Akční sci-fi Mad Max se probojovává mezi filmy roku

Není nic neobvyklého, když se mezi nejlépe hodnocenými tituly roku objeví animovaný snímek ze studia Pixar, jak se to letos stalo se stalo s filmem V hlavě. Překvapivější je, že se na vrcholu výročních žebříčků, které právě začínají vycházet, objevuje akční sci-fi Šílený Max: Zběsilá cesta. Cosi už sice naznačil aplaus  na festivalu v Cannes, přesto se čekalo, že vítězi budou spíše nezávislá dramata jako Spotlight, Brooklyn nebo Carol. Když se k tomu připočte úspěch snímku Marťan, potvrzují se slova Annie Schulhof, šéfky vlivného newyorského sdružení National Board of Review, že tenhle rok byl pro populární kinematografii skvělý. Připomeňte si film Mad Max v recenzi Kamila Fily:

Na tom, že akční sci-fi Šílený Max: Zběsilá cesta je výjimečná podívaná, se shodně snad až příliš mnoho lidí, takže to začíná být trochu podezřelé. Například databáze Rottentomatoes eviduje 175 recenzí z anglosaských médií a 99 procent z nich je kladných. Kdykoli se koukneme na průměrné hodnocení recenzentů, ale i běžných diváků, obvykle se číslo pohybuje kolem 90 % nebo 9 bodů z 10. Lhostejno, zda Metacritic, IMDb, CSFD…

Takový úkaz tu už dlouho nebyl. Všichni říkají: „Jestli se na to těšíte, těšte se ještě víc. Všechno skvělé, co jste o tom slyšeli, je pravda. Poprvé v dějinách ukázky nelžou a nevybírají jen to nejlepší. Celý film vypadá jako trailer.“ A ano, i Respekt potvrzuje, že je to pravda pravdoucí.

Všichni, co jsme již viděli, jsme ohromeni tím, že Mad Max je dílem více než sedmdesátiletého režiséra, který posledních dvacet let dělal filmy o roztomilých zvířátkách, a sedmdesátiletého kameramana, který točil hlavně umělecké snímky s Peterem Weirem. A výsledek je přitom nabušenější, dravější a energičtější než filmy o generaci nebo dvě mladších autorů.

Jenomže George Miller má sice na kontě Prasátko Babe a tancujícího tučňáka Happy Feet, ale touha natočit i čtvrtý díl Mad Maxe ho provází více než patnáct let - což je doba, kdy měl šanci se dostatečně připravit na své opus magnum (v přípravné fázi vzniklo více než 3500 nákresů akčních scén). A kameraman John Seale, jenž má Oscara za Anglického pacienta a dělal také Prince z Persie: Písky času, je možná největší odborník na to, jak točit písek, kterého je v Mad Maxovi všude plno. S kým jiným točit čtyři měsíce v africké poušti než s takovým pískomilem?

Shrnout a vylepšit

Miller je prakticky zakladatel žánru postapokalyptických akčních sci-fi. První Mad Max na sklonku 70. let využil naplno australskou krajinu pro Bohem opuštěné místo, kde se vede boj o přežití. S každým dalším dílem pak rostl záběr, jímž Miller pojímal svou vizi. První díl je prakticky nízkorozpočtové exploatační béčko, byť natočené se zjevnou láskou jako druh experimentu v zobrazování automobilových honiček a násilí.

Zůstává v něm ale něco velmi nezávislého a syrově nezpracovaného. Teprve druhý, nejslavnější díl, známý též pod podtitulem Road Warrior, zapojuje do příběhu jakýsi mytologický nádech a líčí stav společnosti, která již nemá nic společného s naší civilizací a kdy se lidstvo definitivně propadlo do barbarství. Třetí díl pak již pracuje na budování Maxova mesiášského obrazu v aranžmá typickém pro 80. léta a estetiku hair metalu, jisté operní pompy, kouřového svícení apod.

Čtvrtý film z onoho stále komplexněji pojatého univerza - odehrává se dějově neurčeně po prvním díle, coby jakýsi reparát druhého dílu nebo mezistupeň mezi dvojkou a trojkou - působí, jako by si Miller se svými scenáristy řekli, že chtějí shrnout a vylepšit vše, co dosud v dotyčném žánru vzniklo a bylo inspirováno právě jejich počátečním dílem. Zatím si takovou opulenci mohly dovolit jenom comicsy a počítačové hry, teprve nyní stav filmové techniky a v jistém ohledu nepochopitelná benevolence šéfů studií Warner Bros. dovolila dotáhnout šílený koncept dvouhodinového nonstop akčního filmu do konce.

Návrat k Mad Maxovi po třiceti letech (pochopitelně již bez Mela Gibsona) nachází srovnání snad jenom s TRONem. Není to úplně náhoda, obě série jsou totiž mnohem více než na příběhu vyžadujícím těsnější návaznost postaveny na designu a soundtracku. Významy zde vyvstávají víc z toho, jak co vypadá a jak se to hýbe, než z toho, co si sdělují postavy, které jsou příznačně redukované na zvířata, neindividualizované kmenové bojovníky, nebo programy či jiné shluky dat v počítači. Odsud pramení i naprosto odlišný přístup k tomu, jak je pojata akce.

