Reportérka vypátrala jen klišé o novinářích

Česká televize v neděli odvysílala poslední část třídílného seriálu Reportérka. Začínající novinářka Hedvika (Tereza Voříšková) se v něm pod vedením zkušeného reportéra Karla Vlacha (Jiří Bartoška) seznamuje s žurnalistickou profesí a píše své první texty. Scénář k sérii prý staví na skutečných novinářských kauzách a napsal ho známý reportér Josef Klíma. Většina oslovených novinářů se nicméně shodne, že situaci v českých redakcích příliš neodpovídá.

Jindřich Šídlo, Hospodářské noviny: Dokud jsem neviděl seriál Reportérka, vůbec jsem netušil, jak to v novinách, kde pracuju 23 let, chodí. Potěšily mě záběry staré Economie na Letné, které ve mně evokovaly dekadentní atmosféru 90. let – té ovšem odpovídala i témata, která seriál řešil. Jinými slovy: úplně chápu jiné profese, jejichž příslušníci jsou zhrození, když se na „sebe“ dívají ve filmu nebo v TV seriálech. (Nebo když o nich píšeme, to taky nelze vyloučit.) Reportérka prostě není český Newsroom. Nevylučuji však, že úplně stejně nechápavě hleděli na jeho hrdinu Willa McAvoye i kolegové z amerických televizí.

Petra Pospěchová, novinářka na volné noze: Seriál na mě působí jako slohovka od gymnazisty se zjitřenou fantazií. Staří reportérští vlčáci a krásné elévky řeší záhadnou smrt milionáře, který byl vyhlášen nadměrným sexuálním apetitem? Jedno klišé, druhé klišé, třetí klišé… haló, máte tam něco jiného? Škoda, že ona nevyvedená slohovka nejspíš přispěje k posílení těch nejhloupějších stereotypů, které o médiích u veřejnosti panují; tedy že veškerý obsah diktuje majitel (případně ilumináti a Bilderberg) nebo že informace pocházejí převážně z obskurních neověřených zdrojů a nikdo soudný je před publikováním nekontroluje. Na seriálu je skutečně autentická jediná věc, a to jsou prostory – ve stejných chodbách a místnostech před nějakými pěti šesti lety fungovala redakce Hospodářek. A tehdejší šéf domácího ve svém kamrlíku skutečně kouřil. Leč takového sólokapra, s jakým hned v prvním dílu seriálu Reportérky přijde Hedvika, jsme mu nikdy nepřinesli. Promiň, Jindro.

Vojtěch Varyš, přispívá do časopisu TÉMA a magazínu Reportér: Reportérka samozřejmě novinářské prostředí nijak věrně nezobrazuje. To po ní ale nikdo nechce, od medicínských a kriminálních seriálů taky nečekáme zasvěcení do lékařské nebo policejní branže. Koneckonců každá práce je především otravná, nudná a nezáživná, kdo by se na to díval. I tak mě v Reportérce nemile překvapila míra stereotypů a předsudků (staří zkušení pardálové versus mladí ambiciózní nenažranci, což zasahuje nejen do profese, ale i do osobního života – zatímco Bartoškův reportér je zkušený milovník života, který to umí se ženami, manažer v podání Václava Jiráčka se trapně pachtí za každou sukní) včetně toho nejotřepanějšího klišé: poctivá novinařina versus bulvár. K tomu se přidává špatně skrývaná homofobie, jež se celou minisérií vine jako červená nit. Zvláštní také je, že hlavní hrdinové nepotkávají žádné další novináře ani v práci, ani jinde – budí to dojem novinářů jako osamělých vlků, kteří v redakcích potkávají maximálně sekretářku a otravné nadřízené.

Josef Chuchma, Lidové noviny: Minisérie Reportérka na jednu stranu situaci v redakcích idealizuje, na druhou stranu ji ovšem líčí v temnějších barvách, než jaká je reálná situace – ostatně onu „zkaženost“ žurnalistů v Klímově scénáři výstižně, věcně demaskoval Marek Švehla v komentáři Do extrému, nebo do kopru? a nemá cenu to zde opakovat. Ta dvojí autorova nepřesnost je dána podle mě tím, že Josef Klíma evokaci tohoto prostředí pojal metodou, jak to asi dneska chodívá, zkrátka spolehl se na to, co se takzvaně vypráví po hospodách nebo když někdo potká někoho „od novin“ na ulici a dají řeč.

