Každé město si musí projít fází architektonické zoo

V Praze se poprvé uskutečnil mezinárodní festival Open House, v rámci kterého si Pražané mohli prohlédnout asi třicítku běžně nepřístupných budov. Hlavním cílem přehlídky ovšem nebyla pouhá přehlídka architektury, nýbrž zvýšení povědomí o veřejném prostoru, tvrdí zakladatelka akce, Britka Victoria Thornton, která za tento počin před třemi lety obdržela Řád Britského Impéria. Dorazila také do Prahy a během několikadenního pobytu si udělala čas i na návštěvu před dvěma lety zrekonstruované tovární haly, kde sídlí vydavatelství Economia včetně časopisu Respekt.

Proč jste se rozhodla festival v roce 1992 v Londýně založit?
Zajímala mě architektura a znala jsem v té době mnoho architektů; pohybovala jsem se v téhle branži, ač sama nejsem architekt. A uvědomila jsem si, že kdo nebyl odborníkem, moc toho o architektuře ani životním prostředí zpravidla nevěděl - protože to nebylo součástí osnov britského vzdělávacího systému. Přišlo mi bizarní, že se učíme o výtvarném umění i o hudbě, ale o fyzickém prostředí ne, i když má na naše každodenní životy přímý vliv. Já jsem to chtěla zlepšit. Chtěla jsem prostě otevřít pár dveří a pozorovat, co se bude dít.

Jaká byla spolupráce ze strany města a odborné veřejnosti?
Architektura v té době procházela krizí, asi třetina architektů byla nezaměstnaná. U moci byla navíc konzervativní vláda, která se zajímala jen o staré kulturní dědictví. Vedení města tedy o přehlídku zahrnující i současnou architekturu moc zájem nemělo. Londýn je rozdělen asi na třicet správních celků a nebyl tu nikdo, s nímž bych mohla všechno domluvit. Takže jsem musela postupně obejít všechny starosty. První rok se nám podařilo zapojit čtyři městské části a v dalších letech jsme jich ještě pár přidali. Neřekla bych, že to bylo jednoduché, ale bylo to dané hlavně tím, že v té době se o veřejný prostor a fyzické prostředí městského člověka prostě nikdo moc nezajímal.

Podařilo se vám zvýšit zájem Londýňanů o veřejný prostor?

Ano, Open House se dostal do povědomí lidí; o budovách a městském prostředí se mnohem více mluví a lidé se také chtějí do veřejného dění více zapojovat. Festival v Londýně každoročně navštíví asi čtvrt milionu lidí. Slyšela jsem dokonce o případech, kdy si lidé plánují dovolené či svatby tak, aby se jim s festivalem nekřížily. Daří se nám na 48 hodin připoutat pozornost obyvatel ke svému městu.

Změnil se festival za tu dobu?
Základ je pořád stejný, festival se jen rozrostl. Začali jsme s dvaceti budovami, teď už jich otevíráme 800. Festival se v reakci na požadavky návštěvníků začal víc zaměřovat na udržitelné stavby a pozornost se postupně přesunula od staveb, které často jsou v soukromém vlastnictví, na veřejný prostor mezi budovami a na městskou infrastrukturu. Stejná ale zůstává ústřední myšlenka: festival je tu především pro rezidenty, nikoliv pro turisty.

Nemáte je ráda?
Nic proti nim nemám, ale Open House dává obyvatelům příležitost se jednou za rok zastavit a pořádně si skrze vlastní optiku prohlédnout místa, kterými každý den spěchají. Dává jim možnost ta místa reflektovat, zamyslet se nad jejich kvalitou a možnými zlepšeními. Přináší dialog města a jeho obyvatel – a snad přispívá k uvědomění, že to jejich město, které mohou ovlivňovat.

A jak se festival prosadil, když architektura a městské prostředí před lety nikoho nezajímaly?
Sešli se ti správní lidé na správném místě. A možná bylo důležité, že festival začal prezentovat kvalitní budovy, ke kterým se mohl vyjádřit každý. Je to zadarmo a je to demokratické – Open House není architektonický festival pro architektonické elity. Každý se může zeptat na to, co ho zajímá. Spojuje odbornou i laickou veřejnost; i to je podle mě neobvyklé. V podstatě je to nenásilnou a skrytou formou podaná vzdělávací akce: vstoupíte do budovy a získáte informace, na základě kterých se můžete na město začít dívat kritickým pohledem - a věcnými argumenty a připomínkami ho pak formovat do budoucna.

I v Česku se v posledních letech objevuje trend zájmu o architekturu a veřejný prostor. Je to tedy globální fenomén?
A je to i jeden z důvodů proč Open House zvláště v posledních letech tak roste. Naše komunita se už skládá asi z osmi milionů lidí, ačkoliv náš záměr nikdy nebyl se rozšiřovat; nechtěli jsme být globální, jsme naopak velice lokální, jen jsme na hodně místech.

