Chobotnice jménem Gorila

Když v roce 1994 Vladimír Mečiar celý brunátný dobře zahraným hněvem opouštěl volební místnost, v níž mu prý komise neumožnila volit, protože chyběl na seznamu voličů, byla to trefa do černého. Televize vysílala jeho rozhořčenou tvář celý den a slovenští voliči se houfně vydali k volbám, aby přivedli k téměř absolutní moci svého oblíbence, jemuž se temné síly snažily házet klacky pod nohy.

Tak ďábelský trik, který významně ovlivnil výsledek voleb a budoucnost země, se na Slovensku od té doby nikomu nepovedl – až teď. Těsně před Vánoci, necelé tři měsíce před předčasnými volbami, se na internetu objevil text o délce kratší knihy s podivným názvem Gorila. Od té doby se na Slovensku nedebatuje téměř o ničem jiném a podle jednoho průzkumu se dvacet procent voličů rozhodlo kvůli informacím z tohoto spisu volit jinou stranu než původně.

Okno do politiky

Dokument, jemuž dal neznámý analytik tajné služby SIS krycí název Gorila, je zprávou o propojení finanční skupiny Penta a politiků v letech 2005–2006, tedy za pravicové vlády Mikuláše Dzurindy. Opírá se o odposlechy z konspiračního bytu, kde se scházel představitel Penty Jaroslav Haščák například s tehdejším ministrem hospodářství Jirko Malchárkem nebo šéfkou Fondu národního majetku Annou Bubeníkovou. V principu je celá sága přepisem těchto odposlechů, mluví se v ní o tom, kolik milionů má dostat který politik či strana za privatizaci podniků zejména v energetice a dopravě.

Na rozdíl od různých nelegálně zveřejněných přepisů telefonátů, v nichž se lidé vyjadřují mnohem opatrněji, rozhovory z tohoto bytu šokují čtenáře přepisů upřímnou mluvou bez zábran. Například v debatě o poslancích, kteří mají být upláceni za své hlasy pro menšinovou (Dzurindovu) vládu, probírá Haščák s Malchárkem jednoho po druhém: jeden je „nevyzpytatelný“, druhý je „čistý žoldák, který jde tam, kde mu dají více“, třetí „bude poslouchat za čtyři miliony“, čtvrtý byl před Vánoci žádat o peníze, ale stačí mu „půl milionu a bude sloužit do konce života“ a tak dále. Dokument Gorila je oknem, jímž dnes každý může nahlédnout do útrob slovenské politiky a nabýt dojmu, že je pouhou služkou podnikatelů, kteří politikům přidělují úkoly a vyplácejí odměny. Je podrobnou sondou do „mafiánského kapitalismu“, o jehož existenci každý věděl, málokdo však měl konkrétní představu.  

Celá kauza se dramatickou rychlostí větví do mnoha směrů. Autentičnost spisu nebo alespoň jeho částí potvrzuje stále více zveřejňovaných informací, i když samotná Penta tvrdí, že jde o snůšku nesmyslů, a pod hrozbou žaloby žádá stažení spisu ze všech webů, odkud se šíří na veřejnost jako požár. Před dvěma týdny ale dosluhující vláda Ivety Radičové odvolala Bubeníkovou z funkce, čímž fakticky uznala, že spis bere vážně, a premiérka dokonce objevila jeho verzi ve vládním archivu.

Ve spisu, který koluje po internetu, se totiž mluví například o úplatku 200 milionů korun pro Bubeníkovou za její zprostředkování privatizace podniků do rukou Penty. Peníze se měly proprat přes firmu Elementa a tato firma skutečně existovala, figuroval v ní Bubeníkové manžel. Podobných indicií je spousta a neustále přibývají.

Například onen bývalý ministr Malchárek, původem automobilový závodník, si po svém odchodu z funkce postavil v Bratislavě největší prodejnu aut Audi, úvěr si vzal od banky, která patří Pentě, a jak zjistil deník SME, podniká s touto finanční skupinou i ve zdravotnictví. Ve spisu Gorila se čtenář dočte o provizích pro Malchárka v řádu stamilionů korun za to, že plnil úkoly, jež mu Penta ukládala – on sám i Penta to ovšem popírají.

