V roce 2030 má veškerá elektřina v Rakousku pocházet z obnovitelných zdrojů

Česko, Slovensko a Maďarsko chce vyčistit svoji energetiku ještě větším příklonem k jádru, Rakousko to odmítá. Známý rozpor v názorech na energetiku a na způsoby boje s klimatickou změnou se potvrdil také ve čtvrtek v Praze při setkání kancléře Sebastiana Kurze s premiéry států Visegrádské čtyřky. Kurz v Praze zopakoval, že jeho vláda je proti jádru, Andrej Babiš oponoval, že „v tomto si nerozumíme“ a že „bez jádra to nepůjde“. Pro bližší pochopení rakouské pozice a jejich vize budoucnosti vybíráme klíčové body, k nimž se v otázkách energetiky zavazuje programové prohlášení nové rakouské vlády, kterou spolu s Kurzovými lidovci tvoří Zelení.

Vypracováno s pomocí analýzy deníku Der Standard

Babiš, Rath, Janoušek, Nečasová. Spravedlnost v Česku vypadá někdy jako loterie

Proč je tak těžké rozhodnout o jejich vině¨, či nevině

Je to už téměř šest let, co byl neblaze slavný pražský podnikatel Roman Janoušek pravomocně odsouzen ke čtyřem a půl rokům vězení. V opilosti srazil za volantem řidičku, která přišla k jeho vozu řešit předchozí Janouškův náraz do jejího auta. Janoušek pak nastoupil do vězení, ale po několika měsících byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěn. V těchto dnech stojí Janoušek před soudem znovu – opět za tu samou věc. A není vyloučeno, že jeho opilecké sražení řidičky začne být souzeno zase od počátku. Podle loňského názoru Ústavního soudu porušily předchozí soudy – které se přitom odehrály už po vynesení pravomocného rozsudku – Janouškovo právo na obnovu procesu na základě nově předložených důkazů.

Výše napsaným větám porozumí jen znalec případu a práva. Pro laika se dostal případ do tak nepochopitelného prostoru, že nad ním buď mávne rukou, protože neví, co se děje, nebo si rezignovaně řekne, že Janoušek si spravedlnost prostě koupil. Samozřejmě, že stále jde o Janouškovu vinu, nebo nevinu, ale soudní rozhodování se stalo pro veřejnost natolik nesrozumitelné, že justice začíná být vnímána jako podivný a nevyzpytatelný prvek společnosti, na který se nedá spolehnout.

Není to jen případ Romana Janouška. Tento týden rozhoduje soud o dalším možném trestu pro Davida Ratha a jeho společníků za korupci. Rath už byl odsouzen, dostal sedm let vězení, nastoupil do něj, ale závěrečný rozsudek byl rozporuplný. Zpochybnil třeba zákonnost použitých odposlechů, o jejichž právoplatnosti už předtím rozhodl Nejvyšší soud - a poměrně velká část populace si dodnes myslí, že na Ratha bylo vše ušito v rámci mocenských bojů.

Tento týden byla také zveřejněna informace, že Jana Nečasová podala dovolání k Nejvyššímu soudu proti pravomocnému rozsudku za její podíl na zneužití Vojenského zpravodajství při sledování nevinných lidí včetně manželky premiéra Petra Nečase. Dovolání se dalo očekávat, Nečasová si navíc samostatně stěžuje u Nejvyššího soudu na odposlechy, které vedly k jejímu obvinění – mimochodem nižší soudy předtím vedly velkou debatu, nakolik jsou odposlechy právně využitelné.

Jana Nečasová jen uplatnila své právo a možnosti. Pokud jí ovšem dá Nejvyšší soud za pravdu, pohled na justici a vymáhání práva se po pěti předchozích rozporných rozsudcích ve věci ještě zkomplikuje (to není doporučení soudu, jak by měl rozhodnout, ale popis situace).

Máme tu taky Andreje Babiše. Zastavené trestní stíhání vzápětí obnovené Nejvyšším státním zástupcem. Nebo premiérovu při o to, zda byl, či nebyl agentem StB. Ústavní soud na Slovensku rozhodl, že všechna nižší soudní rozhodnutí, která říkala, že nebyl agentem, jsou nezákonná. A nižší soudy pak zrušily svá rozhodnutí o tom, že Babiš byl registrovaným agentem neoprávněně. Nyní ale tamní Ústavní soud rozhodl znovu a řekl, že ani tato rozhodnutí neplatí, protože Andrej Babiš nedostal od nižších soudů doporučení, koho vlastně za údajnou neoprávněnou registraci agenta StB žalovat. Soud o agentství Andreje Babiše tak začíná znovu. Sice je málo pravděpodobné, že by Babiš byl z registru StB vyškrtnut, ale na neodhadnutelný čas není soudy právně nic stvrzeno. Český premiér má tak munici pro tvrzení, že agentem nebyl a že se o tento verdikt soudí (už sedm let).

A tak bychom mohli v evidenci nesrozumitelných soudních rozhodnutí pokračovat docela dlouho. Většinou se týkají hodně vlivných lidí, a u veřejnosti tak vyvolávají pocit, že spravedlnost tu neměří všem stejně. I když připustíme, že to tak není a soudci rozhodovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, je prokazatelné, že rozhodovali bez úcty a respektu k rozsudkům kolegů - a často i k práci policie nebo žalobců.

Není jednoduše možné, aby se české zákony daly vykládat tak volně, že se na jejich interpretaci odborníci neshodnou. Spravedlnost v Česku působí jako loterie. Příliš záleží na tom, kterého konkrétního soudce, žalobce, policistu podezřelý (obviněný, obžalovaný) dostane přiděleného. Jeden senát rozhoduje podle jiných kriterií než jiný senát toho samého soudu; a není možné vypátrat proč.

Spravedlnost je komplikovaná disciplína, ale česká justice ji komplikuje k nesrozumitelnosti. Tím ztrácí prestiž a nastupuje vážné riziko, že občané začnou věřit jen vlastním osobním soudům a názorům. Nebo těm, které jim někdo vnutí. Jedna z podmínek právního státu je srozumitelná spravedlnost - a není to zrovna hodnota, kterou by si třetí pilíř moci mohl v současnosti vystavit do výkladní skříně.