Charta 77 není mrtvým broukem

V lednu příštího roku uplyne padesát let od zveřejnění základního Prohlášení Charty 77. Respekt požádal dvanáct českých osobností napříč generacemi o text, který by odpověděl na otázku, zda aktivity a texty Charty 77 mají šanci oslovit současnost. Jestli mohou být společnosti prospěšné v dnešním nevyzpytatelném světě, v němž sílí nacionalismus a autoritářství a hrozí rozpad společenství, která byla dlouhá desetiletí zárukou bezpečnosti a míru. Texty oslovených osobností jsou součástí seriálu Respektu k výročí Charty 77 a nyní zveřejňujeme prvních šest z nich.

Jiří Přibáň, soudce Ústavního soudu:

Charta 77 je manifest upozorňující na propast mezi literou zákona a politickou realitou, tedy mezi tím, co se někdy označuje jako právo v knihách a živé právo. Málokteré prohlášení dovolávající se základních práv začíná odkazem na Sbírku zákonů, aby vzápětí ukázalo, že tyto texty jsou mrtvou literou v kontextu, ve kterém vládne politická zvůle. V tom spočívá neustálá etická, politická a myšlenková inspirace Charty 77.

Zatímco sociologové hovoří o rozdílu mezi psaným a živým právem, filozofové mají ve větší oblibě rozdíl mezi literou a duchem zákona, protože v něm se mimo jiné ukazuje, jak snadno se ze ctěného ducha mohou stát zrádné přízraky. A Charta 77 je dodnes inspirativní právě proto, jak přesvědčivě, jasně, a přitom mírně a civilizovaně dokázala tyto přízraky pojmenovat.

Za přijetím mezinárodních paktů o občanských a politických právech nebo hospodářských, sociálních a kulturních právech se tehdy ve skutečnosti skrývalo jejich brutální potlačování. Namísto právních záruk vládla represe, diskriminace a všudypřítomný strach. Václav Havel v eseji Moc bezmocných dokonce označil zákony za pouhou fasádu vyvolávající zdání právního státu, která byla ve skutečnosti pouhou hrou totalitní moci.

Chartu 77 proto vnímám jako manifestaci svobody od strachu, což je neodmyslitelná součást lidské důstojnosti. Nejen důstojnosti těch, kdo se Chartu odvážili podepsat, ale celé společnosti, protože ukázala, že strach není všemocný a neovládl všechny, kdo žili v tehdejších poměrech. Za perverzní smlouvou o „normalizaci“ v sedmdesátých letech, kterou se režim výměnou za politickou loajalitu a konformismus obyvatel zavázal budovat socialistickou konzumní společnost zkracujících se pořadníků na auta a byty, zvyšujících se rodinných přídavků a budování osobního „štěstí“ na chatách a chalupách, se totiž skrývala represe a diskriminace statisíců obyvatel, kterých se tehdejší režim bál. A hysterická propaganda spojená s represemi a rituály veřejného ponížení, jimiž komunistické vedení zareagovalo na Chartu 77, tento strach režimu odhalila v jeho nahotě.

Charta 77 tak převrátila dynamiku strachu ve společnosti, když ukázala, že je to ve skutečnosti režim, který se strachuje o své přežití, zatímco občanská odvaha od strachu naopak osvobozuje, i když za ni mnozí zaplatili vězením a dalšími represemi. V tom se Charta 77 stala inspirací pro disidenty v ostatních komunistických zemích a současně ukázala, že základní práva a svobody mohou fungovat jako neideologický a společný rámec pro občanskou angažovanost i v podmínkách hluboké nesvobody.

S tím úzce souvisí i další důležitý rys Charty 77, totiž solidarita založená na nutnosti zastat se svobody a práv těch, kdo jsou svobody zbavováni a vystaveni bezpráví. Jak víme, bezprostředním impulzem pro sepsání manifestu bylo trestní stíhání a politický proces s Plastiky, ale příčiny i cíle byly vždy obecné, nadčasové a místně neohraničené. S konkrétním textem byl tedy od počátku spojen étos založený vědomím toho, že moje osobní svoboda je bytostně svázána se svobodami druhých lidí, a proto přehlížení nesvobody a bezpráví vždy zároveň znamená zřeknutí se vlastních práv a svobod.

