Správný hipster váží jeden instagram

Pozvali mě z kutnohorského GASKu na koncert Lenky Filipové. V rámci Dnů francouzské kultury tu budou prezentovat Remeš, degustovat vína ze Champagne, ochutnávat regionální speciality, dokonce můžu absolvovat i gastronomický kurz. No a pak si samozřejmě v refektáři bývalé jezuitské koleje poslechnout Lenku Filipovou. Ha! Hned jsem si vzpomněl na doby, kdy tu Galerie středočeského kraje pořádala úplně jiné akce. Sice se obešly bez regionálních specialit, za to na ně tehdy mělo – Lena Philippe promine – smysl jezdit. Což samozřejmě platí zejména pro Creepy Teepee.

Festival alternativní kultury založili před sedmi lety lidi kolem AM 180 a právě kolem GASKu. Jak známo, galerie pak prošla razantní proměnou, kdy z ní všichni nápadití zaměstnanci odešli a přišli ti, kteří alternativce nahradili Zamilovanou. Pořadatelé Creepy Teepee, sourozenci Hoškovi se Štěpánem Bolfem, se tak přesunuli o pár set metrů dolů do města, do areálu bývalého pivovaru. Není to úplně nejklidnější hudební přehlídka, takže kvůli stížnostem obyvatel na hluk hrozilo, že letos ani neproběhne. No, nakonec naštěstí proběhla. Zlé jazyky říkají, že víc než kvůli muzice se sem jezdí kvůli stylu. Jak je ale vidět z přiloženého snímku, lidé sem dorazí v docela obyčejných outfitech a jen pro některé platí, že jako každý správný hipster váží jen jeden instagram. A nebo letos začalo být trendy vypadat docela obyčejně. 

Také hudební produkce se poněkud proměnila. Zasněné laptopery vystřídaly kapely, na které si pamatuji z 90. let, jen v nich hrají lidi krátce po dvacítce. Čili vlastně stejně jako v devadesátých letech. Zlatým hřebem sobotního večera byl navíc King Khan, něco mezi Jamesem Brownem a Rolling Stones. Což jsme ještě o pěkných pár dekád víc zpátky v historii. Mě ovšem nejvíc zaujal Skull Katalog, chlapík s pavoučí sítí vytetovanou na obličeji, který nad ránem ve vykachlíkovaném sále křičel v punkově-tripově-metalovém stylu cosi o tom, že se máme asi tak dobře jako lebka na jeho břiše, skrz niž lezou dva rozezlení hadi. Když později vychladl, v backstagi všem jemným hláskem děkoval, že to byl moc příjemný večer, že Češi jsou milí lidé a že z nich cítil pozitivní energii. Skoro bych ho v tu chvíli obejmul.

Do Kutné Hory jsem to pochopitelně vzal cyklofašistickou jízdou. Vede kolem jednoho z nejméně známých památníků - v republice v Libici nad Cidlinou. 28. září 995 tu vyhlazovací komando Přemyslovců vedené Vršovci vyvraždilo Slavníkovce, což mělo za příčinu, že do práce v hlavním městě nechodím na soutoku Labe s Cidlinou, ale Vltavy s Berounkou. Připomínají to tu sochy sv. Vojtěcha a sv. Radima, které vysochal Vojtěch Adamec, spolužák Olbrama Zoubka. Stojí tu od roku 2000 a není známo, zda autor počítal s jejich konfrontací s dvojicí stožárů bývalé poděbradské radiostanice, , které se za světci tyčí v pozadí. Vznikla ve 20. letech minulého století pro spojení se Spojenými státy a od roku 2004 je kulturní památkou.

V úterý měla vernisáž sochařka Klara Kristalova. Spolu s Veronikou Holcovou a Sandrou Vásquez de la Horra vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci, nejzchátranějším, leč nejhezčím objektu Galerie hl. města Prahy (stejně by to znělo hezky, Galerie hl. města Libice). Barokně-rokokový palác přestavěný na začátku minulého století na luxusní činžák stále čeká na rekonstrukci - a já mám jeho ušmudlanost tak rád, že doufám, že ještě nějaký čas čekat bude. Veronika Holcová tu prezentuje můj oblíbený cyklus Deníkové záznamy, svou reakci na art-brut - spontánní oleje na papíře zachycující nespoutané toky její bujné fantazie. Tak jsem se trošku zasnil a v tu chvíli v bývalém Tanečním sále spatřil, jak jedna z glazovaných soch Klary Kristalové obživla a zamrkala na mě svým ptačím pohledem.

Naopak zcela nevinná a přátelská kukadla měli ve středu tátové českého graffiti Honza Kaláb s Michalem Škapou. Spolu s Blankou Čermákovou mě slušně poprosili, jestli bych jim nepomohl s knížkou o Trafačce, která v zimě po osmi letech definitivně ukončila činnost. Nemůžu nic slibovat, ale čtení to bude zajímavé, místy i peprné, často pochopitelně sentimentální, protože tohle se už asi nikdy nebude opakovat. Že by někdo někomu v hlavním městě půjčil za pár korun obrovský barák i s halou, aby si v něm dělal, co chtěl, než to tu jednou všechno zbourají. Což se bohužel právě chystá, takže se lidé z Trafačky museli sbalit a hledat si ateliéry a bydlení někde jinde. Konkrétně Škapa v MeetFactory, kde jsme se potkali nad prvními obrysy knížky.

A když nám zase začínají ta vedra, zakončeme pro dnešek výletem do přírody. Respektive na Nákladové nádraží Žižkov: ve čtvrtek tu měli vernisáž studenti a absolventi AVU, kteří se zabývají tématem česká krajina. Prý je to teď na škole hodně populární, tak tomu dali hymnický název Voda hučí, bory šumí. Mě nejvíc zaujala práce Jana Trejbala Přírodní atribut v trojobalu.

Málokdy se stane, že by svou práci dokázal nejlépe interpretovat sám umělec, ale zakladateli projektu Neolokator.cz, který se nedávno marně snažil u Tróje zapsat na mapy ostrov dočasně vzniklý usazeninami štěrku a písku, se to podařilo. Cituji: „Původně jsem v hlavě vytvořil instalaci přírodního atributu (v podobě šišky), která by popisovala podrobně všechny možné i absurdní pohledy na objekt z hlediska přírodních věd, historických věd, urbanismu a architektury, sociální antropologie a sociální geografie s přesahem do ekonomických souvislostí. Následně se mi z toho všeho udělalo ve výtahu špatně. Obalování – princip trojobalu pro výslednou práci chápu jako rituální zjednodušení mojí mysli, kdy výsledný produkt má až terapeutický účin.“

Tak dobrou chuť, ať vám nezaskočí strobilus!