Vzpomínka na Jana Zábranu
Jan Zábrana, básník a překladatel, zemřel v roce 1984 a zanechal deníky, které si psal od svých šestnácti let. Šíře jeho čtenářských zájmů a formulační schopnost, o nichž svědčí už první z těchto osobních záznamů, jsou předznamenáním mimořádné osobnosti. Jeho život krutě poznamenalo období prvních procesů po únoru 1948. Jedno z nejlakoničtějších míst v těchto denících říká: Máma odseděla: 10 let, 6 měsíců, 10 dní… Táta odseděl: 8 let, 8 měsíců, 2 dny… Celková bilance naší rodiny po prvních dvanácti letech „socialismu“ v Československu: 19 let, 2 měsíce, 2 dny kriminálu…Jan Zábrana byl tím zařazen mezi mladé lidi, jimž bylo odepřeno vyšší vzdělání. Po čtyřech semestrech studia teologie musel „po přípisu státního soudu“ ze studií odejít. Dva roky pracoval jako dělník, v roce 1954 se stal literárním překladatelem. Zůstal jím až do smrti. Překládal z ruštiny a angličtiny a od samého počátku jeho činnosti bylo zřejmé, že jde o překladatele mimořádných kvalit.V šedesátých letech vydal tři básnické sbírky vlastní tvorby - Utkvělé černé ikony (1965), Lynč (1968) a Stránky z deníku (1968), v nichž se tragédie jeho rodiny ozývá jen jako tlumený výkřik, určený sluchu těch, kdo poslouchají pozorně. Rána osudu, která ho postihla na počátku jeho životní pouti s takovou krutostí, ho zasáhla hluboce, přestože na ni byl připraven, a nikdy se nezacelila.Ve svém hněvu byl nesmiřitelný. Nikdy neprojevil smutek, většinou se usmíval. Byl živý společník, sdílný, a jeho smysl pro humor nikdy nezklamal. Každé setkání s ním přinášelo vodopád dojmů, jimiž zahrnoval bez prodlev a horečně, jako by se ho tíha života a všechny starosti a strasti osobně vlastně ani nedotýkaly. Všechny podrazy a selhání komentoval tu pobaveně a s posměchem, tu s ošklivostí a zhnusenou zlobou, ale vzápětí přešel na jiné téma, jako by tím marasmem nechtěl marnit čas, nebo jako by se ho týkal jen všeobecně a z odstupu.Jako překladatel vynikal schopností nejen kongeniálního výrazu, ale přesného, jemného výběru, všestrannou sečtělostí a neomylnou intuicí, jíž rozpoznával, jak je dílo uděláno, kde jsou jeho strukturní dominanty a z jakého lidského údělu vzešlo a zda vzešlo opravdu z něho. Byl v tomto směru sdílný. Mluvil o poezii jazykem sdělným, o odstínech hovořil tak čitelně a jednoduše, jako se mluví o věcech bezprostředně viditelných a každodenně ozkoušených. V tomto ohledu byl především básník, pro kterého jsou věci nepostižitelné tím, co pojmenovává. Jeho zaujetí a intimní znalost se nikdy nepřestávaly prolínat s distancí. Asi byl v tom směru vyzbrojen i svou oproštěností od všech iluzí, oproštěností, která někdy mohla působit mrazivě. Nevěřil, že se dočká spravedlnosti, a nedočkal se jí. Nečekal nic dobrého odnikud a možná, že právě tato zchladlá beznaděj v něm posilovala to, co jeho deníky tak důrazně potvrzují - plnost jeho přátelství, která jsem měl možnost vnímat jen zpovzdálí, přátelství, která - navzdory své přirozené družnosti - nerozdával, ale sdílel jen výjimečně a žárlivě, zato vytrvale a s intenzitou, v níž se zachoval náboj chlapecké bezpodmínečnosti. Zdá se, že práce a několik málo skutečných přátelství byly tím, co mu bylo náhradou všeho, snad i víry v cokoli a jakékoli naděje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