Klíma už dávno v žádném vydavatelském domě nepracuje (v letech 1990–1992 byl šéfreportérem v Reflexu) a jeho představy jsou zamrzlé ve šťastnějších, ale také naivnějších dobách tuzemské tištěné žurnalistiky, přičemž tento „ztracený ráj“, který mu zosobňuje autobiografická postava stárnoucího reportéra Vlacha, scenárista Klíma přenáší do současných časů - s jejich daleko sofistikovanějšími marketingovými praktikami a důrazem na produktivitu. Tyhle trendy mu v seriálu „zařizují“ patřičně odporní manažeři-třicátníci, kteří přišli rozbourat dosavadní seriózní zpravodajský časopis. Veřejnost může nabýt mylný dojem kupříkladu v tom, že vedoucí reportér je věčně v terénu - ve skutečnosti je dnes daleko více úředníkem v redakci, administrátorem kolegů. Nebo je příznačné, jak Klíma zcela pominul internetovou verzi, on-line rovinu periodika, které zmínění manažeři nutí jít s dobou. Redakce určitě nejsou čisté jak lilie, projevují se například v nich různé tlaky, zájmy, až příliš osobně laděné preference, ale Klímův obrázek, přestože se tváří velmi kriticky, je mimo realitu, která by si přitom kritický pohled zasloužila.

Irena Cápová, Forbes: Na seriál jsem se celkem těšila, zejména díky autorství Josefa Klímy. Namísto autentického pohledu na novinářskou profesi se však diváci dočkali snůšky těch nejomletějších klišé, které se o mediální branži tradují. Šéfredaktor a jeho zástupce stejně jako majitel novin natvrdo ovlivňují vyznění článků, dokonce nabádají podřízené, ať si vymýšlejí zdroje, fingují reportáže a inscenují realitu, hlavně když bude sólokapr a noviny se budou prodávat. Fotografové si navzájem podrážejí židli, inzertní oddělení kuje pikle, elévka se musí vyspat s šéfem, aby se jí dostalo uznání a mohla napsat svou story o zhýralém milionáři na titulní stranu. Když sexuální nabídky odmítne, má s nadřízeným peklo. Pomiňme detail, že elévky všech seriózních redakcí světa minimálně rok leda překlápějí krátké zprávy z agentur, zvedají telefony a pomáhají redaktorům s rešeršemi - a pravděpodobnost, že se jako autor prosadí na titulní stranu, hraničí s nulou. Stejně jako možnost, že je šéf hned druhý den po nástupu pozve na drahou večeři. Z mého pohledu má Reportérka k dění v médiích asi tak blízko jako Ordinace v růžové zahradě k špičkovému zdravotnickému pracovišti.

Jan Lipold, Aktuálně.cz: Reportérka je stejný případ, jako byla Kriminálka Anděl, kde afghánští veteráni dealovali opium a poslankyně Černochová z toho měla málem smrt. A proto na pořad schůze navrhuji zařazení bodu s názvem Žádost o omluvu Josefa Klímy, Jiřího Bartošky a spol. novinářům za poškození jejich dobrého jména v televizním seriálu. Koncesionáři ČT si odteď nejen myslí, že v naší malé zemi uprostřed Evropy žijí nějací investigativní reportéři, ale dokonce že působí v printu, kde po čtyřiceti letech kariéry datlují do klávesnice jako strážmistr na Barťáku, a hlavním editorem je jim nymfa z podkrovního příšeří. Tuto hrubou dezinterpretaci reality bohužel nevyváží ani věrné zobrazení beznaděje redakčních porad a cynismu středního managementu: „Spíš co ta jejich sekretářka. Ta už jede druhý kolo, ne?“

Kateřina Surmanová, Hospodářské noviny: Byť se seriál místy nutně uchyluje k nadsázce až parodii, aby se přiblížil divákovi, v některých momentech realitu odráží přesně. Příkladem obojího jsou postavy agresivně ambiciózních mladých manažerů, kteří přicházejí s neuvěřitelným množstvím zlepšujících návrhů, ale uniká jim to, o čem by noviny měly být - o pravdivých a vyvážených informacích. Ve své bezskrupulózní slizkosti jsou sice parodií - ale parodií něčeho, co je velmi skutečné. Naopak pochybné mi přijde, že ústřední dvojice postaršího profesionála a nadějné elévky občas supluje práci policie nebo sociálních pracovníků. Obávám se, že kdyby si novinář každý příběh tak připouštěl a bral si domů odpadlé členy náboženské sekty, brzo by se zbláznil. Za vtipný moment považuji, že se fiktivní seriálová redakce usadila v bývalém sídle vydavatelství Economia.

