Francouzsko-německý motor znovu naskočil, ale v unijní lodi je díra

Lídři Evropské unie se v úterý ráno shodli na novém rozpočtu a plánu obnovy po koronavirové pandemii. Na dohodě, ke které hledali cestu pět dní a celkem osmdesát hodin vyjednávání, přitom ještě nestačil zaschnout inkoust a každý už ji začal interpretovat podle cílového publika: buď ji cupoval, nebo oslavoval. V následujících bodech přinášíme to nejdůležitější, co by si měl čtenář z tohoto evropského summitu vzít a zapamatovat.

Je to úspěch: Téměř žádný politolog a komentátor ani finanční trhy neočekávali, že se lídři sedmadvacítky dokážou uplynulý víkend dohodnout. Debaty o národních odvodech do Bruselu nikdy nebyly snadné a o původně navrženém rozpočtu se politici stačili ještě před pandemií opakovaně pohádat. Tentokrát přitom měli na stole nejen běžný rozpočet Unie ve výši jednoho bilionu eur na příštích sedm let, ale také mimořádnou injekci pro státy nejvíc zasažené koronavirem, kdy rozdělovali dalších 750 miliard eur. Panovalo obecné přesvědčení, že s ohledem na rozdílnost názorů pojedou politici do Bruselu před koncem prázdnin ještě nejméně jednou. To se tedy nestane. Dohoda je na světě a ve svých základních obrysech se nezměnila – členské státy EU se společně na třicet let zadluží, aby si vzájemně pomohly z blížící se hospodářské krize, která má být nejtvrdší od konce druhé světové války. V minulosti se už Evropané dokázali dostat z patu a zachránit; byl to případ finanční a dluhové krize z let 2008–2009 a pak 2011–2012. Pokaždé ovšem reagovali za minutu dvanáct, ve chvíli, kdy na ně tlačily finanční instituce a trhy. Teď Evropa rozhodla rychleji  - euro v reakci na úterní dohodu posílilo, Itálii a Španělsku zlevnily úroky na dluhopisech. Úterní ujednání svědčí o dostatku vůle mezi lídry Evropy a také o dostatku výdrže.

Francouzsko-německý motor: Spor probíhal zejména mezi jižním a severním křídlem západoevropských zemí. Proti sobě stály státy, které mají dostat z plánu obnovy po pandemii největší díl peněz, tedy Itálie, Španělsko, Portugalsko a další - a na druhé straně ty, které to mají zaplatit (především Nizozemí, Švédsko, Dánsko, Rakousko). Tím, kdo stál uprostřed a zasloužil se o kompromis, byli hlavně Němci. Berlín nejprve v květnu udělal mentální otočku, když se coby nejbohatší stát EU postavil na stranu zasažených zemí a řekl, že souhlasí se společným zadlužením Unie - tedy s něčím, co Německo předtím dvacet let odmítalo. Na samotném summitu pak německá kancléřka Angela Merkel fungovala spolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem jako dobře promazaný stroj. Na většinu schůzek s lídry chodili spolu, závěrečnou tiskovou konferenci vedli společně, dokonce německá a francouzská delegace bydlely ve stejném hotelu v Bruselu a pozvaly tam i Italy se Španěly, aby bylo možno rychle konzultovat stav věci. Reportéři a diplomaté na místě se shodují, že summit restartoval francouzsko-německý motor.

