Proč Husa nehrál Tomáš Klus?

To si takhle kráčíte Vršovicemi a narazíte při tom na vernisáž, i když o ní ani nevíte. V knihkupectví Baobab si ve středu na jeden večer udělal výstavku Jan Čumlivski. Vystudovaný maďarský filolog, kulturolog a v neposlední řadě typograf. Snímek ovšem nezachycuje plachého autora, nýbrž jeho přítele Ladislava Čumbu, který naopak plachý vůbec není, čili se hodí právě pro vernisáže, kde vám řekne i to, co by na sebe umělci nikdy neřekli. 

V tomto případě se ovšem držel zkrátka a vyprávěl především o Čumlivského knize. Její název Žár – informační systémy v novém věku je ještě poměrně střídmý vzhledem k jejímu neuchopitelnému, leč fascinujícímu obsahu. Letos mohla klidně vyhrát Nejkrásnější knihu roku, ale porotci ji vyřadili jen kvůli tomu, že ji Čumlivski vydal taky na Slovensku. Takže zřejmě není dostatečně národnostně čistá.

Když už jsme u národnostních záležitostí. V neděli jsem jel na kole kolem (což je zajímavé slovní spojení, že) Ondřejovské hvězdárny. Tu založil Josef Jan Frič, syn Josefa Václava Friče, kterého Rakušané odsoudili za velezradu k 18 letům žaláře, z nichž si ovšem odseděl pouze tři, respektive čtyři, počítáme-li i následující trest za jinou velezradu. Jeho syn se každopádně nepotatil, neboť víc než barikády ho lákaly optické přístroje, které vyráběl a kvůli kterým v roce 1898 koupil pozemky na vrchu Manda nad Ondřejovem a postavil tu onu hvězdárnu. Musely to být půvabné časy, když pozoroval hvězdy z malého domku s odklopnou střechou.

Mě ovšem víc fascinuje novodobá historie. Teď tu sídlí Astronomický ústav a vždycky když jedu na kole kolem, zastavím se u obřích radioteleskopů. Dříve tu stála takzvaná ertéjednička, což byl předělaný německý radar FuSE 65 Würzburg Riese, který jsme wehrmachtu sebrali jako válečnou kořist. Až do roku 1994 se jím dal pozorovat radiový tok Slunce, pak se mu ale rozbilo ložisko a před čtyřmi lety ho Vojenský historický ústav převezl do Lešan, kde se u něj fotí milovníci maskáčů a tryskáčů. Dnes místo něj v Ondřejově stojí nová ertépětka, která podle dostupných zdrojů přijímá vlnění o frekvenci 1–2 GHz, což je tak jediné, co k tomu mohu říct. Tedy kromě toho, že by se před ní daly točit nějaké nízkorozpočtové Hvězdné války.

K válkám se neustále vrací taky Roger Hiorns. Nikoli však k těm vesmírným, nýbrž blízkovýchodním. Tenhle Brit teď vystavuje v Galerii Rudolfinum a ještě než o tom něco podrobně napíšu do tištěného Respektu, musím říci, že je to výstava světácká; jako bychom snad ani nebyli v Praze, ale v Hiornsově Londýně. V úterý tu měl komentovanou prohlídku výstavy David Korecký, jenž je nejen největší znalec života a díla výtvarnice Aleny Kotzmannové, nýbrž i velmi dobrý kurátor a vypravěč. Při té příležitosti tu pózoval živý model, jenž čas od času bývá přítomný na výstavě; v červnu se tak bude dít pravidelně o sobotách. Upřímně řečeno, některé uměnímilovné dámy podezřívám, že v tu chvíli Davida příliš neposlouchaly.

Známý neposlucha je také redakční kolega Kamil Fila. Momentálně ale prochází nějakou tajemnou proměnou, kterou bude časosběrně zaznamenávat dokumentarista Martin Mareček - včetně našeho malebného pracovního openspacu.

Jestli se z Kamila pak stane větší poslucha či něco úplně jiného, je zatím věcí neznámou. Já osobně se nechám rád překvapit, Mareček zřejmě též.

No a překvapením pro mě bylo i sledování třídílného televizního filmu Jan Hus. Jen dva postřehy: výkon Jana Dolanského v roli českého Jidáše Štěpána Páleče mi díky jeho vypouleným očím (jako že je vystrašený), těkající hlavě (jako že je nervózní) škubavým pohybům těla (jako že prochází hlubokou sebereflexí) a štkavému pláči na kolenou (jako že mu je teplo od hořící hranice) připomněl časy, kdy jsme se o něco podobného pokoušeli se spolužáky v našem amatérském divadelním souboru. Ovšem s mnohem menším dopadem na mnohem méně početné diváctvo. K výkonu Matěje Hádka v roli českého Krista Jana Husa asi není třeba moc dodávat, snad jen že jsem ještě nikoho neviděl tak mile rozprávět s poštolkami a že jeho newageovské pojetí středověkého fanatika nastolovalo otázku, proč v tom případě heretika nehrál raději Tomáš Klus. 

Na závěr ještě Hus a zároveň něco pro inspiraci při začínající sezoně plápolajících táboráků něco ze čtvrteční četby: „Abychom pamatovali, že skrzě mnohá utrepenie světí sú vešli v nebeské králevstvie: někteří po kusu řezáni, jiní vrtáni, jiní vařeni, jiní pečeni, jíní za živa dřeni, za živa pohrabáni, kamenováni, křižováni, mleni mezi žrnovy, vláčeni, topeni, páleni, věšeni, po kusu trháni a prve pohaněni, žalařováni, biti, okováni – a kto móž všěcky múky vypsati, kteréž sú i v Novém i v Starém Zákoně světí pro pravdu Boží trpěli, a zvláště ti, jenž sú kněžskú zlost tresktali a proti nie kázali? A divná věc bude, ktož nynie neutrpí, bude-li státi statečně proti zlosti a zvláště proti kněžské, jenž sebe nedá dotknúti.“ (František Šmahel, Hranice pravdy – Husovy listy z Kostnice, Argo, 2015)