Luděk Staněk, Hospodářské noviny: Nevím, co cítí doktoři, když koukají na Nemocnici na kraji města. Každopádně to ale mají snazší o to, že ví, že autor není lékař. Vědomí, že Reportérku napsal někdo, kdo je sám novinář, celou věc posouvá na hranici sebeparodie. Už kvůli tomu všudypřítomnému klišé a naprostému nedostatku nadhledu a humoru. Mladí psi jsou záludní a zlí, staří psi zkušení a féroví. A mladici rádi vezmou pod ochranu… Osobně jsem na to nevydržel koukat dlouho, ale pozitivně vím, že jsou v Praze redakce, kde jsou nové díly pečlivě nakoukávány a pak v pondělí ještě pečlivěji parodovány v redakcích, kuchyňkách a kolem barelů na vodu za použití všech těch klišé hlášek. Na druhou stranu ze mě mluví maličko závist. Když se spisovatelka Bára Nesvadbová přičinila, aby ji ve filmu Pohádkář hrála Eva Herzigová, měl jsem za to, že je to vrchol možného. Ale napsat si scénář tak, aby vás musel hrát Jiří Bartoška… No kdo z nás to má nebo někdy mít bude?

Lenka Vrtišková Nejezchlebová, Týden/Instinkt: Novináři se stali potrefenými husami, zažíváme to, co znají lékaři či kriminalisté, když vidí, jak tvůrci pokřivili nebo zidealizovali jejich „přirozené prostředí“. Proto nechci v tomhle kožichu moc hnidopišit. Pro diváka–laika je každopádně těch nakousnutých interních problémů (včetně našich „milovaných“ redakčních synergií) až moc. Kdyby tvůrci věnovali víc energie rozpracování kauz než (stejně nakonec nic neříkajícím) povzdechům nad dnešním stavem médií, rozehráli by věrohodněji vztahy, oživili dialogy a nevrstvili klišé do mnohapatrového dortu, kde se dobro a zlo střídají jako čokoláda s vanilkou, věci by to prospělo. Co se divák dozvídá ze zákulisí redakce? Že zde denně svádějí boj bezskrupulózní ostroloktí týpci ženoucí se za prodejností a ziskem se starými poctivými hlídacími psy demokracie, kteří se rvou za „správnou věc“ a na čísla se můžou… Seriál hraje do noty obecně předjímaným „pravdám“ o zaplacených novinářích, kteří lžou, jako když tiskne („Lži píšou pod taktovkou vedení už i elévové, mámo!“), a steskům, že nic není jako dřív. Ne, že by v tom nebyl kus pravdy, ale takhle schematické to rozhodně není.

Filip Breindl, Radio Proglas: Redaktorka veřejnoprávní televize stojí u zásahu u dopravní nehody a do živého vysílání už shrnuje příčiny havárie včetně přesné rychlosti vozidla, jemuž ještě hasiči nepochytali provozní kapaliny. Scéna z úvodu série Reportérka plná skutečných žurnalistických chyb ukazuje, jak je dobře, že toto dílo z prostředí novinářů zobrazuje samou práci jen minimálně a profese tvoří pouhou kulisu příběhu hlavních protagonistů. Vše kolem nich je zasazeno do stereotypních schémat – staří příznivci poctivého žurnalismu versus mladí dravci nevalného charakteru orientovaní na hospodářský výsledek, kombinace ambicí, schopnosti, nevyrovnanosti a hysterie, a samozřejmě cigárko a vulgarismy. Nepříliš důvtipná klišé, která lze – pokud jde o obecné soudy o profesi – ponechat na inteligenci diváka. Ať si sám vyhodnotí scénu, ve které se elévce podlamují kolena při pohledu na reportérskou jedničku, jež žádá o souhlas s ilegálním přechodem hranic z Tanzanie do Rwandy, když nedostal vízum, aby pátral po ztracené české humanitární pracovnici. Pokud z toho pro skutečná média vyvodí do jisté míry kritický postoj, neudělala toho Reportérka zase tak málo.