Takto by šlo pokračovat donekonečna. Celé pasáže jsou například věnovány dohadování o tom, kolik bude chtít pokladník strany SDKÚ Gabriel Palacka za různé privatizace (odhady Hačšáka z Penty jdou do sto milionů korun). Ve spisu se třeba píše: „Palacka byl rád, že Haščák připravil ohledně provize dohodu na klíč a on nemusí nic dělat. Palacka jen poslal z Londýna Haščákovi číslo účtu, na který má Haščák poslat peníze.“

Proti dinosaurům

Spis však sám o sobě není důkazem, a navíc autentické nahrávky odposlechů prý tajná služba už podle zákona zničila. Nicméně jako vodítko pro policii je to velmi cenný materiál a ministr vnitra Daniel Lipšic už nechal zřídit mimořádný vyšetřovací tým. Případ dozoruje speciální prokuratura, což je zvláštní instituce založená před léty právě pro případy korupce politiků a organizovaného zločinu. Ministr Lipšic, který na boji proti korupci staví už dlouho svou politickou pověst, dramaticky prohlašuje, že kauza Gorila je „to nejděsivější, co Slovensko zažilo od Mečiarových dob“ a že udělá vše pro to, aby policie polapila co nejvíce účastníků této „zločinecké skupiny“. Naznačil, že tentokrát půjdou vyšetřovatelé i po zahraničních účtech a transakcích, jejichž stopy jsou v Gorile naznačeny.

Pokud by se policii skutečně povedlo odhalit úplatky a praní peněz, otřáslo by to slovenskou politikou tak, že by nezůstal kámen na kameni. To je také zjevný důvod, proč až dosud policie nic nevyšetřila, přestože se spisem zabývala v roce 2006, kdy byly odposlechy ještě čerstvé, a také o tři roky později (spis však posléze skartovala). 

To ale byla úplně jiná situace, protože veřejnost o existenci tohoto spisu neměla ani tušení. Dnes žádá premiérka Radičová prezidenta Ivana Gašparoviče, aby tajnou službu zbavil mlčenlivosti v této věci, a ministr Lipšic vyzývá veřejnost, aby pozorně sledovala politiky, kteří by chtěli vyšetřování zdržovat nebo zamést pod koberec.

Už samotná veřejná debata otřásla politickou scénou a je velmi pravděpodobné, že skandál bude mít vliv i na výsledky předčasných voleb. Nejvíce postiženou stranou může být SDKÚ, jejíž představitelé Mikuláš Dzurinda a Ivan Mikloš jsou ve spise zmiňováni velmi často v nelichotivých souvislostech jako ti, kteří ve skutečnosti rozhodují, a Bubeníková či Palacka jsou jen jejich pěšáky na velké korupční šachovnici.

Tato strana byla více než deset let tahounem liberální pravice a ještě před dvěma roky dokázala ve volbách ustát obvinění, které proti ní vznesl tehdejší premiér a hlavní politický protivník Robert Fico, že pere peníze z provizí přes tajné účty v Londýně. Samotný Dzurinda jako šéf strany dokonce odstoupil před volbami v roce 2010 z kandidátky a přenechal místo Ivetě Radičové. Voliči SDKÚ to přijali jako vyjádření pokory a strana obhájila vůdčí pozici na pravici. Jenže tentokrát už zklamaná Radičová nekandiduje a končí ve stranické politice. Dzurinda i Mikloš se k celé kauze vyjadřují velmi vyhýbavě, dokonce ve vládě hlasovali proti odvolání Bubeníkové. I mnozí věrní voliči SDKÚ tak možná opravdu ztratí trpělivost, jak už jeden průzkum preferencí – první po provalení Gorily – ukazuje.  

Zbylé strany se v různé míře snaží vyjádřit zděšení z toho, o čem spis Gorila vypovídá, a přesvědčují veřejnost, že tentokrát to myslí s bojem proti korupci vážně. Ve výhodě jsou zejména dvě nové pravicové strany, protože jejich představitelé v roce 2006 ještě nebyli v politice. Jde o Svobodu a Solidaritu Richarda Sulíka a seskupení s názvem Obyčejní lidé, které je formálně stranou, prakticky však nemá členy a na jeho kandidátce se sešla skupina známých lidí převážně konzervativního ražení.

Skandál Gorila tak otevřel doutnající generační spor, v němž mladší generace především na pravici dlouho marně čekala na svou příležitost. Teď se jí naskytla a Sulík jasně říká, že přišel čas, aby politikové jako Dzurinda a další vyklidili prostor. Na SaS padá také podezření, že celý spis, který léta koloval v prostředí politiky i byznysu, zavěsila na internet. Údajně proto, aby tím zlepšila svou pozici upadající poté, co Sulíkovi poslanci rozbili vládu Ivety Radičové (jejímž byla SaS koaličním členem), když odmítli hlasovat pro finanční garance v evropském fondu na záchranu eura. Kabinetu tehdy – výměnou za jeho pád a předčasné volby – pomohl Fico a jeho opoziční Smer.

