0:00
0:00
Dělníci kultury22. 5. 201411 minut

Godzilla jako trenažér bezvýznamnosti a ztráty iluzí

Nový, skvěle natočený 3D biják Garetha Edwardse se vyrovnává s japonskou tradicí monstra zosobňujícího moc přírody

Godzilla 2014
Autor: Warner Bros

V českých kinech se nyní velmi hlasitě prohání Godzilla. Je to už sedmnáct let, co se u nás hrál naposledy nějaký film se stejnou příšerou. Obecně se přitom soudí, že tento doposud poslední z roku 1997 od Rollanda Emmericha byl špatný, a že nový film Garetha Edwardse má být jakousi nápravou godzillí pověsti. Problém je, že moc nevíme, jak by měl vypadat takový dobrý film s Godzillou. Tento zmatek se pak odráží v mnoha dosavadních reakcích včetně oficiálních recenzí.

Hlavní příčinou je, že české publikum nemá s příšeráckými alias monster filmy alias kaiju eiga zase tak tolik zkušeností. Jediným snímkem tohoto žánru za minulého režimu byla Gappa z roku 1967, jež k nám přišla s asi dvacetiletým zpoždění a navíc nepatří do slavného kánonu a panteonu. Šlo o jediný, dokonce mírně satirický snímek studia Nikkatsu, které se kaiju filmům jinak nevěnovalo. Po revoluci se sice uvolnily distribuční kanály a na videokazetách sem přišla záplava hororů, sci-fi a katastrofických filmů, ale zrovna vlna japonských monster nás celkem minula.

↓ INZERCE

Dostávaly se k nám hlavně americké filmy; a zde je přístup k monstrům převážně takový, že metaforicky reprezentují něco zkaženého v lidské duši. Velmi často sexuální úchylku, výjimečně jen fyzickou deformaci či sociální outsiderství. Pro někoho to může být přehnané, ale mnohé filmové braky (kam automaticky neřadíme všechny snímky s monstry) jsou stále důsledkem přepsychologizovanosti americké společnosti. Samy postavy přitom nemusí mít hlubokou nebo složitou psychologii, ona mnohoznačná nebezpečná složka z nich byla vypreparována a externalizována právě do postavy monstra.

Vedle toho má asijský nebo japonský přístup k monstrům výrazně jinou tradici. Monstra jsou pro ně reprezentací nepochopitelné přírody, malými božstvy spravujícími určitá místa, přirozeně se vyskytujícími démony, animisticky oživlými kusy hmoty a podobně. Pokud to chceme zjednodušeně rozdělit, pak západní-americký přístup k monstrům je psychologický-subjektivistický, zatímco asijský-japonský přístup k monstrům je panteistický-objektivistický.

Godzilla Autor: Warner Bros

To vede také ke značným rozdílům v dramaturgii vyprávění. Zatímco v amerických filmech jde o to nad monstry zvítězit a tím překonat naše vlastní vnitřní démony (monstra jsou prostě obrazem nás samých), v japonských filmech se spíše musíme sklonit před vnější mocí přírody a pochopit, že nad lidskou civilizací se klene něco mnohem staršího a důležitějšího.

Zkrátka, že monstrum není cosi, co jsme si vyprodukovali v sobě my sami, ale něco, co nás upozorňuje na to, že my lidé, jsme naopak překonatelní, a že jsme součástí většího kosmického celku. Monstra jsou posledním varováním matky přírody „zašli jste ve své technologické expanzi už příliš daleko“, nebo dokonce „ať zajdete jakkoli daleko, vždy tu bude něco silnějšího než vy, takže buďte pokorní“.

Bezmocní statisté

Dokonce i zdánlivě „objektivistické“ hollywoodské filmy o pomstě matky přírody – jako Ptáci od Alfreda Hitchcocka – ve skutečnosti obsahují silnou psychoanalytickou motivaci a řeší v jádru vztahovou překážku. Hlavní hrdina dotyčného mistrovského díla hrůzy nečelí jen náletům ptáků (zde bez jakýchkoli sexuálních podtextů, prosím), ale jde tu především o to, aby jeho matka přijala novou partnerku, která se jí jeví pro syna nevhodná. Překonáním přírodní hrozby se náhle nastolí i rodinná idyla a mezigenerační smír.

Odlišný filosofický základ amerického a japonského přístupu k žánru se pak promítá i toho, jaké místo a funkci mají v příbězích monstr filmů lidské postavy a nakolik se mají monstra jevit jako reálná. Japonskou tradicí je, že lidé v monstr filmech bývají v zásadě bezmocní statisté. Hrozba zničení se také musí jevit jako nepochopitelná a nepřijatelná.

