Za Františkem Fröhlichem

„Nezapomeňte poděkovat svému učiteli,“ nabádal jeden vědec posluchače v pořadu BBC, když vzpomínal na kantora, který v něm probudil lásku k fyzice a předurčil jeho kariéru. Je známo, že charisma pedagoga má leckdy na žáky větší vliv než erudice. Když máte štěstí, potkáte aspoň jednou za život učitele, který má obojí. Pro mě byl takovým učitelem František Fröhlich. 

Na katedře překladatelství, kam jsem se zapsala, se v 90. letech místo překládání vyučovala translatologie, a tak studenti chtiví praktické výuky nacházeli útočiště v seminářích uměleckého překladu na katedře anglistiky. Tam jsem se přihlásila do semináře Františka Fröhlicha a našla přesně to, co jsem hledala: přísnost podepřenou nezpochybnitelnou autoritou jak tisíců přeložených stran, tak mimořádného lingvistického talentu.

Nepoznala jsem snad jiného Čecha, který by tak dokonale ovládal výslovnost cizího jazyka, aniž by v dané zemi delší dobu žil. V seminářích Františka Fröhlicha se netolerovala nedochvilnost, lajdáctví, natož hloupost. Adeptům překladatelství bez servítků oznamoval, když spáchali zločin na autorovi, mateřštině nebo soudnosti. Zato chválou šetřil. Když se po vyslechnutí něčího překladatelského návrhu na tři vteřiny zamyslel a řekl „No, to by možná šlo“, mohl si dotyčný být jist, že kápl na skvělé řešení.

Studentům vštěpoval kázeň a pokoru k textu. Naučil nás za každou podezřelou frází v anglické próze tušit citát z bible nebo Shakespeara, učil nás pracovat s biblickou konkordancí v době, kdy nešlo každou citaci během okamžiku vyhledat na internetu. Vysvětlil nám, že slůvkem „prý“ můžeme obejít zdlouhavé slovesné konstrukce, stejně jako příslovcem „už“. A to všechno s ryzím zájmem o věc a tím nejsušším humorem. A tak jsem se další semestr zapsala znovu a pak zas a ještě jednou, dokonce i po státnici. A na jeho hodiny jsem se pokaždé těšila, protože pořád bylo co se učit.

Když jsem po promoci nastoupila do anglické redakce Českého rozhlasu, zjistila jsem, že sedím na pomyslné stejné židli jako před čtyřiceti lety můj oblíbený učitel. O deset let později jsem pak sama vedla seminář literárního překladu na katedře, kde František Fröhlich přednášel do roku 1972, a studentům jsem tlumočila jeho rady, které se mi mezitím v praxi potvrdily.

I když jsme se potkávali jen zřídka, doktor Fröhlich pro mě zůstával mentorem, kterého jsem měla pořád tak nějak za zády. Za ním jsem šla se svým prvním knižním překladem, než jsem ho odevzdala nakladateli, a jemu jsem pak hrdě nesla čerstvý výtisk. A jako nás nešetřil v hodinách, neměl slitování ani v praxi. Bez jeho přímluvy bych se nikdy nedostala k překladu Bellowova románu, na kterém jsem si málem vylámala zuby. Ale odmítnout nešlo, důvěra pana Fröhlicha byla zavazující.

Celá ta léta jsem myslela na to, že mu dlužím poděkování, ale telefon jsem nezvedla z obavy, že třeba zavolám nevhod. Teď už mi zbývá jen tato symbolická šance. Tak tedy: Milý pane učiteli, za to, co dnes umím, Vám ze srdce děkuji.

František Fröhlich Narodil se 13. května 1934 v Praze, v sedmi letech jako dítě ze židovské rodiny putoval s matkou do Terezína, odkud se oba vrátili po třech letech. Otec a většina rozvětveného příbuzenstva podobné štěstí neměli. Studoval angličtinu a dánštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v Československém rozhlase, odkud musel v roce 1969 z politických důvodů odejít. Pak pracoval v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu, než ho „dostihly“ kádrové materiály z rozhlasu a byl v roce 1972 propuštěn i odtamtud. Působil i v Činoherním klubu v Praze jako lektor-dramaturg. Od 1972 se věnoval překladatelské činnosti ve svobodném povolání. 

Od roku 1990 Fröhlich několik let působil externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Překládal hlavně prózu a drama, zejména díla Henrika Ibsena, Karen Blixenové, Hanse Christiana Andersena a Augusta Strindberga. Za rok 2006 získal Státní cenu za překlad. Četné a opakovaně uváděné jsou Fröhlichovy překlady divadelních her Ibsena, Strindberga a Harolda Pintera. Ze slavných i méně známých alžbětinců přeložil hry Williama Shakespeara, Johna Webstera a Thomase Dekkera. Ze současných severských autorů objevil Astrid Saalbachovou, Nikoline Werdelinovou a Line Knutzonovou.