V tomto sdílení svobody s druhými lidmi se také utváří základní předpoklad demokracie, totiž rovnoprávnost. Svoboda bez rovnoprávnosti vede jen k privilegiím, rovnoprávnost bez svobody zase k tyranii davů ovládaných demagogy. Také proto Charta 77 tak silně rezonovala tehdy a rezonuje dodnes jako základ i naděje svobodné, demokratické a otevřené společnosti kultivované občanskými ctnostmi.

Alice Koubová, filozofka:

Odkaz spojený s působením Charty 77 rozhodně za sociopolitickou inspiraci považuji. Dnešní společnost mohou určitě oslovit texty signatářů, ale význam Charty 77 vnímám hlavně v tom, že dané texty působily jako veřejné činy, jako politické myšlení vtělené do konkrétních lidských životů a s dopady na konkrétní životy. Toto myšlení názorně demonstrovalo, jak spolu souvisí moc politického systému, společenská kultura a existenciální možnosti jednotlivce. Shrnu tento vztah v několika bodech:

1/ Charta 77 neapelovala na změnu práva v Československu, ale na dodržování práva. Konstatovala, že československý režim, který helsinské dohody sám uzákonil a o kterých veřejně prohlašoval, že je dodržuje, je nedodržoval. Úsilí Charty 77 nebylo tedy banálně antisystémové, ale prosystémové, v tom smyslu, že mu šlo o zesílení vlády práva a integrity proklamovaného systému (demokracie), která, kdyby jí bylo dosaženo, by znemožnila totalitní vládnutí.

2/ Represe, jež následovaly po relativně prostém požadavku, aby stát plnil to, co tvrdí, že plní, odhalují rub posttotalitního politického režimu: tím je hlubinně rozkladný mechanismus namířený proti lidské subjektivitě. Jde o určité vynucování agrese na duši jako opak péče o duši. Režim nejenže se dopouštěl násilí, zatímco tvrdil, že osvobozuje, ale vyžadoval, aby občané veřejně prohlašovali, že se cítí osvobozováni, zatímco zažívají násilí na sobě či na okolních lidech. Vládě svévole a klientelismu nesměli pod pohrůžkou trestu říkat svévole a klientelismus, nýbrž svoboda a demokracie. Pokud člověk na tento mechanismus dvojné vazby přistoupí, stává se zároveň obětí systému a zároveň jeho spoluviníkem (bezmoc mocných). To je stav sebeagrese a apatie, která ničí v člověku sebeúctu, důvěru, že stojí sám při sobě a že se může o sebe opřít v jednání. Aby člověk takový stav vydržel, často ho popírá nebo externalizuje vlastní rozpor na někoho, koho za situaci může obvinit.

3/ Charta 77 důrazem na obecnou vládu práva a osobní péči o duši dokládá, nakolik je institucionální a právní řád integrálně spojen s individuální svobodou. Je navíc platformou, která nejen teoretizuje, ale nabízí východisko z dané politicko-psychologické pasti (moc bezmocných).

4/ Napětí mezi politickým režimem a jednotlivcem se může odehrávat formou individuálního hrdinství vůči represi, nebo kolektivním odporem. Charta 77 dokládá, jak podstatné je postavit se mocenské zvůli kolektivně. Kolektivní odpor nestírá individualitu, ale může ji naopak zachránit: chartisté byli schopni se koordinovat a utvořit sociální pouto navzdory radikálním rozdílům v politickém názoru, životním stylu, vyznání či jiné identitě. Pro toto pouto je podstatný jeden postoj: nelhostejnost vůči nespravedlnosti páchané na druhých, předpoklad, že člověk nemůže žít úplně v klidu dobrý život, zatímco se na jiných páchá násilí, protože spravedlnost pro druhé je součástí spravedlnosti pro mě. Politický a osobní postoj empatie a solidarity je naopak pro režimy založené na dialektice represe a podmanění nesmírně ohrožující. Proto se ho usilovně snaží eliminovat, zesměšnit, rozdrobit, oslabit, znemožnit.

