pro Paseku, respektive pro Ladislava Horáčka neplatilo to, co pro nás teenagery. Nestárla, neměnil se jí vkus. Vydala kompletního Holana nebo Nabokova, a když završila po devatenácti dílech Velké dějiny, začala je doplňovat úplně stejně skvělými tematickými publikacemi; tu poslední o Lidové kultuře jsem nedávno zhltnul jako malinu. Váchalovi samozřejmě zůstala taky věrná. Tomu Váchalovi, jímž vymalované a vyřezané Portmoneum Paseka v roce 1991 koupila v zuboženém stavu a proměnila ho v dnešní muzeum - už jen kvůli kterému se do „domovského“ města nakladatelství vyplatí vydat.

Vystudovaný filozof a politický ekonom, nádražák, topič, slévač, knihovník, redaktor, domovník, nakladatel. Tím vším Ladislav Horáček byl, pochopitelně i tím oslňujícím společníkem, kumpánem a vypravěčem. Na svět přivedl kolem patnácti set knížek. Bydlel v Laichterově domě, sídle prvorepublikového nakladatelství Jana Leichtera, které postavil Jan Kotěra.

Právě Leichter se kdysi pokoušel vydat naše kompletní dějiny od jejich úsvitu až do nynějšího stále ještě ne soumraku. Ani přes jeho entusiasmus se mu to nepodařilo, v cestě mu stáli nejdřív nacisti a pak komunisti. Ladislav Horáček měl nakonec větší štěstí. Ta léta svobody, která mu osud v životě vymezil, využil beze zbytku.

„Je ku podivu, že se dosud nacházeli lidé, kteří to Pasekovo literární bejlí odebírali, nota bene draze je platíce. Museli to býti dle všeho mravní spustlíci, na způsob Paseky, když jim mateřská řeč nebyla ničím. Také se ti Pasekovo zákazníci rekrutovali z nejrozmanitějších vrstev,“ čteme v Krvavém románu. Popřejme tedy Ladislavovi Horáčkovi, ať si tam někde s Josefem Váchalem brzy spokojeně zapálí a mravně spustle si popovídají o všem tom svém úchvatném literárním bejlí, které nám tak velkoryse vysadili do naší krajiny.

K úmrtí Ladislava Horáčka také odemykáme text o dokončení zmiňovaných Velkých dějin: Známka dobrých mravů.