Druhý True Detective je úplně jiný. Bude to problém?

Seriál True Detective, který u nás zdejší HBO vysílala pod názvem Temný případ, byl asi posledním důkazem i pro ty nejvíc nevěřící Tomáše, že televizní díla můžou mít stejnou, ne-li vyšší úroveň než hrané filmy.

Samozřejmě, ne každý se nechal hutnou atmosférou a chraplavým projevem herců úplně uchvátit, leckdo se pokoušel prohlédnout lehce mystickou mlhu vyprávění a při racionálním sestavování dějové linky nacházel různé díry. Ale status novodobé klasiky už Temnému případu nikdo nevezme. Možná tu byly podobně pečlivě udělané seriály, ale nepodařilo se jim zaujmout tolik diváků a stát se senzací, kdy se s každým odvysílanou epizodou nabalují další zájemci a bují teorie ohledně toho, jak celý příběh skončí.

True Detective vycházel z tradice špinavých kriminálek, kdy vyšetřovatelé nejsou logické stroje na luštění zločinů, ale omylní a zlomení lidé, kteří sami dělají mnoho chyb a pohybují se na hranici zákona. Hlavní tvůrce Nic Pizzolatto k tomu ale přidal ještě velkou dávku filozofického přemítání nad povahou lidstva a civilizace. Postavy nevyjadřují svůj životní postoj jen činy, vedou vyloženě disputace. Není podstatné, zda to byla pouhá ozdůbka nebo dokonce úlet, podstatné je, že to Pizzolattovi prošlo - a navždy se tím změnily podmínky a nároky na to, jakou můžou mít povahu scénáře seriálů uváděných v hlavním vysílacím čase pro miliony diváků.

Druhá série True Detective - v Americe i v Česku má premiéru v neděli 21. června - je tedy je očekávána s nejvyšším napětím. Doposud se vědělo jen to, že se bude odehrávat v úplně jiném prostředí s úplně jinými postavami. Do značné míry bylo jasné, že to jinak ani nejde - a zároveň se nyní (alespoň po zhlédnutí prvních tří dílů) ukazuje, že to bude pro většinu publika hlavní problém.

Jistě, úvodní titulková sekvence je krásná, skutečný kousek umění, v lecčems ještě propracovanější, než tomu bylo napoprvé. Kamera v seriálu je pořád superostrá, mizanscéna impresivně i expresivně nasvícená, herci patřičně pomačkaní a strhaní, vyprávění opět útržkovitě zapeklité. Tentokrát se ale - možná jen zatím - nevyužívá více časových rovin.

Namísto toho je tu více postav a jejich osudy mnohem fragmentárnější. Během tří dílů - která HBO nabídla v předstihu novinářům - se ani neustanoví hlavní zápletka, není jasné, kdo by měl být hlavní padouch, respektive, z čeho by měl být podezřelý. Jen se tu postupně smotává (nebo rozmotává?) klubko různých motivů: od osobních malých bolístek a vedlejších případů až k jakési velké politicko-korupční konspiraci.

Namísto sekty satanistů (či vyznavačů kultu Cthulhu či kýhovýra to minule bylo) se tu objevuje post-hippie komunita – ale z tohoto spirituálního mráčku nejspíš pršet nebude.

Zkrátka, pryč je ona mystika a metafyzika. Hlavní slogan „žijeme ve světě, který si zasloužíme“ má zatím pouze sociální rozměr. Namísto jižanských bažin a farem tu sledujeme industriální Kalifornii – víceméně vše, co je za kulisami hollywoodských studií a čtvrtí pro smetánku.

Seriál nyní není politický coby přímá kritika systému, ale začíná mít náběh k tomu, s čím přišly třeba The Wire: Špína Baltimore nebo dánský Zločin.

Pizzolatto se přitom drží i svého hlavního tématu: po třicítce a nejpozději čtyřicítce už lidé začínají bilancovat své hříchy, uvědomují si, že se z nich nikdy nevykoupí a ponesou si jejich následky – přinejmenším uvnitř své duše – až do smrti.

„Mnoho tedy zůstalo zachováno, a přitom to pořád není nějak ono…“ – troufám si odhadovat nejčastější reakce, které se ostatně podobně perou i ve mně. Ne že bych nechtěl přiznat nové sérii její autonomii, naopak, velmi bych rád sám sebe přesvědčil, že opravdu nechci kopii a opakování, ale nové dílo. Jenomže z dosavadních tří dílů nelze odhadovat, jestli se Pizzolattovi tentokrát vyprávění rozsypalo pod rukama, nebo se v dalších dílech vzepne k velké syntéze a strhujícímu finále.

Pořád dovede překvapit nečekaným vývojem. Distingovaná postava se náhle oddá násilí, jedna z hlavních figur je zastřelena hned v druhém díle, nešetří se obrazy perverzní sexuality, i sebevětší drsňák vyjeví svou slabost a bezmocnost, některé scény svou snovostí připomínají Davida Lynche a podobně. Jen jsem hrozně zvědavý, k čemu to povede.

Je možné, že i toto je jeden ze záměrů tvůrců: budeme své publikum napínat tak dlouho, jak to jen jde, aby trnulo, zda se nám to znovu (a přitom jinak) povede. Ale také se klidně může stát, že hned zpočátku nebo někde v půli hodně diváků ztratí. Tolik nejasností, motivů a odboček si totiž nemůže dovolit nikdo jiný než tvůrci True Detective. Nicméně pokud se jim to nakonec nepovede, další příležitost už jen tak nedostanou a „nová seriálová éra“ zažije svůj soumrak. Hraje se o hodně.

U příležitosti premiéry druhé řady odemykáme recenzi na první sérii Temného případu