5/ Jan Patočka a návazně na něj Václav Havel spojovali postoj solidarity otřesených s mravností jako určitým předpokladem pro vytvoření prostředí, ve kterém se teprve něco jako politika může začít odvíjet. Působení Charty ale podle mě naopak dokládá, že důvěryhodná socialita není apolitická, předpolitická nebo ideologická dimenze demokratické politiky, nýbrž její vlastní jádro. Fungující sociální vazby, možnost se spolehnout, možnost zažít konflikt bez násilí, najít kompromis a tolerovat různost jsou vnitřní brzdou proti tomu, že se moc změní v brutalitu, svévoli nebo chronické zneužití.

Charta 77 je pro současnost inspirativní z tohoto strukturálního hlediska, protože fenomény, s nimiž zápasí, nám nejsou neznámé. Čelíme v masivní míře tendencím dávat slovům opačné významy a užívat je k ovládání druhých, nikoli k vládě práva, přesouvat odpovědnost na ty, co se nemají jak bránit, vynucovat si loajalitu vyhrožováním a přísliby zisků nad ostatními, útočit na všechny projevy solidarity, od systémové úrovně (investigativní žurnalistika, veřejnoprávní média, sociální programy, ochrana zranitelných, neziskové organizace, nezávislá kultura, obrana i odpovědnost Evropy) po individuální lidské city (šíření kultury strachu, xenofobie, hlubinné nedůvěry, nejistoty a vnitřního vyčerpání). Odmítli jsme Istanbulskou úmluvu i solidární dohodu o výdajích na obranu mezi evropskými zeměmi. Jsme siláci a zbabělci zároveň. Přijde na to. Malá domů.

Čím větší a časnější bude společenský odpor proti zavádění logiky uzurpace a síly, tím méně budeme potřebovat individuální hrdiny, kteří se proti ní postaví v nesmírně riskantním nasazení. Tím méně také budeme potřebovat se před těmito hrdiny obhajovat, snažit se na ně zapomenout nebo na ně rovnou útočit, abychom se vnitřně ujistili, že jsme nevinní, svět je bytostně krutý a jinak než v logice (sebe)násilí v něm jednat nejde.

Krištof Kintera, výtvarník:

Chci věřit, že odvaha postavit se temným silám a populistickým tendencím je stále živá a prostupuje napříč celou naší společností. Nejsem si ale jistý, zda to tak skutečně je, respektive, je-li to tak v dostatečné míře. Archetypický a nikdy nekončící boj dobra se zlem, vzdělání proti hlouposti, empatie proti ignoranci, zvídavosti proti omezenosti probíhá nadále i v našem současném kontextu teď a tady a probíhat bude neustále. Optimalizovaný svět totiž nemůže a nebude nikdy existovat.

K tomu, že naše občanská společnost je aktivní a není lhostejná k tendencím oslabit demokracii a otočit směřování naší lodi špatným směrem, máme totiž i empirické důkazy z nedávné doby. Například dokážeme zaplnit celou Letenskou pláň a spoustu dalších náměstí po celé republice lidmi, kterým bytostně záleží na základních principech svobody a demokracie. Tyto situace mě činí býti optimistou. Je to důkaz, že nejsme lhostejní a že nás umí být i poměrně dost. Dramatickou otázkou však zůstává, zda je nás dostatečně.

