Nejdéle sloužící ředitel Kavánek odchází

Hospodářské noviny informovaly, že Pavel Kavánek jako nejdéle sloužící ředitel české banky skončí na jaře po dvaceti letech ve vedení ČSOB. Sama délka tohoto období možná není takový zázrak, unikátní je však (a nejen v segmentu bankovnictví) skutečnost, že Kavánek byl ředitelem pět let před privatizací a ještě patnáct let po jejím skončení.

V textu se praví, že „největším Kavánkovým počinem bylo ovládnutí IPB“. Kavánek jistě před svým odchodem poskytne řadu rozhovorů, kde si svou práci ohodnotí sám. Jako pamětník si však troufám tvrdit, že by sám asi nejvíce ocenil, že jeho banka nefinancovala v devadesátých letech privatizaci ve stejné míře jako ostatní velké banky (i když byla pod stejným tlakem Klausovy vlády). Neměla přebujelé investiční privatizační fondy a nezúčastnila se bratrovražedného boje o majoritu v podnicích, který nakonec v případech jiných bank zaplatili daňoví poplatníci. Již v polovině devadesátých let psal Kavánek texty, že se mají banky plně privatizovat, a jeho banka byla prodána do zahraničí jako první.

Ovládnutí IPB stálo Kavánka a ČSOB soustředěnou vlnu mediálních a politických útoků (a díky soudům a arbitrážím i velkou míru právní nejistoty) trvající skoro deset let. A je otázka jen na něj, jestli by do toho šel po té zkušenosti znovu. Za pravdu dal vládě z roku 2000 až rok 2008, kdy americká vláda a regulační úřady postupovaly ve velkém úplně stejně – večer přišel regulátor do krachující banky a ráno už patřila někomu jinému, tedy jiné soukromé bance (například případ Washington Mutual).

…

Robert Skidelsky, britský keynesiánský ekonom, publikoval text, který se jmenuje „Čtyři lži druhé velké deprese“:

1. Lež o švábské ženě. Kancléřka Merkelová řekla: „Zeptejte se švábské ženy. Nikdo si nemůže žít nad poměry.“ Když ale všechny domácnosti omezí výdaje, klesne celková poptávka a nakonec přijde i manžel švábské ženy o práci. Říká se tomu paradox spoření.

2. Lež o tom, že vlády nemohou utrácet peníze, které nemají. Naopak. S úroky na nule si vlády nesmějí nepůjčovat.

3. Lež o tom, že státní dluh je skrytá daň. Vlády přitom mohou dluhy rolovat.

4. Státní dluh je zátěží příštích generací. Představme si, že moje děti vám budou muset splácet dluh, který jsem způsobil já. Ty děti na tom budou hůř, ale vy sám na tom budete zase lépe. Redistribuce bohatství se změní ve prospěch věřitele, ale nezmění se celková zátěž budoucích generací.