Koronavirus znovu oživil ideu základního příjmu

Jde o jednu z nejdéle a nejvášnivěji debatovaných myšlenek, která ovšem nebyla nikdy masově uvedena do praxe. O nepodmíněném (či základním) příjmu se ekonomové i sociologové přou minimálně desítky let a byl také v řadě lokálních experimentů a s rozdílnými výsledky testován. Nová kola debat iniciovaly ekonomické krize i vleklé problémy s nezaměstnaností, ale také nevyhnutelně akcelerující proces automatizace a robotizace, který hrozí ponechat podstatnou část lidí trvale bez práce.

Žádná varianta systému, v němž by všichni občané dostávali od státu obnos peněz bez ohledu na to, zda pracují či nikoliv, ovšem nebyla dosud žádnou zemí plošně zavedena. Odmítli ho i před čtyřmi lety i Švýcaři v jednom ze svých pozoruhodných referend, přičemž v některých městech nápad vyplácet všem občanům bez rozdílu (včetně dětí) určitou částku měsíčně získal slušnou podporu (v Curychu souhlasilo čtyřiapadesát procent voličů).

Idea se nikdy neujala, přestože možnou odpověď na proměnu ekonomiky a práce, složitost systémů sociálních dávek či právě rizika spojená s automatizací nepodporuje jen moderní levice, jak zdůrazňují zejména kritici základního příjmu, ale dlouhodobě také část pravice, dokonce libertariáni. Fanoušky měl - jak shrnul loni sever Bloomberg - i mezi řadou „legendárních ekonomů“, mezi nimi i ikony liberalismu  Miltona Friedmana, který už v šedesátých letech prosazoval negativní daň z příjmů.

Nyní to vypadá, že donekonečna diskutovaný nápad popostrčí směrem k ostrému testu aktuální krize způsobená epidemií koronaviru. Už příští úterý bude španělská vláda rozhodovat o tom, zda nejchudší domácnosti nově obdrží pravidelnou částku peněz, necelých 500 euro pro každého dospělého. Jak vidno z vymezení potenciálních příjemců, nebude to příjem ani univerzální, ani nepodmíněný. Není také jasné, kolika lidí se opatření dotkne – některé zdroje uvádějí sto tisíc, jiné až milion domácnosti, tedy až tři miliony lidí. Nicméně i tak lze španělský návrh započítat k pokusům o testování a zavádění tohoto konceptu.

S nápadem koaliční levicový kabinet přišel ještě před pandemií a aktuální krize, která Španělsko zasáhla mimořádně tvrdě, uspíšila jeho realizaci. Jak řekl ministr sociálních věcí Jose Luis Escrivá, zaručený příjem by měl fungovat jako „záchranná síť“ pro nejchudší lidi a také motivace pro hledání práce. U zaručeného příjmu se totiž pracuje s předpokladem, že jistota příjmu zmírní extrémní stres z ekonomicky bezvýchodné situace a lidem se práce snadněji hledá. Tento předpoklad byl sice naplněn v několika lokálních experimentech, třeba před časem v Indii, naopak v největší evropská studie z poslední doby, která běžela ve Finsku mezi lety 2017 a 2018 na dvou tisícovkách lidí, se nepotvrdil. Jednoznačně pozitivní dopad, který potvrzují všechny studie, je nicméně zlepšení zdravotního stavu a celkového pocitu spokojenosti a štěstí příjemců.

Španělská vláda ohlašuje, že pokud se systém osvědčí, měl by být zaveden natrvalo. Ani náklady zatím nejsou jasné, byť je jisté, že nebudou malá: kabinet je oficiálně odhaduje na zhruba tři miliardy eur ročně, španělský list El País je ovšem v dubnu spočítal nejméně na 5,5 miliardy eur. Zajímavým paradoxem je fakt, že ministr Escrivá dříve šéfoval vládní agentuře pro fiskální odpovědnost. Právě vysoké náklady jsou totiž hlavním protiargumentem, který proti zaručenému příjmu zaznívá.

A to i v Česku, kde se nejspíš ničeho podobného hned tak nedočkáme. Námitky tohoto typu totiž znějí nejen z vlády, ale i z míst, kde bychom čekali spíš podporu podobných kroků.  „Máme otevřené oči a uši a nejsme zastánci ani odpůrci základního příjmu, ale nezodpovězených otázek je zkrátka příliš mnoho,“ říká třeba Josef Středula, šéf Českomoravské konfederace odborových svazů, a pokládá tu základní: „Kdo to zaplatí?“

Možné náklady propočítal před časem pro Respekt ekonom Ondřej Schneider. „Pokud by základní příjem měl být nepodmíněný, stát by jej musel vyplácet každému občanu ČR v předdůchodovém věku. To by si samozřejmě vyžádalo obrovské náklady, nějakých 800 miliard ročně.“ Stát by sice ušetřil na dávkách: 40 miliard na dětské přídavky, 22 miliard na nemocenské, 11 miliard na dávky v hmotné nouzi, 3 miliardy na dávky pro osoby se zdravotním postižením, 11 miliard na dávky v nezaměstnanosti, 21 miliard na sociální služby, 4 miliardy na příplatcích za zaměstnávání zdravotně postižených. Další miliardy by se podle Schneidera možná ušetřily na platech zaměstnanců ministerstva práce a sociálních věcí, kterým by odpadla povinnost udržovat v chodu složitý systém dávek, nicméně i tak by stále zbývala obrovská částka.

„I po zrušení všech těchto sociálních programů by státní rozpočet potřeboval najít někde zhruba 650 miliard korun. Účet by se mohl trochu snížit, kdybychom ze základního příjmu vyjmuli děti a studující,“ píše Schneider. „Výdaje na základní příjem by pak byly jen nějakých 600 miliard, ale stát by nemohl zrušit například dětské přídavky, takže by bylo potřeba najít již „pouze“ 520 miliard korun.“