V době vzniku Charty 77, tedy za normalizace, měl státní aparát dobře rozvinuté nástroje dozoru a dohledu posílené o skutečnou represi v podobě násilí, vydírání, policejních výslechů a následného zavírání lidí do vazeb a věznic. V současnosti můžeme tvrdit, že žijeme ve svobodné zemi, kde bezesporu funguje svoboda slova a shromažďování, kde se zatím nemusíme takovýchto vypjatých momentů bát. Proto je nyní o dost snazší plnit náměstí a aktivně protestovat proti pochybným postupům vedoucím k ochabnutí demokracie a posílení populisticko-oligarchických tendencí. Otázkou právě je, jak by to vypadalo, kdyby za podobné projevy nesouhlasu, třeba jen komentářem na sociálních sítích, hrozil trest. Třeba by se vaše dítě nemuselo dostat na vysokou školu, třeba byste pak mohl mít problém s připojením k internetu, třeba by nešlo sehnat výjezdní doložku k návštěvě Paříže. Davy na náměstích by značně prořídly, komentářů a příspěvků na sítích by ubylo. Zbyla by jen hrstka statečných, která by právě měla odvahu. Stejnou odvahu jako měli všichni ti, kdo Chartu 77 podepsali. Celkový počet odvážných signatářů činil necelé dva tisíce. To je přibližně 0,012 procenta z celkového počtu obyvatel bývalého Československa!

Odkazem Charty 77 je uvědomění si, že svoboda je drahá komodita. Přinesli nám ji právě lidé, kteří ji považovali za to nejcennější a dokázali se nebát. To je právě ta síla, která nás musí odrazovat od letargie a udržovat nás v pozornosti. Díky nezlomnosti malé hrstky lidí se podařila velká společenská změna. Jistým způsobem to byl zázrak, s nímž se mnohdy ani nepočítalo. Po sametové revoluci 1989 jsem měl naivní a mylný pocit, že když dorazila svoboda, tak už máme navždy vyhráno, že všechny problémy už budou jenom druhotné a ve vedení státu se jen budou střídat různé strany, ale všechny veskrze s dobrými úmysly. Přicházel zdánlivý „konec dějin“ a po strašné válce v Jugoslávii už neměla být přece žádná další válka. Bylo to naivní a bylo to více přáním než čímkoli jiným. Realita je bohužel krutě jiná a velice trpká. Je třeba být neustále ve střehu, proto nezapomeňme na těch 0,012 procenta statečných!

Apolena Rychlíková, novinářka:

Na mé první setkání s pojmem Charta 77 si nepamatuju a logicky ani moc nemůžu: její dědictví bylo inherentní součástí mého dětství i dospívání. Ačkoli moji rodiče mezi chartisty nepatřili, jejich předrevoluční styky s různými vrstvami disentu i samotné antisystémové působení položily základ pro dlouholetá přátelství. Kuchyní našeho bytu (nebo chalupy na Horňácku) tak v devadesátých letech prošel kdekdo, od Havla přes Šabatovou až k Vaculíkovi nebo Němcové. O jaké hrdiny a hrdinky novodobé české historie se jedná, jsem se dozvídala postupně. A nikdy nepřestanu být vděčná za možnost strávit s nimi pár desítek minut času. 

To, co pro mě ale navždy zůstane (kromě mnoha jiných věcí, samozřejmě) z hlediska Charty 77 a takzvaných chartistů určující, je ztracené a pro mě znovu nalezené dědictví demokratického socialismu nebo klidně jen demokratické levice. Ačkoli to byla právě Charta 77, která stála na široce rozkročených ideologických nohou a spojovala různé politické proudy zdánlivě nespojitelné pod vlajkou boje za svobodu, demokracii a dodržování vlastních zákonů tehdejší Československé socialistické republiky, její odkaz v porevolučních letech něco ztratil. To „něco“ byla významná role demokratické levice v období státního socialismu a možné kontinuity, na kterou by se dalo navázat. Dospívala jsem v nultých letech, období, které šlo bez nadsázky označit za neoliberální peak. Hojně podporovaný a oblíbený antikomunismus tehdy neznamenal jen (potřebnou a žádoucí) kritiku nereformované a nereformovatelné KSČM, ale také odpor k levici a jejím politickým receptům. 

Hodnoty jako solidarita, vzájemnost, respekt nebo péče vystřídal dravý kapitalismus, v němž se potřeba jednotlivce nadřadila všemu ostatnímu. Bylo to v mnoha ohledech logické vyústění polistopadové éry, ale znamenalo také vytvoření dlouhodobé nedůvěry v demokraticky levicovou politiku coby nástroj možné pozitivní změny. Místo sociálního státu jsme chtěli stát štíhlý, místo silných institucí prosperující jednotlivce, místo společnosti volné uskupení občanů a občanek. Nejde tu přímo ani o stranickou politiku, jako spíš o obhajobu základních hodnot, na kterých rostly západní poválečné společnosti: dostupné bydlení, důstojná mzda za odvedenou práci, solidarita s těmi, kteří sami nemohou, důraz na kvalitní a zároveň adekvátně přístupné vzdělání, zdravotnictví nebo základní lidské potřeby. 

Objevení „levice“ v Chartě pro mě představovalo důležitý zlom: jako mladý levičák jsem se v nultých letech cítila osamocená, toužila jsem po možnosti na něco navazovat, s někým se ztotožnit. Respektovala jsem liberální modly, ale zajímali mě i ti, kteří si ani přes hrůzy komunistického Československa nenechali vštípit odpor k levici a jejím hodnotám. A také je hrdě prosazovali – jak uvnitř otevřeného chartistického společenství, tak i později, po roce 1989. Dědictví Charty 77 je široké a dá se na něj dívat mnoha různými způsoby. Ten můj má ale jednu důležitou linku a opírá se o důležitost levice v rámci naší historie: chceme-li umět fungovat v respektujícím dialogu a hájit lidská práva, musí tu být místo pro demokratickou levici coby korektiv přílišného individualismu a rostoucích třídních rozdílů. Charta 77 nám pro vytváření podobných průsečíků může být stále příkladem. 

Kateřina Tučková, spisovatelka:

Od událostí, které vedly k sepsání Charty 77, uplynulo padesát let, ale její význam čas, myslím, nijak neoslabil. Osobně ji vnímám jako jeden ze základních textů, který by si měli lidé v demokratické společnosti připomínat, protože nestaví na ideologii ani na jednotném světovém názoru, ale na ochotě různých lidí (signatářů velmi rozdílných názorů, profesí i životních zkušeností) hájit přesvědčení, že stát má dodržovat zákony a respektovat základní lidská práva. Dopad tohoto prohlášení navíc zůstává povzbudivým příkladem, že občanská angažovanost má smysl i tehdy, když se její výsledky neprojevují okamžitě.

V souvislosti s textem Charty si pokaždé vybavím také polemiku mezi Ludvíkem Vaculíkem a Václavem Havlem, kterou na konci roku 1978 vyvolal Vaculíkův fejeton Poznámky o statečnosti. Vaculík se v něm pokusil čtenáře uklidnit, že ne každý musí být hrdinou. Ne každý je totiž schopen vědomě riskovat uvěznění nebo nějakou osobní ztrátu. Přesto podle něj existuje minimum, které člověk udělat může – uchovat si morální integritu, stát si za svou slušností a nepřijímat věci, které považuje za nesprávné.

Havel však kontroval, že totalitní režim se nechová podle předvídatelných pravidel (vždyť tehdy ani nedodržoval, k čemu se zavázal v helsinské dohodě) a že míru represí nebylo možné předjímat. Někdo mohl udělat zdánlivě nepatrný skutek a skončit ve vězení, zatímco jinému prošel závažnější čin, protože by jeho perzekuce vyvolala kupříkladu nechtěné reakce v zahraničí. Nebylo tak možné odhadnout, zda se člověk stane vězněným „hrdinou“ (ostatně nebyl to ani cíl disidentů), nebo se „jen“ zachová podle svého svědomí a trest ho mine. Právě proto podle něj nemělo smysl poměřovat míru osobní oběti a stavět mezi hrdiny a tzv. obyčejné slušné lidi nějakou hranici. Podstatné pro Havla bylo žít v pravdě a pojmenovávat to, co se pravdě a svědomí zpěčovalo.

