Politici ANO se před Babišem předháněli, kdo víc nemá rád veřejnoprávní média

Jan Souček v současnosti vyučuje mediální management na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, do minulého roku byl sám takovým manažerem: nejprve v brněnském studiu ČT a později také jako generální ředitel České televize. Za jeho éry se po téměř dvou desetiletích navýšily koncesionářské poplatky, zároveň se však v negativním světle naplno projevila síla Rady České televize, které do té doby vzdoroval Petr Dvořák, a ČT se tak personálně i programově proměnila v dnes až velmi křehkou instituci, což Respekt v minulosti popisoval. V každém případě Souček nyní jako málokdo zná nutnost pouštět se do velkých škrtů. Byl to on, kdo v roce 2024 ještě před navýšením poplatků musel hledat výrazné úspory podobné těm, které čekají na současné vedení.

Jste rád, že už nejste generálním ředitelem České televize?

To není jednoduchá otázka. Na jednu stranu je to úleva, na druhou stranu jsem člověk, který věci rád ovlivňuje a kterého mediální agenda pořád zajímá. Není mi jedno, co se děje. Být tím, komu tato instituce proteče mezi rukama, určitě není dobrý pocit, to nezávidím nikomu v pozici generálního ředitele.

Když říkáte, že věci rád ovlivňujete, co byste dělal v těchto dnech? Zvenčí to vypadá, že politická rozhodnutí se moc ovlivnit nedají.

Nedají. Nicméně ti, kdo pozorují Andreje Babiše od roku 2014, minimálně tuší, že pro něj negativní odezva veřejnosti přece jen něco znamená: ani on nechce být nepopulárním premiérem. Prostor, který má management České televize, se však musí důrazně zaplnit. Ohledně vysvětlování, o co nyní jde, pořád zůstává nevyužitý. Využívá jej René Zavoral, ze kterého se stává velký bojovník za nezávislý Český rozhlas, zatímco Hynek Chudárek ještě před měsícem po schůzce s Andrejem Babišem tvrdil, že nezávislost médií ohrožena není. To není způsob, jakým debatovat o reformách financování médií veřejné služby s politikem typu Andreje Babiše.

Na druhou stranu premiér o řediteli Českého rozhlasu říká, že lže, a jednání s Hynkem Chudárkem považuje za konstruktivní. Třeba je nakonec jeho přístup efektivnější.

Když Andrej Babiš o někom prohlašuje, že lže, tak si nejdřív musíme poslechnout, co daný člověk ve skutečnosti říká. Pokud empiricky vím, že to, co říká René Zavoral, je pravda, pak nemohu věřit premiérovi, že ředitel rozhlasu lže. Stejné to bylo na pondělní tiskové konferenci s redaktorem České televize Petrem Vaškem. Veškerá čísla o rozpočtech médií veřejné služby, která tam uváděl, byla pravdivá. A Andrej Babiš taktéž tvrdil, že Petr Vašek lže.

Nejde o to, kdo lže, ale kdo ve vyjednávání může být efektivní.

Ředitel Hynek Chudárek v lednu v senátní debatě konstatoval, že jemu je jedno, odkud peníze přijdou. Důležité je, aby financování České televize zůstalo stabilní. Dneska je zřejmé, že koalice nejenže chce převést financování médií veřejné služby z poplatků na státní rozpočet, a to navíc bez jakýchkoli pojistek, ale že v rámci toho chce ještě ořezat příjmy. To není možné chápat jako stabilní financování médií. Jak potom vypadá konstruktivní debata, pokud premiér tvrdá data o obou médiích odmítá?

A kde vidíte onen nevyužitý prostor, pokud debata vypadá tak, jak popisujete?

Jsem dnes v pozici běžného diváka. Nezaznamenal jsem žádnou výraznou kampaň České televize o smyslu a rozsahu její činnosti nebo o tom, jak by vysílání vypadalo po změně financování. Mám pocit, že management vsadil na to, že pokud nebude vyvolávat rozepře se současnou vládou, pomůže mu to v zachování existence ČT – ale situace už dospěla do bodu, že hladit koalici po srsti nepřináší pro média smysluplný výsledek.

