Sitcom The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku) je momentálně nejúspěšnější komediální sérií na amerických obrazovkách. Dá se říct, že seriál o mladých vědcích, kteří zbožňují sci-fi, sbírají komiksy a mají problém komunikovat s běžnou populací, pomohl zpopularizovat kulturu nerdů a geeků. Jeho hrdinové jsou jednoznačně obojí: zakřiknutí géniové i obsesivní milovníci Star Treku. Všichni pracují v technologickém institutu v Kalifornii, ale na sluníčko příliš nechodí, protože se snadno spálí a mají celou sbírku alergií. Když chtějí trochu pohybu, vytáhnou svoje Nintendo Wii a zahrají si virtuální bowling.
Od roku 2007, kdy pořad na CBS odstartoval, jeho průměrná sledovanost stoupá: na první řadu se dívalo v průměru 8,31 milionu diváků; pátou, která právě skončila, už sledovalo 15,81 milionu lidí. Přesto má Teorie velkého třesku dodnes trochu image seriálu, jehož publikum by mělo být podobně menšinové a sociálně nedostatečné jako jeho postavy. I herci sami působí lehce šprťácky a nejvíc přímého obdivu si užívají na vyhlášeném festivalu ulítlostí Comic-Con v San Diegu. Jak ovšem nedávno upozornil Max Read na webu Gawker.com, tato představa je vlastně pozůstatek minulosti – a byla víceméně passé už v době, kdy sitcom vznikl.
Dva typy publika
Velký třesk zobrazuje svoje protagonisty jako počítačové cvoky vystřižené z doby zhruba před dvaceti lety, než se world wide web masově rozšířil mezi veřejnost. Čtyři přátelé Leonard, Sheldon, Howard a Raj jsou v seriálu se svými koníčky mezi „normálními“ lidmi unikátní a setkávají se s nepochopením nebo posměchem. Jenže definice geeků a nerdů se v poslední dekádě rozšířila. Pokud je vám pod čtyřicet a sami nejste jedním z nich, pravděpodobně jich máte aspoň pár mezi přáteli. Dnešní typický geek není zoufalec chráněný soukromím vlastního pokoje.
Je to člověk, který byl v kině na Avengers (možná dvakrát) a rád cituje z britského sitcomu Ajťáci, ale stejně tak je schopen se s vámi bavit o politice nebo vaření. Může to být stejně dobře hubený střízlík jako vazba, která chodí do posilovny v tričku s Batmanem. Internet a jeho diskusní platformy, sociální sítě i fanouškovské stránky způsobily, že se dříve podivínské záliby stávají běžnými, především mezi mladší generací.
Teorie velkého třesku je nepochybně v mnoha směrech dobrý seriál, má talentované a typově přesné obsazení, cit pro detail a komediální načasování. Na dnešní dobu je ovšem docela konformní. Následuje prověřenou tradici sitcomů, kde slyšíte smích publika a předem znáte základní strukturu mnoha vtipů, takže záleží spíš na tom, jak se ten který dialog zrovna povede vypilovat. Seriál je sice plný odkazů na vědu nebo popkulturu, ale divák jim většinou nemusí rozumět, aby se zasmál: humor se rodí z kontrastu mezi komickou nesrozumitelností výroku a malicherností situace nebo „příčetností“ ostatních.
Z toho vyplývá i pojetí geeka coby klasické postavy bláznivého vědce, tentokrát v roztomilejší verzi. Někoho, kdo není jako my, ale můžeme se mu zároveň trochu vysmívat a trochu s ním sympatizovat, protože každý z nás zažil společensky trapnou situaci nebo je občas nejistý. O hlavních postavách se tu sice opakovaně říká, že jsou geniální, ale většina situací naopak rutinně zdůrazňuje to, v čem jsou neschopné.
Proto má Velký třesk potenciál uspokojit dvě odlišné skupiny diváků. Fetišisté přes vědu a popkulturu si v něm najdou svoje šťavnaté detaily a naopak lidé, kteří nestíhají tak úplně držet krok, dostávají možnost pomyslně „ovládnout“ svět těch progresivních. Teorie velkého třesku jim vlastně říká, že rozumět počítačům není žádné terno, protože si pak nenajdete holku a pořádně nezatlučete hřebík.
Bylo by ale vůbec možné odchýlit se od zavedených sitcomových postupů, a přitom mít komerční úspěch? Read a další například srovnávají Teorii velkého třesku s mladším seriálem Community, který vypráví o skupince frekventantů malé komunitní univerzity. Community také obsahuje množství narážek na seriály, filmy nebo muzikály, ale často předpokládá jejich znalost. Navíc experimentuje s žánry (takže zbavuje diváka jistoty očekávání) a neustále komentuje sebe sama.
Zatímco na internetu má Community velkou podporu, v televizi klesá sledovanost ke třem milionům; právě byl vyhozen hlavní tvůrce a ještě před pár týdny nebylo jisté, zda vznikne další sezona. Srovnání obou pořadů tak vlastně odhaluje rozdíl mezi internetovým a televizním publikem: Teorie velkého třesku pracuje s pojetím geeků jakožto legrační společenské minority a má na obrazovce širokou diváckou oblibu. Naopak seriál Community respektuje fakt, že geeků jsou dnes plné školy, ale pro širší televizní publikum není dostatečně „uživatelsky příjemný“.
Autorka je televizní kritička a překladatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
