Politický potravinový řetězec je v EU obrácený

Wolfgang Münchau napsal podnětný komentář pro Financial Times, který zajímavě nahlíží paradoxy evropské politiky a peněz. „Politický potravinový řetězec“ v EU je podle něj obrácený či inverzní. Čím výše si politicky stojíte, tím menší jsou sumy peněz, do kterých smíte mluvit.

Evropská rada, tedy orgán předsedů vlád členských zemí, je nejmocnější instituce EU. A je úžasné, jak dlouho dokážou tito mocní lidé diskutovat o doslova miniaturních sumách. Vezměme si například evropský rozpočet. Evropská rada chce společný rozpočet na rok 2015 ve výši jednoho procenta unijního HDP, zatímco Evropská komise žádá 1,02 procenta.

Jedná se o marginální záležitosti v marginálním rozpočtu. Sama Belgie má například větší rozpočet, než je tohle. Kdyby byla EU firma, o podobném ekvivalentu by nediskutovali členové rady, ale spíše ředitelé na tzv. úrovni minus jedna.

O stupeň níže v mocenském řetězci jsou evropští ministři financí. Minulý týden dlouze diskutovali o tom, zda francouzský a italský rozpočet jsou, či nejsou pro rok 2015 mimo hranici několika desetin procenta HDP obou zemí. Zde se už logicky jedná o něco vyšší částky.

Pak je tu Evropská komise. Právě schválila investiční plán ve výši 300 miliard eur, který má zvýšit HDP Evropské unie o 0,8 procenta, ale ve skutečnosti to bude daleko méně. Když budete výkonný ředitel korporace, pak vás poměrná částka ani nevyžene z golfového hřiště a necháte to na finančním řediteli. Mimo jiné proto, že je to technicky strašně komplikované.

A nakonec je tu Evropská centrální banka, nepolitická instituce řízená technokraty, která už nerozhoduje ani o milionech, ani o miliardách, ale rovnou o bilionech eur. 

Důvodem pro inverzní pyramidu je skutečnost, že EU se místo demokracie stále více spoléhá na automatická pravidla a automatické prahy, což je v souladu s německým ordo-liberálním přístupem, který říká, že stát a politika se mají vměšovat do makroekonomických záležitostí co nejméně.

Vede to mimochodem k tomu, že každý je tak omezen v tom, co může dělat, že navrhuje, aby to vyřešil ten druhý. Centrální bankéři mluví o fiskálních a strukturálních reformách a ministři financí se zase obsesivně vyjadřují k měnové politice.

…

V témže deníku píše Richard Haass o oteplení vztahů mezi Kubou a USA. Obě země uzavřely dohodu o obnově diplomatických vztahů, technické spolupráci a kooperaci v oblasti boje s terorismem či ve zdravotnictví.

Autor konstatuje, že dohoda je potvrzením definitivního konce studené války. Americké veřejné mínění už se nemusí starat o to, co dělá Kuba za svými hranicemi, ale pouze o to, co se děje na ostrově či uvnitř kubánských hranic.

Pozn. autora Auditu: Kubánci dávno nejsou v Angole, spolupráce s Ruskem už taky skončila, i Venezuela je dnes na kolenou apod. Cestování Američanů na Kubu a naopak se o něco zjednoduší, ale americké obchodní embargo, jemuž Kubánci říkají blokáda, zůstane v platnosti, dokud Kuba nezavede alespoň nějakou demokracii a ústavnost. A rozhodovat o tom bude americký Kongres, nikoli samotný prezident.

I když zůstane embargo v platnosti, leckdo už počítá s tím, že se na americký trh dostanou kubánské doutníky a rum.

Joshua Green píše, že pokud nejste Henry Kissinger, nejvíc nás (Američany – pozn. autora) zajímá, jak to bude právě s možností zakoupit si kubánský doutník. A připomíná, že John F. Kennedy poslal na Kubu svého pomocníka Pierra Salingera pro 1200 doutníků pár hodin předtím, než embargo v roce 1962 spustil.

Mne osobně by například zajímalo, jak rychle z Kuby do USA zmizejí tisíce amerických veteránů z padesátých let, které mají doslova nedozírnou sběratelskou hodnotu. Hned si ale pochopitelně dávám pohlavek: svoboda a lidská práva jsou samozřejmě tolikrát důležitější, že to ani snad nejde měřit.