Bez expozice

Něco podobného zatím praktikovaly jenom snímky s bojovými uměními, nejdůsledněji asi indonéská série Raid. Nejde o to postavit hrdiny před problém, který postupně eskaluje tak, až je možné řešit ho jenom akcí a tuto akci postupně rozvíjet do podívané. Problém mnoha dnešních akčních filmů je, že čekáme, kdy se konečně začnou hrdinové bít s padouchy - a když už to začne, tak se akcí děj neposouvá, ale stagnuje.

V Mad Maxovi není expozice v tradičním smyslu. Je tu jen akce, která různě mění tempo, a na základě stále nových krizí, které leží hrdinům v cestě, tu vzniká cosi jako příběh a nějak se profilují charaktery. Zprvu jsou všichni neautonomní, ve vleku událostí, postupně se začnou diferencovat. Není tu žádné jednoduché dělení na dobro a zlo. Máme tu pouze agresi, touhu po moci, kmenovou sounáležitost a instinkt přežití.

Samozřejmě, pokud mentálně nenaskočíme na onu jízdu a sledujeme ji s odstupem, nedovedeme si film užít - a může nám připadat monotónní, exhibicionistický, uřvaný a nesmyslný. Pokud čekáme, kdy už se něco začne dít, až skončí akce, míjíme se cílem. V tomto filmu po dlouhé době skutečně akce rovná se dění. A vyžaduje po divácích značnou orientaci v prostoru (byť jim to ulehčuje nebývalou přehledností) a splynutí s tím, co dělají postavy.

Mad Max dokazuje, že sci-fi žánr v kinematografii (na rozdíl od literatury) nestojí tolik na námětech a myšlenkách. Stojí na tvorbě světů, na vyhlídkách, jak jsme schopni pojmout náš úpadek. Rozdíl pak už je jenom v tom, zda jde o statické malířské zachycení zkázy, nad nímž lze v klidu rozjímat, nebo o zachycení kinematografické. A Mad Max je čisté umění kinematografu, obrazu v pohybu, který nejde nikdy převyprávět slovy.

Je to druh umění, které špatně chápou snobové, nicméně umění, které instinktivně prociťují lidé, již mají schopnost vnímat svět celým tělem. S tím souvisí i druh humoru nebo poznání obsaženého ve věcech či vzhledu postav. Každý artefakt i tvář tu nesou nějakou historii, ale ne nutně souvislou story. Nepotřebujeme slovní vysvětlování, jak vznikla daná podoba civilizace, v níž se bojuje o vodu, benzín a mateřské mléko, automaticky vyčteme, jak se formovaly určité rituály, kulty či slang.

Přitom je neustále patrné, že se film nebere až tak úplně vážně, nehraje na surovou temnotu, spíš jakýsi bláznivý výsměch smrti. Nejlépe se to projevuje v případě hudby, která také do značné míry nahrazuje dialogy. Tempo a intenzitu celé honičky napříč pouští tam a zpátky pohání právě hudba, aby řidiči, bojovníci a diváci neumdlévali. Komické ovšem je, že tato hudba není dodaná „externě“, ale je - jak bychom řekli my latiníci - diegetická, tedy má přímý reálný zdroj ve světě příběhu a vnímají ji samy postavy. K pořádné honičce mezi bojovnými kmeny je totiž potřeba vyrazit s pořádným soundsystémem, bubeníky a kytaristou, jemuž z jeho metalového nástroje šlehají plameny.

Jako zmutovanou malinu

Je jistě pozoruhodné, že nejdokonaleji ztvárněný úpadek civilizace je tím nejlépe hodnoceným dílem letošního roku. A je otázka, zda se z něj může stát opravdu velký hit. Každopádně, tvůrci učinili minimálně jeden krok k tomu, aby publikum bylo mnohem širší, než jsou jen mladí mužští fanoušci akce. Max tu totiž není jedinou hlavní postavou. Dokonce část filmu je zcela imobilní a paralyzovaný, ani nemá pořádně odhalenou tvář. Je pouhou transfuzní zásobárnou krve přivázanou na autě.

Ve chvíli, kdy se vymaní ze zajetí, začne se v kontrastu k desítkách odhalených bojovníků postupně oblékat, aby získal zpět svou identitu, aby se stal tím Maxem, jehož známe z předchozích filmů. To ale neznamená, že se stane hlavním hrdinou nebo tím, o jehož osud se hraje. Hybatelkou akce je totiž především Furiosa v podání Charlize Theron - žena, která se rozhodne jít proti diktátorovi a založit novou civilizaci žen, která by mohla být méně barbarská.

Od testosteronového bijáku se tak v druhé půli posunujeme k vizi nového matriarchátu, nutného zlomu, jenž přepíše pravidla akčního žánru. Muži se dovedou jenom destruovat, ale neklíčí z toho žádný příběh, ani naděje a budoucnost. George Miller tu nenadbíhá žádné krátkodeché feministické módě, či jak by to chtěl někdo nepozorný nazvat. Je zjevné, že, aniž bychom si definovali, zač má smysl bojovat (za nový život, za pěstování něčeho, co nás zasytí), nemá boj ani akce na plátně své opodstatnění.

Mad Max tak mladým divákům připomíná, že jejich kratochvíle nemá být samoúčelná, že pouhé sklouznutí k barbarství není zábava - a že musí do budoucna počítat s tím, že ženy budou mít rovnoprávné místo i v žánru, o němž si tito chlapci a muži mysleli, že je jenom jejich. Kdyby akce a hrdinky ve filmu byly slabé, šlo by o chabou agitku. Ale v této podobě to všichni zblajznou jako zmutovanou malinu nebo ještěrku.

Videorecenze: