Paradox zeleného Norska: Těžit ropu, či netěžit ropu?

Norsko je známo třeba  intenzivní podporou elektrických automobilů. Nové elektro vozítko si tam díky mohutným státním dotacím pořídíte za cenu vozu se spalovacím motorem a vloni se v Norsku prodalo více elektroaut než těch „obyčejných“, špinavých. Masivní přechod k elektřině na silnicích dává environmentální smysl, Norsko totiž její drtivou většinu vyrábí ve vodních elektrárnách. Takto viděno je severská země předzvěstí budoucnosti - prodej aut na benzin či naftu hodlá ostatně ukončit v roce 2025.

Zároveň je Norsko známé intenzivní těžbou fosilních paliv. V roce 2019 bylo patnáctým největším producentem ropy a osmým největším producentem plynu na světě. Od zahájení těžby v 70. letech získal rozpočet země z přímého prodeje obou surovin obtížně představitelných 15 700 miliard norských korun, tedy zhruba 1,5 bilionu eur nebo více než 38 biliónů českých korun, což je plus mínus třicetinásobek kompletních státních příjmů České republiky v loňském roce. Další příjmy plynou ze služeb spojených s těžbou a exportem.

Příval peněz navíc nemusí hned tak skončit. Podle oficiálních údajů norské vlády se dosud vytěžilo a prodalo teprve 47 procent běžně dostupných zásob v mořích okolo Norska. Otázka, kterou řeší i sami Norové, ovšem zní: těžit, či netěžit dál? Norové vidí sami sebe jako předvoj environmentálně odpovědného pojetí života na Zemi.

Zároveň vědí, že mají v rukou neopakovatelné bohatství, které může dobře zajistit právě přechod k nové ekonomice a je také zdrojem příjmů pro příští generace - Norům se daří nepodlehnout lákadlu okamžité spotřeby a místo do paláců s pozlacenými toaletami, jak je zvykem v jiných částech světa, ukládají velkou část příjmů do státního investičního fondu, z nějž vybírají více méně jen zisky. Situaci se říká „norský paradox“ a skutečně se o ní vede stále intenzivnější debata. O to víc, že v září čekají zemi volby.

Současná vláda je pro další pokračování těžby a v tom je s ní zajedno i běžná středolevicová opozice - problém je ovšem v tom, že ani pravý, ani levý střed neposkládá vládu. A Zelení, kteří by museli dodat své hlasy ke dvěma hlavním středolevicovým stranám, rozhodně v těžbě pokračovat nehodlají.

Do norské debaty se dost zásadně vložila i uznávaná Mezinárodní agentura pro energii (IEA), která byla dlouho kritizována za neudržitelnou podporu průmyslu fosilních paliv, ale v poslední době změnila názor. Ve své letošní studii tvrdí, že pokud je globálním cílem skutečně dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, musí veškeré investice do další těžby fosilních paliv (tedy také uhlí) skončit tady a teď. Co je roztěženo, to se v závislostech na požadavcích trhu dotěží, ale investice do dalšího průzkumu a rozvoje ložisek znamenají prodloužení přechodu k ekonomice bez skleníkových plynů.

Norové - a to je novinka - s postojem IEA nesouhlasí. Za prvé, v Norsku se dlouho dařilo držet příjemný názor, že odpovědnost za spalování fosilních paliv leží plně na bedrech spotřebitelů, nikoliv dodavatelů. Trh si ropu žádá, a když ji nedodáme my, dodají jiní. Za druhé, analýza IEA je prý chybná, protože poptávka nebude oslabovat tak rychle, jak (jiní než norští)  experti předpokládají, a umělé přiškrcení kohoutů by vedlo v následujících desetiletích k neudržitelnému zvýšení cen a globálním otřesům.

A za třetí, právě producenti ropy a plynu mají podle norské premiérky k dispozici prostředky nezbytné k budoucímu přechodu na nový ekonomický model. Vláda tak předložila parlamentu k (vášnivé) diskuzi návrh na „dlouhodobou tvorbu hodnot pocházejících z norských energetických zdrojů“. Návrh obsahuje mnoho slov o rozvoji alternativních modelů norského energetického sektoru, ale jeho podstata je jasná: těžba bude pokračovat, co je možné vytěžit, to se vytěží.

Jak se Norové rozhodnou, to se dozvíme v září.