Pole a louky trpí suchem. Recept, jak se ho zbavit, leží pod zemí

Starší tuláci přírodou ten pocit dobře znají: to marné rozhlížení se, kam zmizely mokré louky, které se ani v létě nedaly přejít suchými botami. Důvodem není jen menší počet propršených dní. Je jím i polozapomenutá síť odvodňovacích trubek, kterou před čtyřiceti a více lety dali naši předci pod zem, aby tudy odvedli vodu z krajiny, zpevnili zem na polích či loukách a vypěstovali víc potravin. Tu vodu, která dnes v krajině naopak zoufale chybí. Změna je ale na cestě. 

Lidi nám i volají

Některé přírodní cennosti vypadají natolik nenápadně, že se dají na výletě snadno přehlédnout. To může být i případ jedné z mýtin ukrytých v lese Železných hor, kterou místní znají jako kochánovickou střelnici. Na prostoru o velikosti několika fotbalových hřišť tady bývala velká mokrá louka. Stát ji v sedmdesátých letech odvodnil a postavil na ní cvičiště pro Lidové milice. Louka vyschla a z kdysi přírodně bohatého místa zmizeli vzácnější živočichové i rostliny. 

Milicionáři jsou už ze známých důvodů také pryč a státní ochranáři pracující v rámci chráněné krajinné oblasti (CHKO) se před lety rozhodli vodu na mýtinu vrátit. Vykopali nebo přerušili drenážní trubky, obnovili mokřadní louku a vytvořili tůně. Na místě zahloubeného kanálu vytvořili mělký meandrující potok. V jednom místě postavili přes louku dřevěný chodník, z něhož si lze zblízka prohlédnout vznikající biotopy. 

Po obvodu louky je dnes navíc elektrický ohradník a ze ním skupinka huňatých krav patřící spolku Pestré Polabí, která pomáhá udržovat na louce bohatou skladbu rostlin a brání místo před růstem dřevin. 

„Je to tu úplně fantastické,“ pochvaluje si dnešní podobu bývalé střelnice vedoucí Správy CHKO Železné hory Vlastimil Peřina, když vstupuje do metr vysoké trávy. „Hned první rok, jak se udělaly tůně, se tu objevily žáby včetně té nejvzácnější, kuňky obecné. A z vedlejší skomírající lokality sem pak doputovali čolci velcí a daří se jim tu. Přestože letos pršelo velmi málo, voda se v tůních drží,“ ukazuje Peřina spokojeně kolem sebe. 

Na devíti hektarech zřídilo CHKO celkem šestnáct nových tůní, kde se objevili kromě obojživelníků i vzácné vážky, brouci a další skupiny vodního hmyzu. Za potravou sem zalétají vlaštovky a večer i netopýři. Ovšem první, čeho si návštěvníci všimnou, budou asi zmíněné ohradníky. „Měli jsme strach, že se to nebude lidem líbit. Byli zvyklí na bývalou střelnici chodit a venčit tady psy. Dnes se tu pase stádečko skotského náhorního skotu a lidi to tu milují, volají mi a sdělují, jak jsou nadšení – to se jinak nestává často.“

Co všechno se v krajině dělo

CHKO Železné hory, jedna z nejmladších chráněných krajinných oblastí v Česku, vznikla v roce 1991. Z krajinářského hlediska jde o vrchovinu, která leží stranou rušných silnic a naplňuje obraz příjemně klidného kraje na jih od Hradce Králové a Pardubic. 

„Byli tu krajinářsky zaměření lidé, kteří měli to území rádi a už před revolucí si vzali za své, že zkusí vyhlásit CHKO. A hned po roce 1989 to klaplo,“ vzpomíná Peřina na začátky své instituce. 

Po pětatřiceti letech existence vypadá hlavní starost zdejších ochranářů podobně jako jinde v Česku – dramatický úbytek vody z krajiny. Důvodem není jen postupující klimatická změna, ale i nenasytný konzument dešťových srážek – síť podzemního odvodnění. To se s největším zápalem zavádělo v posledních třiceti letech komunismu a podle odhadů tak leží v Česku na území čtvrtiny veškeré zemědělské půdy. Slovo „odhad“ je přitom důležité, protože stát ani majitelé polí a luk nevědí, kde přesně se drenážní odvodňovací potrubí nachází. „O většině víme, ale zdaleka ne o všem. Přitom je to pro naši práci klíčová věc,“ uvádí Peřina. 