Největší úspěch slaví domácí volič: Z vyjádření politiků to občas vypadalo, že u stolu s nimi sedí osmadvacátý člen - domácí volič. Starostí o něj totiž ospravedlňovali lídři téměř každý svůj krok. Nizozemský premiér Mark Rutte, který hrál na summitu roli “zlého policajta”, protože žádal tvrdé ústupky pro svoji zemi, aby mohl kývnout na dohodu, řekl, že to všechno dělá “pro nizozemské voliče.” Když jej po noci nepřetržitých debat novináři na ulici odchytili s otázkou, co říká tomu, že se mu začalo říkat “Pan ne, ne, ne” a mnozí kolegové jeho neústupnost kritizují, odpověděl: “Je mi to jedno. Pro mě jsou důležití nizozemští voliči a jejich zájmy.” Podobně argumentoval italský premiér Conte, švédský premiér, lídři Polska a Maďarska a také Andrej Babiš. Renomovaná profesorka evropské politiky Catherine E. De Vries, která summit komentovala, řekla, že v Evropě nyní sbíráme dědictví několika minulých krizí (odmítnutí euroústavy v Nizozemí a ve Francii, dluhová i uprchlická krize), které zrodily fenomén protievropského populismu, kdy se vše špatné hází na EU. Severní křídlo takto mezi svými voliči pěstuje obraz rozmařilého a líného jihu; jihoevropští populisté naopak karikují severní státy jako lakomé a nevděčné (a “navíc bez vkusu,” jak kdysi prohlásil šéf italské Ligy Matteo Salvini). Pro Viktora Orbána nebo šéfa polských konzervativců se pak “Brusel” stal součástí Západu, který ovládli homosexuálové, přistěhovalci a vegetariáni - a teď se chystají na Maďarsko, respektive Polsko. Tyhle předsudky a klišé summit podle holandské akademičky znovu nasvítil - jedním ze sporných bodů se totiž stala otázka podmínění peněz respektem k právnímu státu a “evropským hodnotám”. “Krátkodobě proto dohoda Evropu posílila. V dlouhodobém horizontu to říci nemůžeme, protože tyto rozdíly s námi zůstávají,” dodala tak de Vries.

Detaily dohody nic moc: Slaví se zachování nevratných dotací pro pandemií nejzasaženější země, byť se jedná o nižší částku, 390 miliard eur namísto původních 500 miliard; zbytek do celkového stropu 750 miliard z fondu obnovy budou levné půjčky. Podobně si čísla chválil český premiér: Česko by mělo z evropského rozpočtu a fondu po pandemii dosáhnout pro svoje regiony až na 960 miliard korun dotací, což je podle Babiše o 42 miliard víc oproti původnímu návrhu. Babiš nic jiného než víc dotací nežádal, a tak byl spokojený. Detaily dohody ale vypadají hůř, než navrhla Evropská komise na konci května, a to jak pro Evropu jako celek, tak pro Česko. Aby se ustoupilo “šetřivému” severnímu křídlu, škrtalo se tam, kde se nejméně mělo. Podstatně se ubralo stipendijnímu programu Erasmus, osekaly se výdaje na vědu a výzkum, téměř na nulu se dostala zdravotní obálka EU, z níž se měly nakoupit zásoby ochranných prostředků pro případnou další pandemii. Snad nejviditelnější změna postihla nový fond, ze kterého se má financovat útlum dolů a uhelných elektráren dominantně ve východní Evropě. Původně v něm mělo být 40 miliard eur, teď zůstalo 17,5 miliardy. Pocítí to mimo jiné tři české regiony, do kterého měly peníze prioritně směřovat. Dotace z nového eurorozpočtu by přesto měly směřovat na “ozelenění” ekonomiky, na boj s následky klimatických změn nebo na digitalizaci. Bude však mnohem víc na zodpovědnosti českého státu, aby s tím takto smysluplně naložil. Páky Bruselu budou kvůli osekání klimatického fondu menší.

A poznámka na závěr: Jestliže platí, že státy EU jsou teď ještě víc na jedné lodi, protože se společně zadluží, pak do té lodi udělali její kapitáni hned na úvod díru. Nizozemí a několik dalších států si prosadilo, že si ponechají větší díl vybraných cel na hranicích. Právě cla přitom představují klíčový příjem evropského rozpočtu, který dosud - na rozdíl od odvodů národních rozpočtů do Bruselu - nikdo nerozporoval. Úterní dohoda tak zadělala na budoucí neznámou, z čeho se vlastně bude provoz EU financovat, když společné zadlužení vyvolává spory.