0:00
0:00
Audit Jana Macháčka6. 10. 20114 minuty

Jobs „iPope“, Babiš a IZIP

Astronaut

Musím se přiznat, že odchod Steva Jobse mne ráno docela zasáhl. Jenže jak se ubránit tomu, aby člověk nepsal banality? Třeba o tom, že úspěch a pohádkové bohatství člověku zdraví a život nekoupí. I když o bohatství Jobsovi nikdy nešlo, koneckonců ještě v sedmdesátých letech chodil do práce bos a odedávna výhradně v džínách a černém roláku.

Steve Jobs byl vizionář, oddaný a houževnatý, občasný mikromanažer, ale také mistr uživatelsky přátelského a inovativního designu. Sám kreslil, jak mají vypadat první iPody i první applovské krabice. Nakreslil si i odlehčená skleněná schodiště do applovských obchodů. Byl příkladem toho, jak mohou být hippíci svou kreativitou a svobodomyslností globálnímu tržišti (nějak se mi nechce psát kapitalismu) prospěšní.

↓ INZERCE

Je pro mne také symbolem toho, jak se Amerika odvrátila od výroby největších věcí na světě, od dobývání kosmu a Měsíce (zkrátka od železného šrotu studené války) k věcem, které jsou skoro nejmenší a nejlehčí na světě, které jsou uživatelsky jednoduché a symbolizují nejvyšší technologický vývoj.

Co teď vrtá všem hlavou ohledně budoucnosti firmy Apple a jejích inovativních výrobků?

Je možné někoho nakazit svým vizionářstvím? Lze nakazit genialitou a intuicí, předvídáním poptávky? Dá se dědit, naučit a přenést na druhé rozhodnost? A když se někdo příliš inspiruje rozhodností, nebude se pak rozhodovat špatně? A lze přenést na ostatní talent občasných, citlivých mikromanažerských zásahů? Jak je přenositelná firemní kultura po odchodu zakladatele? Proč nestačí koupit si a mít nejlepší lidi?

Steve Jobs byl pro své fanoušky svého druhu papežem. Byl iPope. A jako iPope zůstane nesmrtelný.

Kolega Jaroslav Spurný zde napsal o Andreji Babišovi. Na Babiše existují i jiné pohledy. Tohle třeba zase napsal Václav Žák.

Babiš asi není a hlavně nebyl žádné neviňátko, faktem ale je, že tu v devadesátých letech nerozkrádal ani investiční fondy, ani banky, že jeho firmy normálně fungují (některým se daří a některým zase tolik ne), zaměstnávají lidi, platí daně a splácejí bankám úvěry.

Trochu mne rozčiluje, že mnozí jiní magnáti, kteří v devadesátých letech otevřeně kradli majetek jiných lidí v desítkách miliard (a policii, státním zástupcům a soudcům to bylo tzv. šumák), jsou dnes považovaní za přijatelnější než Babiš, celkově působí vypranějším dojmem, jsou činní v charitě a o korupci hygienicky mlčí.

Mne osobně na Babišovi rozčiluje, že je pořád takový jakoby zakaboněný, má svraštěné čelo a nadává na všechno od Evropské unie po české poměry. Přitom se mu snad docela daří: od kukuřice, přes rohlíky po lihovary. Tak proč se někdy neusměje?

Otázka je, co se tady teď děje. Někdo se domnívá, že velcí magnáti se rozhodli ovládnout téma boje s korupcí, protože ve skutečnosti žádný boj s korupcí nechtějí. Já bych zas tak paranoidní nebyl: od určitého momentu prostě leckdo – minulost, neminulost – touží po pořádku a normálním systému. Dá se tomu vůbec zamezit?

Často se mluví o tom, že se naše společnost nevyrovnala s komunismem. Stejně naléhavé však je, aby se s něčím vyrovnávala pořád. S devadesátými léty, s opoziční smlouvou, s Grossovou érou, ale i s Topolánkovou či Bémovou érou. Ve školách už by se mělo dávno učit, co se v těchto érách dělo a v čem se jedna od druhé lišily.

To, co začíná vycházet najevo o Topolánkově (nebo spíše Julínkově) éře, připadá skutečně děsivé zase mně. Vezměme si kauzu zdravotních IZIP. Poslanci – podnikatelé z ODS – udělají tunel na státní pojišťovnu, připraví projekt, který nefunguje, a pak už jako europoslanci prodají firmu anonymním vlastníkům do Švýcarska a drží potom stát v šachu.
Co na to premiér? Nikdo se ho na to ani neptá. Vyhazuje přece zrovna ministra, se kterým má „politické spory“.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].