Charta 77 to pojmenovala, podepsali ji ti, kteří byli ochotni riskovat, a i když jich zpočátku nebylo mnoho, stalo se jejich odhodlání k životu v pravdě symbolem pro ty, kteří mohli udělat jen o něco míň. A ukázalo se, že i málo stačí, protože pokud s takovým málem přijde hodně lidí, vzniká síla, kterou už nelze jen tak přehlédnout. A to je odkaz, který nezapadl, naopak. Principy občanské angažovanosti, odpovědnosti a solidarity jsou pořád aktuální a příklad, že se lidé navzdory rozdílům dokážou spojit a hájit společné minimum, docela dobře žije, stačí se podívat třeba na Milion chvilek pro demokracii.

Dario Juričič, student historie a politologie:

Na začátku příštího roku si připomeneme padesát let od zveřejnění Prohlášení Charty 77. Je tedy namístě se ptát: Jaký je vlastně odkaz Charty 77 a mohou nám její ideje sloužit jako inspirace i o půl století později? Důvodem k zamyšlení totiž není pouze jubilejní nostalgie, ale i současná situace v Česku i ve světě.

Text Prohlášení Charty 77 ani jiné chartovní dokumenty, kterých bylo do konce roku 1989 uveřejněno na šest set, dnes samozřejmě nelze číst ad litteram. Byly odpovědí na dobové společensko-politické poměry v normalizačním Československu, které již zaplaťpánbůh patří minulosti. A byť se kulisy od té doby zásadně změnily, základní principy, na nichž Charta 77 stála – vztah občana a moci, spoluodpovědnost jednotlivce za obec či ono havlovské odmítnutí života ve lži –, neztratily na své aktuálnosti ani po padesáti letech.

V první řadě je třeba pojmenovat institucionální odkaz Charty 77. Během sametové revoluce a bezprostředně po ní sehráli signatáři Charty 77 významnou roli při obrodě demokracie v Československu. Obsadili tehdy řadu klíčových postů – od vedoucích funkcí ve státní správě a tajných službách až po křesla v parlamentu, vládě či na Pražském hradě. Roli Charty 77 při sametové revoluci však netřeba přeceňovat. Dávat jí zásluhy za samotné vypuknutí revoluce je liché. Naopak Chartě 77 a celému disentu lze připisovat podíl za její pokojný průběh a klidné předání moci. Česko mělo – na rozdíl od mnoha jiných komunistických diktatur včetně slovenské části Československa – dobře organizovaný a vzdělaný disent, což umožnilo lépe obměnit vládnoucí garnituru než například v Maďarsku, kde politické změny vyplynuly z dohod uvnitř samotné komunistické strany. Zatímco se české elity zrozené z disentu a šedé zóny zasloužily o vznik pojistek demokracie v podobě Senátu, nezávislého Ústavního soudu či veřejnoprávních médií placených z koncesionářských poplatků, ve státech bez těchto brzd došlo k mnohem rychlejší a snazší koncentraci moci v rukou oligarchů, populistů a bývalých nomenklaturních kádrů komunistických stran. Není náhodou, že právě z úst lidí nejvíce podrývajících demokratické principy dnes slyšíme nejhlasitější volání po oslabení či přímo zrušení těchto institucí zabraňujících vzniku politického monopolu. 