Dělal si poznámky

Když se poplatky v minulém volebním období navyšovaly, byl jste generálním ředitelem. Zkoušel jste nutnost tohoto kroku vysvětlit i současnému premiérovi?

Několikrát. Jedna diskuse byla v červenci 2024 na zasedání poslaneckého klubu ANO a s Reném Zavoralem jsme se účastnili – musím říct, že velice nepříjemné – debaty. Další rozhovor s Andrejem Babišem jsem měl někdy na počátku roku 2025, kdy kromě zestátnění médií veřejné služby přišel i s nápadem na jejich sloučení. Vysvětloval jsem mu, proč změna financování není dobrá cesta a že jím slibované úspory na chodu rozhlasu a televize jejich sloučení nikde v Evropě nepřineslo. Minimálně v těchto debatách byl přítomný, naslouchal, dělal si poznámky do bloku. K výsledku to nevedlo, i když je pravda, že od sloučení upustil.

V čem byla debata v klubu ANO nepříjemná?

První slovo měl Andrej Babiš. Zapisoval jsem si, co říká, abych byl schopen věcně a souvisle reagovat. Jenže to úplně nebylo možné, jeho myšlenky těkaly od jednoho tématu ke druhému a pospojovat je nešlo. Horší ovšem bylo, co následovalo potom. Ve chvíli, kdy skončil proslov, rozpoutalo se něco, co bych s lehkou nadsázkou označil za soutěž poslanců ANO o to, kdo víc nemá rád Českou televizi a Český rozhlas. Já, René Zavoral a Andrej Babiš jsme seděli na židlích pro vedení klubu – a před námi bylo těch více než sedmdesát poslanců, kteří se předháněli v tom, co všechno dělají média špatně. Aspoň na ty podstatné připomínky jsme se snažili zareagovat. A vůbec nejzajímavější moment pak nastal po skončení debaty, kdy nejradikálnější poslanci mezi čtyřma očima zmírňovali to, co před chvílí zmiňovali, že to tak nemysleli. Pochopil jsem, že debata neměla nic společného s věcnými argumenty.

A nezměnil se Andrej Babiš tak, že na něj už žádný tlak – a možná ani obavy o popularitu – neplatí?

Někteří to říkají, já jsem ho napřímo nezažil v prvním volebním období, takže to nejsem schopen říct. Každý se měníme a čtrnáct let v politice vás změní určitě. Současně má na něj těch posledních několik měsíců určitě vliv i SPD a Motoristé sobě. Jeho slovník je útočnější, už nejde o občasné výpady, ale o normu.

V roce 2024 jste Radě ČT předložil rozpočet, který jste nazval armagedonem. Kvůli dlouhodobému nezvyšování poplatků bylo nutné přistoupit od roku 2025 k razantnějším škrtům – a čekalo se, jestli vláda Petra Fialy valorizaci schválí. Předpokládaná výše financování po převedení pod státní rozpočet je přitom podle vládního návrhu totožná s vaším armagedonem. A management se k němu v rozhovorech často vrací. V čem tedy spočívaly škrty?

Každý ředitel divize měl přinést návrhy na škrty. Co se zpravodajství a publicistiky týče, přišel Petr Mrzena s Michalem Kubalem s variantou úplného očesání na kontinuální vysílání, Události a nějaké základní týdeníky. Téměř jakákoli náročnější výroba měla být omezená. Shodli jsme se, že stěžejní tituly jako Otázky nebo Interview ČT24 necháme a budeme věřit, že politici poplatky navýší. Pokud by ke scénáři armagedonu mělo dojít dnes, ČT24 skutečně přijde o všechny náročnější publicistické formáty. Zůstanou Události, Události v regionech a kontinuální vysílání. Zatím není zřejmé, jestli zákon zůstane v současné podobě – a tedy jestli zůstane i zákonná povinnost pětadvacetiminutového denního zpravodajství pokrývaného brněnským a ostravským televizním studiem. Pokud ano, pořád tu bude prostor říznout do regionů, které byly zřízeny jako samostatné zpravodajské redakce za Petra Dvořáka v roce 2022. K tomu máte řadu publicistických týdeníků: De facto, Galerie Selfie, Duel. I tyto formáty by byly výrazně osekány. Kdybych si měl tipnout, na obrazovkách zůstane nedělní politická debata nebo Reportéři ČT, jejichž zrušení by bylo velice citlivé.