Bez hrdinů

Zvláštním rysem celého příběhu, jehož vývoj už nikdo nemá pod kontrolou, je však to, že z něj téměř nikdo nevychází čistý. Samotný Sulík musel přiznat, že on i lidé z jeho strany četli spis Gorila už před dvěma roky. Tehdy však o něm na veřejnosti mlčeli, takže jejich dnešní rozhořčení postrádá přesvědčivost, navíc představitel Penty se v deníku SME rozpovídal o tom, jak dobré byly ještě před pár měsíci jejich vztahy se Sulíkem.

Ani média, která dnes buší do politiků v kauze Gorila každý den na prvních stranách, nejsou bez poskvrny. Vyšlo totiž najevo, že spis koloval v redakcích několika pravicově orientovaných periodik už někdy v roce 2009, ale žádná se jím vážně nezabývala, a slovenský novinář kanadského původu Tom Nicholson, který se spisu věnoval, marně tyto redakce obcházel, aby zveřejnily, co zjistil.

Na druhé straně jsou slovenská média v těžké situaci, protože slovenské soudy – na rozdíl od českých – je velmi často trestají vysokými pokutami (běžně dosahovaná hranice je milion korun) třeba i za drobnou nepřesnost v jinak bezchybném investigativním textu, za kterou je politik nebo podnikatel žaluje. Důsledkem této praxe je opatrnost novinářů, kteří se uchylují jen k neprůstřelným faktům a nechávají na čtenáři, aby si složité souvislosti domyslel sám.

Spis Gorila je však cenný především kvůli výbušné povaze oněch souvislostí, které ve výřezu téměř divadelní scény jednoho bytu, v němž si povídají různé postavy, kreslí obraz celého korupčního systému. Byla to však až – hodně opožděná – vůle politiků především ze strany SaS, která uvolnila novinářům ruce. Jejich původní opatrnost, či snad až zbabělost (a možná i nechuť ohrozit pravicovou vládu) se tak stává součástí celého příběhu o zemi ovládané kartelem mezi politiky, podnikateli a justicí. I to se však může změnit právě díky široké veřejné debatě. Novináři teď mohou ukázat, co doopravdy umějí, a nedovolit, aby se nad kauzou zavřela voda i v případě, že policie selže.

Evropa v zapomnění

Je ještě příliš brzy k posouzení toho, jak spis Gorila ovlivní parlamentní volby na počátku března, ale jedno lze říct už dnes: v průběhu jednoho měsíce, tedy od zavěšení spisu na web (další důkaz toho, jak se internet stává hybatelem dějů), vytlačil z předvolební kampaně jiné klíčové téma, jímž byl vztah k Evropě. Od pádu vlády Ivety Radičové se rodilo opatrné spojenectví proevropských stran napříč politickým spektrem (levicový Smer Roberta Fica a některé ze tří tradičních pravicových stran). Teď však toto spojenectví dostává jinou nálepku: Sulík z SaS o ní mluví jako o „gorilí koalici“, tedy jako o spojenectví zkorumpovaných starých struktur.

Na Slovensku se tak těsně před volbami střetly dvě velké a soupeřící krize. Ta první přichází z Evropy a Slovensko v ní může obstát jen tehdy, pokud se jeho politická elita ve své většině shodne na evropské otázce. Ta druhá přichází zevnitř a je to krize právě této politické elity, jejíž dlouholeté propojení na byznys jí teď láme vaz. Jejím novým generačním soupeřem jsou přitom strany na pravici s výrazně protievropským postojem a silným sklonem k populismu.

Zkušenosti z Polska, kdy velká korupční „Rywinova aféra“ smetla tehdejší politickou elitu a nastoupili bratři Kaczyńští, nebo z Maďarska, kde zveřejnění nahrávky s projevem tehdejšího levicového premiéra Ference Gyurcsánye o tom, že „jsme lhali od rána do večera“, přivedla k moci Viktora Orbána, nejsou právě povzbudivé. V obou případech se protikorupční agenda rychle zvrhla v autokratické manýry nových vládců.

Zjitřená doba, v níž obyvatelé Slovenska propadají skepsi, může vyvolat nečekané pohyby. Podle průzkumu Institutu pro veřejné otázky klesla hrdost Slováků na svůj stát ze 77 procent v roce 2008 na pouhých 49. A to ještě netušili o existenci Gorily, která z tohoto mírumilovného lidoopa zcela nezaslouženě udělala postrach slovenské politické fauny a symbol zla.