Právě proto nevypadají japonská monstra realisticky; vystoupí jakoby z jiného světa. Právě proto ničené domečky, auta, tanky, letadla a lodě působí tak křehce, protože naše civilizace se musí jevit tak, že jde snadno smést z povrchu světa – nehledejme v tom pouze slabší produkční zázemí japonské kinematografie a menší množství investovaných financí do natáčení. Kdykoli se pak v amerických kinech hrály japonské filmy s Godzillou, přimíchávaly se do děje ex post linie s nějakým americkým reportérem, který poskytoval publiku dojem akčnosti či alespoň živého sledování katastrofy, která se děla nerozlišitelné mase Japonců.

Nový, velmi drahý, skvěle natočený 3D biják Garetha Edwardse se inteligentně vyrovnává s japonskou tradicí a nově, nezvykle zapojuje do hry americké prvky. Zajímavé je, že je zároveň dělaný pro znalce i neznalce. Znalci ocení narážky, významové posuny a obohacení i zopakování toho, co k žánru patří, neznalci se nemusejí bát, že by něčemu nerozuměli.

Počítá se s tím, že „godzillí historie“ začíná v době, kdy probíhaly první testy atomových zbraní, což koresponduje s tím, že první film s Godzillou z roku 1954 vyprávěl o „probuzené zkáze“, netvorovi z hlubin moře, kterého vyrušily z miliony let trvajícího spánku výbuchy bomb. (Japonské jméno Gojira, kterou si Američané inovativně překřtili na Godzillu, pochází ze spojení slov „gorila“ a „kujira“ - velryba.)
Nejnovější film tuto mytologii pootáčí, a tvrdí naopak, že Godzilla pochází z pradávných dob, kdy na zemi bylo více radioaktivity, jíž se tito obří tvorové živili, a armáda ve 40. letech se tedy Godzillu zbytečně pokoušela zabít atomovou bombou. Godzilla tehdy byla upomínkou na Hirošimu a Nagasaki, jakýmsi ztělesněným špatným svědomím nejen západní civilizace, která rozpoutala dosud skrytou, nezvladatelnou sílu.

Klaďák zvláštního druhu

Podstatné je, že nový film respektuje poetiku prvního filmu v tom, že většina(!) jeho 123minutové stopáže je postavená na očekávání, napínání a „nevidění“; jakési nemožnosti uzřít obřího tvora v celé jeho kráse či obludnosti. V průběhu toho se střádají hypotézy, co bylo v 90. letech příčinou nehody v japonské jaderné elektrárně (evidentní odkaz na novější fukušimskou katastrofu). 

Godzilla Autor: Warner Bros

Možná není takovým zkažením zážitku prozradit, že diváci si automaticky sugerují, že za to přece může Godzilla, ale o to větším překvapením pak je, když zjistíme, že se jedná o jiná monstra, jimž se kódově říká MUTO a která vypadají jako obří létající hmyz. Znalci se mohou dohadovat, zda jde o variaci nebo kombinaci na jiná klasická monstra z godzillích filmů, jako jsou Mothra (obří můra), Rodan (obří pterodaktyl), King Ghidorah (trojhlavá elektrický saň) či ještě něco jiného.

V druhé půli se film postupně začne přeměňovat do godzillího žánru v jeho druhé fázi, jež následovala postupně v 60. a 70. letech, kdy se zjistí, že Godzilla není „záporák“, ale vlastně „klaďák“, ovšem zvláštního druhu. Jeho vyloženě kosmickým úkolem není chránit lidi, ale celou planetu před nerovnováhou.

Godzilla je „vrcholným predátorem“, který bdí nad tím, aby se nepřemnožila jiná obří monstra. Samozřejmě, pokud bychom rozebírali tuto logiku do hloubky, dojde nám, že neodpovídá tomu, co ukazuje jeden film, kde vadí v podstatě jenom to, že se jiná monstra teprve chtějí začít množit. Ale možná Godzilla ví, že by i tohle bylo pro planetu v nynějším stavu špatně…

Každopádně, režisér a scenárista Gareth Edwards, jenž se uvedl nízkorozpočtovým snímkem s příznačným názvem Monsters, má v sobě tolik drzosti a odvahy, že nám hned dvakrát za sebou neukáže velkou bitvu, k níž jasně schyluje. Ony tedy dokonce i začnou, ale my jsme odkázáni na subjektivně omezený něčí výhled, který je vzápětí střihem přenesen pouze na malou obrazovku televizních zpráv v obýváku, nebo se před námi zavřou dveře při prchání do úkrytu.

Narušování divácké slasti, respektive samotné touhy sledovat ničení, má nejenom vtipný rozměr, kdy zklamaně vydechneme a nervózně se kolem se rozhlédneme, ale především nás až neskutečně nažhaví na závěrečnou bitvu. Chceme, aby stála za to - a také opravdu stojí. 