Na tom se však více než miliarda neušetří.

Celá divize zpravodajství a publicistiky je zhruba miliarda. Reálně bude chybět miliarda a půl, protože skončí ještě zákonná výjimka na odpočet DPH. Dotkne se to všech částí televize. Četl jsem vyjádření Hynka Chudárka, že to bude znamenat propuštění 700 lidí, což mi připadá jako reálné číslo. Potom je otázka, kde všude. Toho se týká moje predikce, že říznou do regionálních redakcí, kdy Brno i Ostrava mají kolem 200 zaměstnanců. Ale domnívám se, že celkově personální úspora bude znamenat především výrazný pokles původní hrané tvorby a pravděpodobně i pokles dokumentární tvorby a tvorby pro děti, kterou je možné škrtnout v horizontu jednoho dvou let. Velké peníze jsou taky ve sportu, jenže tam se smlouvy uzavírají na spoustu let dopředu.

Nedají se sportovní práva přeprodat?

To nejde jen tak snadno. Spousta práv se nakupuje agregovaně přes Evropskou vysílací unii. To jsou nákupy, kde držitelé vysílacích licencí mají zájem na tom, aby hlavním vysílatelem byl jednak lídr trhu a jednak veřejnoprávní instituce. U řady sportovních práv se už v dřívějších letech stávalo, že držitelé licencí buďto oslovovali unii, nebo napřímo nás s tím, že chtějí, aby je získal veřejnoprávní vysílatel a aby se daná sportovní událost vysílala nikoli za paywallem, ale ve volném terestrickém vysílání. Jednou z cest je tzv. sublicencování: tedy že by třeba u velkých událostí jako hokejové mistrovství světa byla část zápasů exkluzivně u soukromého vysílatele. Dlouhodobě krok televizi sice finančně uvolní ruce, ale začne ztrácet relevanci pro určitou vrstvu společnosti. Zábava, určitý díl hrané tvorby a sport jsou v portfoliu médií veřejné služby, tvoří pořady, které vám utužují relevanci ve vrstvách společnosti, které jinak o zpravodajství, publicistiku, dokumentaristiku zájem nemají. A jakmile se ztrácí univerzálnost služby, ztrácí se jeden ze základních principů toho, proč ta média existují.

Jak rychle divák změny uvidí?

Na jedničce se příliš rychle neprojeví, protože hraná tvorba se vyrábí a rozpočtuje na dva až čtyři roky dopředu. Na dvojce bude k vidění menší podíl původních dokumentů, ty vznikají v kratším horizontu. Na sportu pravděpodobně bude větší právě podíl sublicencovaných přenosů ze špičkových sportovních událostí. Pokud jde o Déčko, tam se zastaví původní dětská tvorba, kterou v Česku už nikdo jiný než Česká televize nedělá. Některé projekty se ještě stihnou, ale bude větší podíl repríz, což potká i první a druhý kanál. A ČT24 pak oseká regionální zpravodajství na nejnutnější minimum.

Je přitom relevantní vést debatu o tom, jak má vypadat služba veřejného rozhlasu nebo veřejné televize třeba od roku 2030. Ale tady se to děje naopak. Politici ukončují dobře fungující systém financování a rovnou stanovují částku, aniž by prvně stanovili obsah. Přitom polovinu debaty už máme za sebou, když jsme schvalovali memorandum. Tedy dokument, který podle velké mediální novely Martina Baxy upravoval, co veřejnoprávní médium má vysílat, a kam už po dohodě se soukromými televizemi nemá na trhu zasahovat. Pokud by memorandum mělo skončit, nebude se to líbit ani soukromým vysílatelům.