Lukáš Novosad, Echo24: Celé to divodění – úžas, výsměch, vztek – kolem Reportérky kvůli způsobu, jakým zobrazuje profesi, jíž zaštítila zobrazované příběhy, je vlastně sranda na druhou. Nadhled nic? Vždyť seriál nepostupuje jinak než kterýkoli dejme tomu z prostředí policejního nebo doktorského; a je totožně hloupý. Ale zatímco na kriminalistické a ortopedické fantazie už jsou diváci zvyklí, novinářům holt zmizela aura teď. Ta krátká chvíle jejich rozčilení je cenná leda v příležitosti ptát se, proč jsme rezignovali požadovat po všech seriálech uvěřitelnou fikci, když už ji chceme od novinářského? Ale k věci. Nezajímá mě, jak je tu zobrazen novinář, nýbrž jak autor Josef Klíma zobrazuje společnost: rozdělenou na dobrotivé a především morální starce (kteří sice lžou svým ženským, ale v práci nesejdou ze správné cesty) a pak mladé lháře a podvodníky, již se snaží zásluhy prvých zničit. V tomhle obraze je klíč: zasloužilý kmet se nepěkně chvástá „takoví my nebyli“, a „mladí“ kontrují: Nojo, ale vy jste nás vychovali. Proč teda tak blbě?

Pavel Kroulík, Respekt: Není důvod příliš polemizovat s tím, co je evidentní - že seriál nezachycuje moc věrně redakční dění a žurnalistickou práci, resp. že vše zužuje na několik klišé. A nejen těch profesních a procesních. Starší novináři můžou prezentovat nejen tradici, ale i nechuť zachytit složitost současného světa a nechuť používat při tom příslušný aparát i jazyk. A elévové nemusí být jen naivní hledači pravdy – v tom dobrém i zlém. 

Na druhou stranu novinářská profese vlastně není tak úplně atraktivní; hodně věcí a „soubojů“ se odehrává v hlavách a na klávesnici, stejně jako u často zmiňovaných policistů. Ale mluvit můžeme i o tom, zda se na seriálu (v souvislosti s předchozí kritikou trochu paradoxně) nepodepsal reálný i mediální předobraz profese: jaký typ kauz dnes novináři nejvíc řeší; co by bylo pro diváky uvěřitelné a co od médií chtějí; dá se vůbec vytáhnout ze zdejší situace jednoduchý příběh? Něco ostatně o práci novinářů ukázal "při sběru materiálů“ i autor Josef Klíma. Technickou poznámku si pak zaslouží pomalé tempo a jednoduchý styl vyprávění, ve kterém je na všechno dost času. Jestli něco charakterizuje současný provoz, je to naopak hektičnost, rychlost, překrývání a „multitasking“.

A ještě jedna věc, kterou si můžu trochu neférově dovolit jako editor, který četl před zveřejněním všechny příspěvky. Přes všechnu klišovitost a naivitu seriálu je trochu zvláštní, jak se většina odpovědí lehce usmívá nad "mladými manažery, kteří přišli zničit noviny“. Jistě, jejich obraz i zachycení celého trendu „bulvarizace“ a diktování obsahu jsou legračně přepálené a zjednodušené. Tihle „padouši“ nemusí být mladí a nemusí to být ani manažeři, česká žurnalistika zná několik takových příkladů. Ale je faktem, že tento tlak zde již existuje, nebo jsou k němu noviny aspoň mnohem náchylnější - vzhledem k nástupu nových médií, proměně čtenářstva i finanční situaci.

Že tuhle situaci vytěsňujeme, může znamenat dvojí: buď pracujeme v těch šťastnějších titulech, které se tomu úspěšně brání a mají své publikum, nebo si ji nechceme připustit. I když jisté není lehké „zradit stav“ a přiznat si, že profese a obor, jimž se s nasazením věnujete, zažívají velmi nejisté časy. Ale každý pochopitelně nemůže být hrdina jako Jiří Bartoška, aby měl odvahu to všem pěkně nahlas říct.