Co s námi estébáky

Jan Kanyza, Jarek Nohavica nebo Pavol Mihál. Tyhle všechny v poslední době dostihla jejich totalitní minulost. V šuplících leží stohy materiálů i na pěknou řádku dalších lidí, kteří si zadali s komunistickou státní bezpečností a jejich spisy se najednou dostávají na světlo. Jak je možné, že až po 17 letech od listopadu 1989? Přitom k tomu stačilo málo: aby se změnilo vedení jednoho ministerstva a prostor dostali mladí lidé, kteří znají komunismus jenom z doslechu. Ať už za tu prodlevu může kdokoliv, současné střídání generací může nastartovat skutečně hluboký ponor do poměrně nedávné minulosti, která zatím někde v podvědomí naše životy ovlivňuje.

Namístě je úleva, ale i opatrnost. Redakce novin zajásaly, konečně bude o čem psát a na každého třeba vyskočí nějaká ta pikantérie. Kdo by si nechal ujít, jak se za komunistů namočili herci, písničkáři nebo polistopadoví politici? Už vidím otvíráky v novinách s odhalením: i ty, Jarku? Aby se takové záplavě zabránilo, bude hodně záležet na „manuálu“ ministerstvo vnitra, civilní rozvědka, ale i vojenské obranné zpravodajství a další úřady pro to, jakou formou a kdy informace zveřejňovat a jak zabránit jejich nekontrolovanému úniku. Na etice nás novinářů leží, jaké zprávy z archívů vytáhneme a zda je zveřejníme v kontextu.

Archívy z komunistické historie budou mít na tapetě i právníci. Nové skutečnosti, které z archívů vynořují, můžou ovlivnit život řady pořád ještě veřejně činných lidí. Ti se pochopitelně budou bránit soudně a úřady musí precizně zdůvodnit svoje přesvědčení, že ten či onen spolupracoval s komunistickou státní bezpečností. Kdyby historici nedali soudům skálopevně podložené doklady, mohlo by to celý proces otvírání archivů diskreditovat. Určitě se začne i v parlamentu diskutovat o tom, jestli v zákoně o lustracích nezměnit kritéria posuzování, že daný člověk spolupracoval a proto nemá nárok dělat ve státní správě.

Podrobné prozkoumání nedávné minulosti bude jistě bolestné. Nejde jenom o tenký výsek spolupracovníků Státní bezpečnosti. Pokud se podaří detailně zmapovat předchozí desítky let, jak nás režim lámal, jak nás korumpoval, jak jsme se s ním naučili žít, pochopíme lépe i lidi, kteří mu podlehli. A musíme také pečlivě vážit míru toho, jak si kdo zadal. Svět strůjců a obětí se totiž neskutečně prolínal. Byli lidé, kteří podlehli až po brutálním nátlaku a i když se formálně namočili, neublížili nikomu kolem sebe. Nebo si mysleli, že to s aparátem nějak „skoulí“ a nakonec to bylo nad jejich síly. Pro to lze mít pochopení, ani autor těchto řádků neví, jak by se v takovém případě zachoval. Někteří se sbližovali s režimem postupně a časem se z obětí stali strůjci. A byli další, kteří sloužili totalitě rádi, „pracovali“ i nad rámec toho, co se po nich chtělo, a brali za to peníze. Málo se také mluví o skutečných zločincích, kteří metody křivení charakterů sami s invencí vymýšleli. Bude určitě zajímavé se dozvědět o šedi každodenního života, s čím se mohly děti setkávat ve školách, jak si režim zajišťoval účast na svých mystériích apod.

V Německu se velká vlna vyrovnávání s nacistickou minulostí vynořila také až dvacet let po válce, když se generace šedesátých let začala ptát rodičů: jak jste mohli? Pokud je nynější oživený zájem o minulost zárodek takové reflexe, pak přibyl důvod, proč se do budoucnosti dívat s optimismem.