Pojem meliorace pochází z latinského slova meliore, tedy zlepšovat, a zahrnuje všechny úpravy polí a luk, jež se ve velkém dělaly od 19. století a vedly k vyšším výnosům. Oblíbilo si je i komunistické zemědělství, které neustále dohánělo plány zvýšení rozlohy orné půdy, rozorávalo louky a měnilo je na pole tak, aby se po nich mohly pohybovat stále těžší stroje.

Drenážní trubky se přitom dávaly do země i v několika vrstvách a tvoří hustou strukturu, kde boční linie leží od sebe vzdálené obvykle méně než dvacet metrů a z velké plochy svádějí vodu do hlavního potrubí, které ústí do potoků. Ty se často uměle napřímovaly, aby odtok vody nic nebrzdilo.

Když tedy zaprší, voda si najde cestu do potrubí a s vyplavenými půdními minerály mizí velkou rychlostí z pole či louky pryč. Pro vedení CHKO je proto při plánování obnovy mokřadů nezbytné drenážní sítě najít, domluvit se s majiteli pozemků (drenážní odvodnění patří jim) a potrubí odstranit nebo zaslepit. 

Pátrání je často výzva. Staré mapy odvodňovacích systémů po konci komunismu často zmizely se zrušenými archivy. Přední česká odbornice na vyhledávání drenáží Lenka Tlapáková, která pracuje pro státní ochranu přírody, však našla způsob, jak chybějící data doplnit nebo zpřesnit. Napadlo ji využít skutečnosti, že území českého státu se od první republiky pravidelně fotografuje. Prochází tedy archiv Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce a hledá staré fotografie konkrétních polí. „V tom archivu máme neskutečné množství informací, protože naše republika se od roku 1936 kontinuálně snímkuje. Krásně tam vidíte, co všechno se v krajině dělo,“ říká Tlapáková. 

Peřina k tomu dodává: „Pokud máme štěstí, tak najdeme letecké snímky z doby, kdy se odvodnění budovalo, a je na nich vidět přímo výstavba nebo rýhy po uložení drenážních trubek. Povedlo se nám to i v případě Kochánovické střelnice, kde pak bagrista nacházel trubky s přesností plus minus 20 centimetrů. Nechtěl věřit, že nemáme v ruce projektovou dokumentaci.“ 

Poblázněný ochranář

Když lidé z CHKO vysvětlují, proč mokré louky obnovují, mluví o snaze „podpořit cenné území v přirozených procesech“ nebo o „obnově šetrného způsobu hospodaření“. Peřina k tomu říká: „Snažíme se nastolit ztracenou rovnováhu z hlediska srážkových poměrů, které tady máme. A s odvodňovací stavbou nemá příroda šanci rovnováhu obnovit. Takže je nutné dát to pryč.“ Peřina přitom vzpomíná, že když na jednom poli poprvé nahlédl do odkrytého drenážního potrubí, byl zaskočen, jak i po desetiletích stále funguje. „Je lepší to jednou vidět než si o tom stokrát číst. Tou trubkou proudila voda pryč, i když bylo deset dní po dešti,“ říká.

Výběr lokalit pro obnovu mokrých luk je přitom složitý proces. Ochranáři zjišťují, jak krajina v CHKO vypadala před velkými zásahy člověka a proč v ní jednotlivé přírodní prvky – třeba právě mokré louky nebo potoky – vznikaly a fungovaly. „Čerpáme z katastrálního a vojenského mapování. Vidíme, jak potůčky vypadaly v 19. století. Děláme si představu o vývoji té krajiny,“ popisuje Peřina. 

Zatím tedy mají v Železných horách za sebou dvě lokality, kde se investovalo do obnovy mokřadů. Zatímco náprava Kochánovické střelnice vyšla zhruba na šest milionů korun, druhá lokalita zvaná Maršálka přibližně na polovinu. Obojí bylo placené z evropských fondů, deset procent povinné finanční spoluúčasti dodal český státní rozpočet.

Stojíme opět na kraji velké louky lemované z jedné strany lesem a z druhé ještě většími poli. „Na území, které jde támhle k lesu, se zachovala úžasná mokřadní louka se spoustou vzácných rostlin. Zbytek byla jezeďácká sušší louka,“ ukazuje Peřina zpovzdálí, jak Maršálka, na níž vedení CHKO vyhlásilo v roce 2001 přísnější ochranu v podobě přírodní rezervace, vypadala před revitalizací, kvůli níž jsme sem dorazili.

