Budou opravdu předčasné volby?

Pro Český rozhlas jsem v úterý na toto téma sepsal následující poznámku: 

Premiér Jiří Rusnok odevzdal dnes do rukou prezidenta Miloše Zemana demisi své vlády a ten ho na oplátku pověřil dalším vládnutím až do doby, kdy vznikne vláda nová. Miloš Zeman při té příležitosti pravil, že „doufá“, že už to bude vláda vzniklá „ze svobodných voleb“.

To je dobře promyšlená formulace a já bych osobně odhadl, že kdyby Miloš Zeman skutečně věřil v uskutečnění předčasných voleb, tak by vůbec neměl potřebu o nich mluvit. To, že o nich mluví, je spíše dokladem toho, že v jejich uskutečnění nevěří. Až bude dávat někdy v prosinci druhý pokus zase Jiřímu Rusnokovi nebo Martinu Pecinovi, bude říkat, že „doufal“, ale sněmovna a politické strany nebyly schopny konstruktivní dohody. 

Vezměme si to popořádku. V úplném rozkladu je ODS. Místo přemýšlení o programu diskutuje o návratu Klause. Kuba maže schody Němcové. Jen zlomek poslanců ODS se dostane do parlamentu znovu. 

ČSSD sice říká, že je pro rozpuštění sněmovny, ale proč by se měla „rozpouštět“, když nyní podpořila Rusnokovu vládu? Spíše to nakonec dopadne tak, že ČSSD řekne svým poslancům, že mají hlasovat ve věci rozpuštění, jak chtějí, anebo otočí úplně a bude proti rozpuštění. Převratné změny názorů už jsou v české politice standardem, vezměme si Sobotkovy veletoče v poslední době. A jistota znovudobytí poslaneckých mandátů už nebude v sociální demokracii tak silná jako donedávna. Souboj Haška se Sobotkou voliči vytrestají, protože to je u nás tradice: získávat na úkor ČSSD budou SPOZ Zemanovci, lidovci a Babišovo ANO. 

Komunistům je úplně jedno, jestli budou předčasné volby nebo ne. Podstatné je, že strany teď nemají na předčasné volby tolik peněz, kolik by si představovaly, a to se samozřejmě týká i TOP 09. 

Co tedy bude a nebude přechodná vláda vlastně dělat? Nyní je v rétorice obezřetná a slibuje, co všechno nebude – jsouc v demisi – vůbec rozhodovat. Všimněme si, že o velvyslancích vláda rozhodla, ale vlastně tajně a už před čtrnácti dny. 

V momentu, kdy bude zřejmé, že předčasné volby nebudou, bude obezřetnost ta tam a vláda zase začne vládnout naplno – tedy leckoho jmenovat a odvolávat – normálně. 

Na to, co se dnes v politice a kultuře vládnutí děje, zadělaly bohužel minulé vlády. Především ta první Topolánkova, která vládla bez důvěry a v demisi skoro pět měsíců. A nejen vládla. Topolánkova vláda bez důvěry – ve spolupráci s Klausovým Hradem – dokonce uzavřela smír s japonskou investiční bankou Nomura, což byl podle všeho hlavní smysl její existence. Šlo o rozhodnutí s vlivem na českou ekonomiku v řádech desítek miliard korun.

Nakrásně můžeme současnou vládu kritizovat, že Remka do Moskvy a Klausovou do Bratislavy a další velvyslance odsouhlasila tajně, ale ministr financí Vlastimil Tlustý dojednal smír také tajně a jeho nátlakový dopis pro policisty, soudce a státní zástupce, v němž je upozorňoval, že stát proti Nomuře nic nemá a žádal pro představitele Nomury beztrestnost, byl také dlouhé týdny tajný. Šlo tehdy přitom o razantní útok na samy základy právního státu, srovnatelný snad pouze s nedávnou Klausovou amnestií. 

Abychom byli spravedliví, jeden zásadní rozdíl tu přece jen je. První Topolánkova vláda se zrodila v parlamentu a prezident ji jmenoval. Rusnokova vláda se zrodila v Zemanově hlavě a byla parlamentu předhozena. To je ale rozdíl jediný.