Ve veřejném prostoru v posledních letech často rezonuje pojem občanská společnost. Ta se zjednodušeně dá definovat jako síť organizací a jednotlivců podílejících se na správě věcí veřejných bez ambice aktivně se politicky angažovat. I ji lze označit za jednu z klíčových pojistek demokracie. Skutečnost, že určitá strana či politik získá ve svobodných volbách mandát, totiž ještě neznamená volnou ruku v rozhodování o budoucnosti státu. A byť má pojem občanská společnost v poslední době u části veřejnosti jistý pejorativní nádech, v minulosti se ukázala jako mocný hráč schopný zásadně ovlivnit politickou situaci. Příkladem mohou být masové demonstrace během tzv. televizní krize na přelomu milénia, které nevedly pouze k záchraně nezávislosti České televize, ale znamenaly i první vážný otřes tehdejšího opozičněsmluvního kartelu. I zde lze hledat jistý odkaz Charty 77. Byla to právě obdobná hnutí, jež sloužila jako vzor pro vznik občanské společnosti v postkomunistických zemích. Musíme rovněž pracovat se skutečností, že suplováním neexistující občanské společnosti v Československu se chartisté a celý disent pro bono publico dobrovolně vzdali luxusu normálního života, kdežto nám dnes žádná perzekuce za dohled nad činností politiků nehrozí. Mysleme na to pokaždé, když pochybujeme o smyslu existence občanské angažovanosti.

S občanskou angažovaností úzce souvisí i pojem aktivismus. Ten má dnes u širší veřejnosti dokonce ještě o poznání pejorativnější nádech. A byť se před padesáti lety pojem aktivismus v kontextu hnutí podobných Chartě 77 nepoužíval, dnešní optikou je za aktivistické označit jistě lze. Účel aktivismu spočívá především v osvětě, kterou chartisté poměrně úspěšně šířili i přes obrovské existenční riziko. Zvládli to dokonce i bez lepení se k silnicím či házení polévek na umělecká díla sto let mrtvých autorů. Motivaci pro podobné činy v zásadě rozumím: i špatná reklama je přece reklama. Ve výsledku to však mnohdy vede ke znechucení lidí, kteří by ideu, za niž aktivisté bojují, jinak podporovali. Nebo přinejmenším ignorovali. Sám to pociťuji u klimatických aktivistů, s jejichž názory víceméně souhlasím, ale na jejich demonstrace bych musel jít se silným sebezapřením a studem. Charta 77 by moderním aktivistickým hnutím mohla být příkladem slušného, a přesto akceschopného aktivismu.

Mluvím-li zrovna s nějakým chartistou, o němž je známo, na jakém pólu politického spektra se nachází, vždy se tážu, jak ten mohl za bolševika spolupracovat s tímhle. Myšleno jiným chartistou z opačného názorového tábora. Odpověď je vždy stejná: „Kdybychom neměli společného nepřítele, neznali bychom se a nespolupracovali bychom.“ Ať už byly okolnosti propojení necelých dvou tisíc lidí různého smýšlení jakékoli, vedly dle mého soudu k té největší inspiraci, jakou nám Charta 77 po padesáti letech může dát. A sice, že i to nejpestřejší společenství lidí bojujících s vidinou téhož cíle může fungovat. Koneckonců jak by mohli chartisté usilovat o dialog s mocí, kdyby neumožňovali dialog ani sami mezi sebou? 

V dnešní svobodné době není takovou výjimkou vidět rodiny na ostří nože rozhádané kvůli politice. Každý z nás chce vidět co možná nejlepší budoucnost pro náš stát, lišíme se pouze ve způsobu, jak toho docílit. Debatujme, vzdělávejme se a neuzavírejme se do svých bublin. Polarizace společnosti a shazování viny na ty druhé nikdy nevedly k ničemu dobrému.

Domnívám se tedy, že o Chartě 77 skutečně nelze mluvit jako o „mrtvém brouku“, jak ji údajně pár let po revoluci v restauraci Na Pasece nazval básník Ivan Jirous, ani o pouhé, již dávno uzavřené kapitole naší novodobé historie. I po padesáti letech nás může v lecčem inspirovat a její odkaz trvá dál. Dokonce se obávám, že jsou dnes její myšlenky ještě mnohem aktuálnější a potřebnější, než byly tehdy.