Na webových stránkách Asia Times jsem objevil zajímavý a dosti apokalyptický text ekonomaDavida Goldmana. Pro zajímavost z něj některé důležité věci přeložím.
1. Podle Goldmana se neprocházíme ekonomickým cyklem, ale zvratem vývoje posledních dvaceti let, který se nesl inflací ve výdajích amerických domácností. Stárnoucí populace potřebuje minimálně deset let, aby mohly být splněny minimální požadavky financování největší důchodové vlny v americké historii, která je srovnatelná s japonskou důchodovou vlnou v době „ztracené dekády 90. let“. Americké domácnosti navíc přišly o „úspory“ v podobě pádu hodnoty nemovitostí o 6 bilionů dolarů.
2. Oživení v Evropě se nekoná, růst se zastavil a podnikatelská důvěra v Německu klesá.
3. Čína nezkolabuje, ale tamější vláda chce ztlumit přehřátí a už nařídila bankám zvýšení povinných minimálních rezerv. Čína nemůže být jedinou lokomotivou světového růstu.
4. EU se není schopna dohodnout s Řeckem na způsobu a principech pomoci.
5. Rozpočtové krize jednotlivých států americké unie i municipalit pokračují, v problémech jsou i penzijní fondy.
6. Ceny komerčních nemovitostí ještě nespadly na dno.
7. Pokračují krachy amerických bank. Už jich zkrachovalo 702 s aktivy ve výši 403 miliard dolarů.
8. Bankovní úvěry v USA stále padají a to o pět procent ročně.
9. Deficit federální vlády vytlačuje (crowding out) komerční úvěry z bilancí bank.
10. Průmyslová výroba v USA se odráží ode dna, ale v průmyslu pracuje v USA pouhých 15 procent všech zaměstnaných.
Autor dále vysvětluje proč vývoj na pracovním trhu v USA (nová pracovní místa budou prý přibývat pouze ve vládě a zdravotnictví) nepovede ke snížení nezaměstnanosti.
A co si o tom myslím já? Samozřejmě se může ukázat, že má Goldman pravdu. Pokud americké domácnosti přestanou utrácet, neexistuje v tuto chvíli nic, co by tento motor světového růstu mohlo v dohledné době plnohodnotně nahradit. Klíč se ale podle mne schovává v tom, co přesně chápeme jako úspory. Ač většina ekonomů, kteří píší učebnice a vymýšlí definice pochází z USA, mnozí Američané v posledních dekádách chápali investice do akcií jako svého druhu úspory. Představě, že většina Američanů začne spořit výhradně na bankovních kontech, moc nevěřím.
Z tohoto pohledu je podstatné, jestli investice do akcií zůstanou v dlouhodobé perspektivě výnosnější než investice do státních dluhopisů.
Stejně tak bych si pořád přál, aby špatná nálada podnikatelů v Německu souvisela s tvrdou zimou. Dosud věřím, že Evropa bude schopna řeckou krizi ustát. A stejně tak jsem přesvědčen, že ačkoli čínský růst poněkud ochladne, pořád bude Asie důležitým motorem světového růstu.
Temnými vizemi se to ve světovém tisku v poslední době jenom hemží a to i v serióznějších zdrojích než jsou blogy na Asia Times. Hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf třeba nabídl včera vizi ještě temnější. Obě varianty budoucího vývoje vedou de facto ke státním bankrotům, přesněji k “defaultům suverénního dluhu”. Většina lidí prý doufá, že se vrátí starý dobrý svět, na který si zvykli, jenže to se prý nestane. To je od pana Wolfa milé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
