Proč si vzít peníze z ČEZ

V tištěném Respektu z tohoto týdne lze nalézt můj text o tom, že vláda by si měla z ČEZ vzít peníze formou mimořádné dividendy. Vláda ale včera odmítla dát více peněz na infrastrukturu. V té souvislosti jsem se dozvěděl, že o možnosti vzít peníze z ČEZ vláda jednala a po vystoupení ministra financí Eduarda Janoty tento návrh odmítla.

Důvodem prý je, že metodika EU odmítá akceptovat mimořádné příjmy jako příjmy rozpočtu, takže by se se zvýšenými výdaji pouze zhoršil schodek rozpočtu, dostal by se nad pět procent. A deficit nad pět procent znamená prý zhoršení ratingu a zhoršení ratingu znamená vyšší výnosy dluhopisů a dražší financování státního dluhu.

Toto vysvětlení se mi nezdá příliš přesvědčivé. Evropská unie bývá v Česku představována jako jakýsi tuhý spolek rigidních byrokratických zabedněnců, ve skutečnosti je mnohem racionálnější (a otevřená jednání) než české státní orgány. Rozpočet má prostě různé příjmy, daňové i nedaňové a není tu zkrátka jediný důvod proč by dividenda ze státem ovládané firmy nemohla být příjmem rozpočtu. Pokud se v Národním divadle prodávají vstupenky, jsou také (jako v každé příspěvkové organizaci) de facto příjmem rozpočtové soustavy.

Existuje ještě jedno specifikum. Žádná srovnatelná země (ani Slovensko, ani Maďarsko) nemá k dispozici velkou, stabilní a zdravou dojnou krávu typu ČEZ. Mimořádná doba si navíc žádá mimořádná řešení. Zdá se snad někomu logické, že vláda bude uprostřed hluboké recese škrtat v klíčových stavbách (a propouštět lidi) a energetický dominátor bude provádět expanzi v Polsku či Albánii? ČEZ je navíc zdravou a stabilní firmou, generuje obrovské zisky (i uprostřed krize) a dividendu si z něj lze brát pravidelně, aniž to firmu nějak výrazně zraní či poškodí. Když bude mít vláda dobrou a silnou vůli, s unií se na uznání těchto příjmů snadno dohodne.

Troufám si tvrdit, že ve skutečnosti jde o něco jiného. Politikům typu Mirka Topolánka či Jiřího Paroubka se nehodí a nelíbí, aby se někde objevil titulek, že „premiér Jan Fischer našel zdroje na stavbu dálnic“. Ten nápad si chtějí nechat jaksi sami pro sebe až začnou na podzim jeden nebo druhý (nebo oba) vládnout. Pak se najednou peníze na infrastrukturu najdou.

„Zatracené dluhopisy“ skutečně trápí leckterého ambiciózního politika. Když se Bill Clinton stal v roce 1992 poprvé prezidentem a představil své smělé plány, reagoval trh s dluhopisy velmi negativně, financování státního dluhu se okamžitě prodražilo. Clinton to nesl s velkou nelibostí, musel vzít valnou část svých plánů zpět a proslul výrokem: „jsem prezidentem já nebo nějaký zatracený trh s dluhopisy?“ Nic se ale nemá přehánět. Že by někdo snižoval rating České republiky kvůli tomu, že si vzala dividendu z ČEZ se mi nezdá racionální.
…

Nedávno jsem na tomto místě spekuloval na téma, jaké má prezident Obama štěstí, že soudci jsou vůči jeho restrukturalizačním plánům pro automobilky vstřícní a doslova hladce odmávnou plány vlády. Chyba lávky - je to tady. Soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburg zastavila doslova v poslední minutě prodej aktiv Chrysleru do rukou Fiatu. Vyhověla stížnosti některých penzijních fondů. Teď jde o to, jestli se všechno na dlouho zasekne nebo jde jen o nějaké technické zpoždění.

15. 6. vychází v Respekt Edici kniha Jana Macháčka:Mistři světa amoleta. Průvodce globální krizí a českou politickou krajinou.Objednávejte již nyní na eshop.respekt.cz.