God-sillák zde naplno předvede, proč je nazýván „králem monster“, a ukáže svůj wrestlerský „finální chvat“, z něhož divákům, kteří dosud nikdy žádný kaiju eiga neviděli, spadne čelist úžasem. Zároveň vzápětí spolehlivě dojme všechny, kteří někdy plakali nad nešťastným King Kongem, s nímž Godzilla sdílí podobný osud „nepochopeného monstra“, jež se nehodí do našeho světa. Náš svět je totiž převážně lidský a obtížně se dovedeme zbavit antropocentrického nahlížení. Chápeme sebe sama jako středobod vesmíru, což bývá ještě zesíleno v západní individualistické kultuře.

Z tohoto důvodu může být sledování Godzilly v lecčems nepříjemné. Nejde zdaleka jen o to, že tu akce nestíhá akci, nebo dlouho nevíme, jak vypadá monstrum a kdo je hlavní „nepřítel“. Na celkovém dojmu se podepisuje i to, že postavy jsou nebývale zpasivnělé. Jediný člověk, bývalý vedoucí pracovník atomové elektrárny, který zná více informací než ostatní, zmizí náhle nešťastně z děje, a jako hlavní „hybatel“ tu zůstává pouze jeho syn, americký voják, který vlastně nic neví, nechápe, na události nemá moc vliv a je spíše smýkán okolnostmi.

Mužský a ženský rod

Mohli bychom se dál dohadovat, zda Edwards záměrně pracuje s klišé Američana coby militaristického tupce, který by chtěl intervenovat v cizí zemi, ale nerozumí její kultuře, takže se stane obětí nečekaných následků. Bez ohledu na to, co považujeme za přednost nebo slabost scénáře, je jisté, že tato figura nemá na vývoj děje extra vliv. Nepředstírá se ani, že by měla mít, a její funkce je čistě mít motivaci „dostat se zpátky k rodině“ - což je opět americké klišé, ale umožňuje nám film sledovat až do konce.

640px Gojira 1954 Japanese poster Autor: Respekt

Godzilla totiž jinak jedná mimo zájmy lidí, její motivace jsou neproniknutelní a záhadné a rozhodně se neohlíží na „vedlejší ztráty“. Vykladačem jeho aktivit se stává pokorný japonský vědec, který ví, že nemá smysl se do ničeho míchat. Monstra si to musí vyřídit mezi sebou a nám nezbývá než být bezmocnými statisty.

Mladší, hyperaktivní generace diváků z toho může být dost nesvá a chtít po filmu, aby se k nim choval jinak. Nový Godzilla není jen antitezí předchozího emmerichovské Godzilly (ano, zde patří ženský rod), která se ji snažila „realisticky“ připodobnit k existujícím dinosaurům a představit ji coby rychlého tvora, který dokonce chce naklást vejce, čímž lidským hrdinům umožní projevit se akčně při jejich likvidaci.

Nový Godzilla se jeví jako opozice vůči celé vlně současných akčních, katastrofických a sci-fi filmů typu Transformers nebo Avengers, v nichž se hrozba zkázy světa nejeví jako možná. Filmy přeplněné digitálními triky a bleskurychlou, téměř nesledovatelnou akcí vytvářejí dojem, že se vlastně nic závažného neděje, že vše jde „restartovat“ jako počítačovou hru. 

Edwards svým stylem jde proti estetice odtělesnění a virtualizace a jeho film vytváří dojem, že vše je těžké a hmotné, ničení čehokoli je fatální a konec světa může nastat. Je skvělé, že někdo po dlouhé době bere žánrový film vážně, neboť to je předpokladem, aby se u něj dalo naplno bavit. Temná atmosféra zmaru doprovázená patřičně vyladěnou hudbou Alexandra Desplata a burácivými zvukovými efekty godzillího řevu vyvolávají v publiku bázeň a úctu. Ano, je to zábava z bezmoci a fyzické (nikoli existenciální) závratě, jakou máte třeba na horské dráze, když s vámi vozík smýká tam a sem a vy nedokážete kontrolovat, co se děje s vašimi vnitřnostmi.

A není nic špatného nebo povrchního na tom, že filmy jako nový Godzilla slouží coby trenažér, díky němuž si můžeme uvědomit vlastní bezvýznamnost a zbavit se iluzí, že zvládneme oddálit katastrofu, když už propukne. Ačkoli zde lidské postavy nemají propracovanou psychologii a zdá se, jako by se nebylo čeho chytit či co cítit, fakticky nás tento nový godzillí film nutí k obtížné emoci: milovat monstrum, které je k naší lásce netečné. Ve ztělesněné hrůze uzřít zaslouženou popkulturní ikonu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články