Tak přece jen Juncker?

Podle Petera Spiegela a jeho článku pro Financial Times dnes vyzve Mezinárodní měnový fond Evropskou centrální banku, aby spustila program kvantitativního uvolnění po americkém, britském či japonském vzoru, tedy rozsáhlý nákup státních dluhopisů.

Evropě jinak hrozí deflace a desítky let stagnace po vzoru Japonska, zadlužení i nezaměstnanost zůstanou vysoké a budou bránit návratu k růstu.

Je však něco takového – tedy kvantitativní uvolnění v eurozóně – reálné? Německá Bundesbanka to slovy svého předsedy Jense Weidmanna nedávno „nevyloučila“. Ale zároveň prý bude přísně zkoumat, zda to je vůbec legálně možné.

…

Dávat za příklad Ameriku však pomalu přestává být adekvátní, jakkoli to nikdy nebylo moc přesné. Amerika s programem kvantitativního uvolnění začala v roce 2008, takže svým způsobem okamžitě, či dokonce preventivně reagovala na zamrznutí finančních trhů a výpadek bankovnictví po pádu Lehman Brothers.

Nyní je rok 2014 a Fed tento program (který ECB ještě vůbec nezačala) opouští, protože americká ekonomika je podle něj už „dostatečně silná“. Fed se pomalu začíná blížit naplnění inflačního cíle dvou procent, úrokové sazby však zůstanou nízké ještě příští rok.

…

Oproti mé (a nejen mé) předpovědi v tištěném Respektu z tohoto týdne to nakonec vypadá, že bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se možná opravdu nakonec stane předsedou Evropské komise. Nizozemský Volkskrant oznámil, že získal jakýsi diplomatický sumář, snad z okruhu prezidenta Evropské rady Hermana Van Rompuye, ve kterém se konstatuje, že případný odchod Británie z EU je prostě „collateral damage“, tedy česky „vedlejší“ či z vojenské terminologie „civilní ztráta“.

Kancléřka Merkelová se prý nakonec rozhodla jednat a rozhodnout celý spor rychle, protože nejnebezpečnější ze všeho by podle ní byla vleklá tahanice sycená britským bulvárním tiskem.

Wolfgang Münchau ve sloupku pro Der Spiegel konstatuje, že rozvod Británie s EU pokračuje se zvýšenou rychlostí. I když Münchau Junckera osobně nepodporuje, Lisabonská smlouva hovoří prý bohužel jasnou řečí, která má v ústavním právu přesný význam. Parlament prostě volí šéfa komise, Evropská rada jmenuje. Britské politické strany a média to prý podcenily, stejně jako politickou vůli a odhodlání Evropského parlamentu prosadit si svou.

Rozvod Británie s EU začal podle Münchaua už před více než dvaceti lety odchodem Británie ze systému ERM. EU nebude schopna zahrnovat nečleny eurozóny s úplně rozdílnými zájmy. Tzv. Brexit prý není otázkou ano nebo ne. Británie už je politicky dávno mimo či tzv. venku. Otázkou je jenom to, jakou bude mít britské „vzdalování se EU“ legální podobu.

…

Leonid Bershidsky na Bloombergu přejímá britskou perspektivu. EU potřebuje lídry schopné znovu promyslet, jak celý spolek funguje. To, že EU udržuje mír v Evropě (což je prý to jediné, co Juncker opakuje), je důležité, ale nedostatečné. EU se potřebuje starat o to, aby se velcí čistí plátci do společného rozpočtu (EU donors) jako Británie cítili komfortně. Rozhodnutí Merkelové je prý krátkozraké a konflikt uvnitř EU se stejně projeví s plnou silou později.

Čtenáře Auditu zvu na čtvrteční debatu v Knihovně Václava Havla o lidských právech, Tibetu apod., které se zúčastní i první náměstek ministerstva zahraničí Petr Drulák, jehož lidskoprávní vizi jsem taktéž v Respektu nedávno kritizoval. Jako diskutující zaskočím za Šimona Pánka, který se z rodinných důvodů omluvil.