Umět odsouvat odpovědnost

V kuloárech se mluví o tom, že v následujících měsících dojde k nové volbě generálního ředitele ČT a že se jím stane ředitel divize zpravodajství a publicistiky Petr Mrzena. Jak si vysvětlujete, že se mu daří zůstávat v televizi tak dlouho?

Petru Mrzenovi se dlouhodobě daří odsouvat odpovědnost za kroky, které činí. Vždy před sebe postaví někoho jiného. Třeba mě, dá se to ukázat například na konci pořadu 168 hodin. Po schůzce, na které jsme to definitivně rozsekli, mi mezi dveřmi, když odcházel ze zasedačky, řekl: „Ale oznámit byste to měli ty a Milan Fridrich, že on jako garant toho kanálu to nechce na té jedničce.“ Takový je jeho styl. Druhou polovinou úspěchu Petra Mrzeny jsou lidi zevnitř zpravodajství a publicistiky: vždy v pravou chvíli vytáhl revoluční vlajku a rychle se postavil do čela boje za nezávislost.

Podívejte, co se stalo, když Milan Fridrich při volbě generálního ředitele kriticky okomentoval zpravodajství ČT. Petr Mrzena rozeslal SMS některým radním, aby ho nevolili. Když se Fridrich ohradil, vznikla na podporu Mrzeny petice a už byl spojen s nezávislostí zpravodajství. Přitom to bylo bizarní: jestli někdo prokázal, že nechápe nezávislost fungování managementu České televize a Rady ČT, tak to byl právě Petr Mrzena rozesíláním soukromých SMS členům rady v průběhu volby. To bylo do té doby něco úplně nepředstavitelného.

Proč jste ho tedy neodvolal?

On nebyl mojí první volbou na ředitele zpravodajství a publicistiky. Já jsem oslovil čtyři jiné lidi mimo Českou televizi, protože jsem chtěl po Zdeňku Šámalovi přivést někoho zvenčí, kdo nebude součástí letitých vazeb uvnitř. V tu chvíli mi bylo z budovy zpravodajství vzkázáno, že pokud přivedu někoho zvenčí, půjdou zpravodajové České televize na barikády. Nechtěl jsem začínat mandát takovou kontroverzí s vědomím, že televize v té době vstoupila do bojů o vyšší poplatky. Instituce, která bojuje sama se sebou, nemůže žádat o zvýšení poplatků. V zájmu toho jsem sáhl po Petru Mrzenovi, ale od počátku působení jsem měl informace o tom, že obchází poslance a senátory a přesvědčuje je o tom, že Souček je špatně a že on by byl lepší generální ředitel. Jenže já jsem věděl, že ve chvíli, kdy v tomhle období boje o poplatky sáhnu k navenek tak nepopulárnímu kroku, jakým je výměna šéfa zpravodajství, televizi to poškodí.

A může být ČT dlouhodobě životaschopnou institucí, když ředitele drží v šachu jeden manažer?

Se svým každodenním produktem, který je v evropském srovnání mimořádně úspěšný, televize nepochybně životaschopná je. Zároveň jsem přesvědčen, že jestli má překročit svůj stín a vkročit do lepší budoucnosti, mělo by přijít prozření, kdo je kdo, pojmenovat i temná místa. A jedním z nich je právě fungování některých lidí uvnitř televize. Opakuji, že jsem stál před volbou: buď do toho sáhnout, rozkolísat instituci a riskovat, že poplatky nevzrostou, nebo to vyčekat a vše řešit postupně – ale přišla Rada ČT a odvolala mě chvíli po navýšení. Vlastimil Ježek volal po tom, že televize potřebuje v náročném předvolebním období silného manažera, a zvolili Hynka Chudárka. Myslím, že problémem České televize není jen hrozící zestátnění a dvacetiprocentní propad rozpočtu, ale také Rada ČT a lidé, kteří v ní sedí.