Všude byly fronty, ale nikdo při evakuaci nebrečel

Kyjev dál čelí těžkému ostřelování ruskými jednotkami. Ukrajinská armáda město brání, očekávají se další boje. Lidé jsou v krytech nebo se snaží odejít do bezpečí. Jednou z těch druhých je Anastasiia Artemyak, zástupkyně ředitelky Českého centra Kyjev.

V Kyjevě žijete roky. Jak jste prožila poslední den před začátkem války?

Byl to pěkný den. Připravovaly jsme s kolegyněmi z Českého centra Kyjev učebny pro certifikovanou zkoušku z češtiny pro ukrajinské studenty. Měli jsme videohovor s představiteli Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Potom jsem nabídla kolegyni Julii, že se projdeme pěšky a podíváme se na Kyjev a sídlo prezidenta. Svítilo slunce, bylo teplo.

Věřila jste, když jste šla předevčírem spát, že se probudíte do války?

Říkala jsem kamarádce, že Putin nejspíš nejprve spáchá nějaký teroristický čin v Moskvě, aby měl důvod zaútočit na Kyjev, a potom budou rakety. Vždy jsem byla pesimistkou. Večer, než útok začal, byl klidný, četli jsme jednu knihu s mladším synem, druhou se starším. Když jsem usínala, tak jsem se dívala do oken. Možná nějaká předtucha…

Výbuchy vás ze středy na čtvrtek probudily nad ránem?

Ano. Sáhla jsem hned po telefonu a začala hledat informace. Nic tam nebylo. Přemýšlela jsem, jestli to nebyl zlý sen. Ale potom jsem uslyšela zvuk letadla nebo rakety. Podívala jsem se z oken a uviděla jsem obrovský rudý výbuch. Po několika sekundách se ozvala další exploze, otřásla se okna. Starší syn se probudil a ptal se, co se děje. Vytáhla jsem kufr a začala tam rychle házet věci.

Co jste sbalila?

Spakovala jsem čtyři batohy a jeden kufr pro čtyřčlennou rodinu. Jen základní oblečení na cestu, doklady, které jsem připravovala pro vízum, finance. Manžel běžel zatím do garáže pro auto, nemáme to blízko. Několik hodin jsme se snažili dostat z Kyjeva. Všude stála spousta dalších aut prchajících lidí a skoro se nehýbala. Zhruba dva kilometry za hodinu. Bylo půl sedmé ráno, na ulicích se srocovali lidé se zavazadly, dokonce s pytli od smetí narvanými věcmi. Někteří z nich spěchali do úkrytu. Vedli děti. Nevypadali vylekaně, spíš unaveně. Vedle silnice stáli také lidé s cedulkami míst, kam potřebují. Auta se přehřívala a chcípala, blokovala ulice.

Jak dlouho jste se o odchodu rozhodovala?

Na rozhodnutí o evakuaci – šli jsme v jedné skupině – jsme měli zhruba patnáct minut, potom čtyřicet minut dostavit se s autem na místo odjezdu.

Jak jste opouštění města dalšími lidmi vnímala?

Vnímala jsem davy, na pumpách se stály fronty. Nikdo z mých spoluobčanů ale po cestě nebrečel, nekřičel. Všichni koukali do telefonů a hledali další informace. Byli unavení.

Kam míříte vy?

Plánuji se s rodinou dostat k hranicím a potom bych chtěla žít v Česku. Žila jsem tam v minulosti třináct let a chtěla bych u vás pracovat v kulturní oblasti. Na cestě jsem už dva dny, stále na Ukrajině. Nevím, jak to dopadne.