Každé zapojené město má vlastní organizační strukturu a veškerá aktivita pochází primárně zespodu, od tamějších pořadatelů. Zvlášť v posledních třech či čtyřech letech se zájem ještě hodně zvýšil, ozývá se nám pořád více a více lidí, že by se prostřednictvím festivalu rádi dozvěděli něco o svém městě. V roce 2011 jsme měli okolo desítky zapojených měst, nyní je to už něco přes 30. Lidé se prostě o vlastní města začínají zajímat a nemají zatím příliš mnoho nástrojů, jak toho podobně neformálním způsobem dosáhnout. Architektonická témata se mnohem více objevují třeba v médiích, ale ta spíš jen reflektují zájem čtenářů.

Jakým způsobem se festival rozšiřuje?
Lidé z konkrétních měst se mi obvykle ozvou, že by se rádi zapojili. Můj zájem není festival uměle šířit. Ráda budu spolupracovat s jakýmkoliv místem, jehož obyvatelé budou cítit tu potřebu a budou mít pocit, že by festival mohl být přijat. Nedávno se na mě ovšem obrátila skupina lidí z Lagosu v Nigérii s otázkou, jak motivovat tamější obyvatele k zájmu o své prostředí, když ho sami nejeví. To bylo trochu nezvyklé. Nakonec by se tam Open House příští jaro taky měl konat; sešlo se hodně lidí ochotných se do toho pustit. Lagos je dvacetimilionové město se spoustou problémů, ale veřejnost nemá ve zvyku se do jejich řešení zapojovat.

Jak se veřejný prostor administruje v Londýně?
Před třiadvaceti lety byl Londýn šedým nevýrazným městem - což si lze nyní se vším tím ruchem a energií v ulicích stěží představit. O veřejný prostor jsme se tehdy moc nezajímali; dnes mají lidé k místu, kde žijí, mnohem lepší vztah. Nemyslím tím jen jejich soukromý majetek, ale právě i veřejný prostor, ve kterém se pohybují. Tuto změnu si podle mě uvědomuje i městská správa a developerské firmy, které více pracují s prostorem mezi budovami. Mají to koneckonců i nařízené od města. Problémem ale je, že i tento “veřejný” prostor je vlastně často prostorem soukromým. Všichni do něj můžeme vstoupit, ale můžeme v něm setrvat, jen pokud se “chováme slušně” - přičemž posouzení je v kompetenci oněch soukromníků. Spousta míst je tímhle způsobem privatizovaná; občanům už nepatří, tudíž na něj nemají žádný vliv. Veřejný prostor se zmenšuje. Nedávno jsme dělali průzkum mezi 1500 lidmi a 62 procent z nich tento trend neschvalovalo.

Jak mají mixovat festivaly starou a novou architekturu?
Open House se snaží lidem ukázat hodnotu dobrého designu – a mohou si s jeho pomocí udělat také představu o současné i budoucí generaci architektů a jejich tvorbě. Velká část lidí má problém přijímat nové stavby, ale je důležité „srovnat se“ s tímhle vývojem. Nynější staré budovy také kdysi byly současnou moderní architekturou - a nynější moderní architektura zase jednou bude tradiční. Velká část nyní oceňovaných budov kdysi nebyla oblíbená.

Jaký je v tomhle ideální přístup architektů a samosprávy?
Cestou není stávající okolí replikovat, ale zasazovat nové budovy do kontextu tak, aby s okolím komunikovaly. Dost často ovšem nastává opačný extrém: lidé mají tendenci se vymezovat oproti svým sousedům: chtějí něco jiného, než už v dané ulici stojí. Já tomu říkám architektonická ZOO. Nicméně jsem přesvědčená, že je to fáze, kterou si všichni musí projít. Aspoň tak to bylo v Londýně…

Jak cestujete po městě, kam přijedete na Open House?
Nejlepší je chodit pěšky nebo využívat veřejnou dopravu - nebo klidně i kolo. Je to dobrý způsob, jak si prohlédnout jednotlivé ulice a život daného města, což je součástí zážitku.

Jak se vám líbí sídlo Economie, kde zrovna teď sedíme?
Přestavbu a znovupoužívání kvalitních starých budov podporuji, protože to spojuje tradici se současností - a často z toho může vzniknout i něco lepšího. Tahle přestavba se mi líbí. Je tu hodně prostoru a světla, působí to velice vzdušně, zároveň je z toho cítit industriální minulost budovy, kterou architekt nijak neskryl. Je to kvalitní budova, která přestavbou získala další kvality.

V souvislosti s renovací starých budov se objevuje problém gentrifikace…
To je také jeden ze současných globálních problémů. Oprava starých budov a s ní související zvýšení nájmů může ústit až ve vytlačení původní komunity, která si už život ve zrenovované čtvrti nemůže dovolit. Týká se to nejen obyvatel, ale i drobných obchodníků. Ústí to v segregované čtvrti - a také například v to, že obyčejní lidé musí každý den překonávat velké vzdálenosti na cestě do práce. To už je ale věc lokální správy, aby ohlídala, že zrenovované čtvrti nebudou pouze pro ty nejbohatší. Je třeba města pečlivě plánovat a výstavbu regulovat, to je jediný způsob, jak se tomu dá předcházet. Fyzický prostor je velice důležitá součást společnosti a kultury - a je potřeba o něm přemýšlet a plánovat ho.