Neplaťte účty za energie! Britové reagují na ohromné tržby energetických firem

Neplaťte účty za energie! zní výzva, která koluje po britských sociálních sítích i v médiích. Podepsalo ji už více než 80 tisíc lidí a jejich počet každým dnem stoupá - dost rychle na to, aby experti začali v médiích signatáře varovat, jaké důsledky pro ně případné odmítnutí plateb může mít. V říjnu se nicméně v Británii čeká skokové zdražení. Ceny energií, jež byly ještě vloni v říjnu v zastropovány na částku 1400 liber ročně na domácnost, se podle různých odhadů pravděpodobně zvýší na 3420 až 3600 liber. Další zdražování se očekává v lednu, kdy by měla nejvyšší přijatelná cena na domácnost činit 4 266 liber. Horní limit dobře odráží celkové masivní zdražení a právě na to reaguje kampaň Neplaťte účty. „Nikdy jsem se nezúčastnil žádné akce občanské neposlušnosti. Vždycky jsem byl takový hodný kluk, ne typ, který se přilepí k dálnici. Teď jsem si ale uvědomil, že vládu a energetické společnosti můžeme přimět ke změnám jenom drastickým kolektivním činem,“ popsal své myšlenky v deníku The Guardian jeden z iniciátorů kampaně podepsaný jako Christopher.

Británie má s podonými vzpourami jistou, celkem divokou tradici. Vláda Margaret Thatcher se v roce 1989 pokusila zavést takzvanou Poll Tax, v podstatě daň z hlavy, bez jejíhož zaplacení nebylo možné hlasovat ve volbách. Krok vyvolal masové protesty a daň nakonec odmítlo zaplatit 17 milionů Britů. Fiasko bylo začátkem konce vládnutí Železné lady.

Hrubě nespravedlivé, velmi očekávatelné

Jak souvisí daňová politika legendární konzervativní premiérky se současným zdražováním energií, můžete se ptát. V pocitu nespravedlnosti. Poll Tax byla vnímaná jako asociální, protože značnou měrou ignorovala majetkové a příjmové rozdíly mezi Brity. Až na úplně nejchudší platili jednoduše všichni stejně. Dnešní vzpoura, která samozřejmě zatím ještě ani zdaleka nedosahuje vzepětí přelomu 80. a 90. let, je zase poháněna citelným rozporem mezi chudnutím britských domácností a příjmy energetických firem.

Britská energetická společnost BP ve druhém čtvrtletí letošního roku zaznamenala gigantický zisk ve výši 6,9 miliardy liber. Je to druhý nejvyšší zisk v historii firmy, v porovnání se stejným obdobím loňského roku trojnásobný. Britská plynárenská společnost Centrica zaznamenala v prvním pololetí pětinásobné příjmy v porovnání s rokem 2021. Nadnárodní společnost Shell vydělala mezi dubnem a červnem 10 miliard liber. Pět největších energetických společností hlásí v prvním pololetí letošního roku zisky ve výši 50 miliard liber. (V Česku ČEZ hlásí za první pololetí tohoto roku zisk 33,6 miliard, o 32 miliard Kč více než o rok dříve.)

Firemní zisky v době, kdy si veřejnost utahuje opasky a hlavně jí drastické utahování teprve čeká, vyvolává předvídatelné reakce. Britští labouristé mluví o „groteskních příjmech, které berou dech“. Šéf odborové organizace Unite prohlásil, že „lidem ze zisků energetických firem půjde hlava kolem. Britská ekonomika nefunguje ve prospěch zaměstnanců a jejich rodin. Skutečná krize v dnešní Británii není krizí stoupajících cen, ale epidemií ničím neovládané hamižnosti“. Podobné, byť méně verbálně vyhrocené nálady, sdílejí liberální demokraté, zelení nebo Skotská národní strana. A dokonce i konzervativní vláda, přes původní odpor premiéra Borise Johnsona, nakonec v květnu schválila jednorázovou daň z neočekávaných zisků (takzvanou windfall tax).

Ta má nicméně spoustu výjimek a neplatí zpětně, takže většina zisku, popsaného výše, pod ni zatím nespadá. Energetické firmy se navíc brání, obvyklou argumentací je tvrzení, že hodlají masivně investovat do přestavby energetického sektoru. Týdeník The Economist proti zdanění argumentoval rozsáhle již na jaře, kromě nutnosti investovat také upozorňoval na cyklickou povahu energetického průmyslu, který se prý musí obrnit proti horším časům. Nepříjemným argumentem pro zdanění energetických molochů je tvrzení, že v podstatě vydělávají na válečném konfliktu na Ukrajině. The Economist i v tomto bodě ale stojí na straně firem. „Geopolitika je významným tématem velkých energetických firem, které musí pokládat přeshraniční produktovody a s velkým předstihem předvídat globální energetické potřeby. Není nic neobvyklého na tom, že konflikt ovlivňuje jejich zisky, a rizika, která pro Evropu představuje ruský plyn, jsou zřejmá již několik let,“ píše týdeník.

Možná. Na emocionální rovině se ale situace zjevně stává obtížně udržitelnou. I konzervativci nakonec daň zavedli a jejich dva kandidáti na premiérský post jsou zaklesnuti v debatě, co s „krizí nákladů domácností“ vlastně dělat. Rishi Sunak, který jako ministr financí stál i za zavedením jednorázové daně, teď slibuje celý balík opatření, jež by domácnostem pomohl udržet se nad hladinou. Jeho protikandidátka Liz Truss se spoléhá spíše na snižování daní. Bývalý premiér Gordon Brown mluví o míře chudoby, jakou si „nemyslel, že by za svého života ještě mohl v Británii spatřit“ a varuje před následky. V sousedním Irsku vláda zvažuje, že mimořádné zdanění energetických firem bude součástí rozpočtu schvalovaného příští měsíc.

Zmíněná kampaň vyzývající k hromadnému neplacení účtů za energie mezitím vyčkává, kolik Britů se k ní skutečně přihlásí. K realizaci dramatického kroku prý nakonec vyzve pouze v případě, že nasbírá milion podpisů - a k tomu má v tuto chvíli ještě daleko. Do konce září nicméně zbývá celkem hodně času. V tu dobu už bude mít Británie nového premiéra či premiérku. A nervozita bude před zimními měsíci stoupat.