Peřina pokračuje: „Věděli jsme, že tady jsou drenáže, a zároveň, že to je pramenná oblast. Dali jsme si tedy cíl zadržet tady víc vody, aby se vzácné rostliny mohly od lesa šířit i do sušší části louky. A zároveň jsme tady vybudovali tůně na podporu obojživelníků.“

Na začátku projektu bylo třeba zabránit tomu, aby během přívalových dešťů stékala na obnovenou mokrou louku hlína z okolního pole. „Kromě několika tůní jsme se rozhodli udělat zatravněný protierozní val, který má nejcennější místo ochránit. Je tam izolovaná populace velmi vzácného dvoumilimetrového mokřadního šneka vrkoče Geyerova. Máme tady jeho evropsky významnou lokalitu,“ sděluje Peřina během chůze po louce.

Také prohodí, že obnova mokřadů může snadno vypadat jako pouhé přemisťování hlíny na nějaké odlehlé louce, kde na metru nezáleží. Avšak vzhledem k tomu, že jde o vodu, musí být práce poměrně přesná a provedená tak, aby naplňovala celkový smysl. Podmínkou přitom je domluvit se s obsluhou nejdůležitější techniky – bagrem.

„Základní poučkou všech revitalizačních akcí v přírodě je to, že je třeba se skamarádit s bagristy,“ zpřesňuje to Peřina s úsměvem a hned doplňuje, že na to má svoji metodu. „Chvíli s nimi pobudu u bagru a normálně si povídáme – o tom, kde v okolí rostou houby nebo tak něco,“ vypráví. „Když potom bagrista vidí, že jsem normální člověk, a ne nějaký poblázněný ochranář, jak si často myslí, a vysvětlím důvody, proč se to dělá, vezme si to za své a udělá práci ještě lépe, než je v projektu.“

Deset let

Návrat vody do luk je důležitý hlavně v létě, kdy roste teplota vzduchu a kulminuje výpar vody. Kvůli nedostatku srážek se přitom odpařená voda nezvládne doplnit a krajina se rychle vysouší. „Obnovení mokřadní louky odtok vody z krajiny zpomalí a tím se vrací život,“ sděluje Peřina. 

Pak na důkaz ukazuje, že na Maršálce přibývá díky vodě vzácná masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá. Ze zvířat se vrátila bekasina otavní, malý pták s dlouhým citlivým zobákem, kterým hledá v podmáčené půdě drobný hmyz. V tůních se objevili hnědí i zelení skokani a čolci horští. „Vidíme, že jak se tady drží voda, začne se měnit skladba rostlin směrem k mokřadní vegetaci. Ta změna je vidět překvapivě rychle,“ pochvaluje si Peřina a dodává: „Po deštích tu zase začala být ranní mlha. Ta z přírody kvůli suchu skoro zmizela.“

Zásluhu na jejím návratu nakonec má i spousta další práce, třeba složité jednání s majiteli okolních pozemků, pod něž odvodňovací systém zasahuje, a změněné chování vody by se mohlo projevit i tam. U Kochánovické střelnice museli ochránci přírody nechat nacenit dávné zahloubení a narovnání potoka, které oficiálně patřilo Lesům ČR, a pak jej od nich odkoupit. „Jedna státní organizace odkupovala úpravu potoka od jiného státního podniku jen proto, aby se tam mohlo udělat společensky prospěšné opatření,“ shrnuje celou operaci Peřina.

Další překážkou rušení starého odvodnění bývá nedůvěra soukromých majitelů, kteří se obvykle návratu vody do zemědělské krajiny obávají. V případě Maršálky musela mít CHKO souhlas čtrnácti sousedních vlastníků. „Všechny jsme je objeli a zázračně se nám podařilo je přesvědčit. Vysvětlili jsme celý projekt a jim se líbil. Uvažování zemědělců se pomalu mění, protože vidí, jak se prohlubuje sucho.“

Peřina a jeho lidé teď mají plány na proměnu dalších míst uvnitř CHKO včetně přehrazení otevřených odvodňovacích příkopů v lesích Železných hor. Z Národního plánu obnovy zaplatili komplexní vodohospodářskou studii pro tři územní celky, kde by měl návrat vody větší ekologický efekt. Na realizaci však zatím nejsou peníze. „K tomu by muselo přijít politické zadání a větší podpora státu,“ míní Peřina. „Jde o desítky tisíc hektarů, kde je hodně vlastníků, kteří by k tomu museli dát souhlas. Přeměna dvou lokalit nám od první ideje trvala deset let. Větší projekt je práce na celé dekády. Směr ale stanovený máme.“