Svět místo laboratoře. Nobelova cena patří testování ekonomických teorií

Nosí čápi děti? Pro někoho možná překvapivě nejde jen o starý příběh, který se vypráví malým dětem, ale také o známou ekonomickou diskuzi. Nastartoval ji před dvaceti lety ekonom Robert Matthews, který zjistil, že když se podíváme na evropské země s největším počtem dětí, uvidíme také, že v nich najdeme nejvíc čápů. Existence čápů a novorozenců tak jde zdánlivě ruku v ruce: kde je jedno, tam je i druhé. Hádanku lze naštěstí vysvětlit jednoduše, aniž bychom museli přehodnotit naše znalosti toho, jak vznikají děti: země s velkým počtem čápů a novorozenců totiž spojuje ještě jedna věc, a sice jejich velká rozloha.

Kam celý experiment s čápy směřoval, bylo jednoduché připomenutí toho, že korelace neznamená kauzalitu - a s ekonomickou statistikou je potřeba pracovat opatrně. Jak ale připomíná ekonomický novinář Tim Harford, je snadné propadnout i druhému extrému: stát se cynikem a nad komplexními otázkami mávnout rukou s tím, že je to zkrátka příliš složité. Ostatně právě příklad s čápy a dětmi užívali v minulém století lobbisté tabákového průmyslu, kteří namítali, že souvislost mezi kouřením a rakovinou plic je stejně pochybná jako ta mezi čápy a dětmi. Jak tedy rozlišovat mezi prázdnou korelací a opravdovou kauzalitou? Jak se nestát cynikem a nerezignovat na řešení složitých otázek?

Letošní Nobelova cena za ekonomii byla udělena třem vědcům, kteří v posledních desetiletích vypracovávali “návod”, jak si s výše nastíněnými dilematy poradit. Získali ji David Card, Guido Imbens a Joshua Angrist - a o tom, že ekonomii jako disciplínu skutečně proměnili, svědčí i komentáře po oznámení švédské komise. “Vysoce relevantní, naprosto zasloužené,” komentoval rozhodnutí na Twitteru americký ekonom Paul Krugman, sám laureát z roku 2008. “Je to cena za metodu víc než za konkrétní zjištění.“

V čem je tedy metodologický přínos třech ekonomů tak zásadní? Zjednodušeně řečeno v tom, že přišli se způsobem, který umožňuje testovat pravdivost velkých ekonomických teorií. “Dřív byla ekonomie hodně popisná a těžko se hledala empirická potvrzení pro jednotlivé teorie tak, aby bylo možné určit kauzální vztah. Letošní nobelisté přišli s metodou, jak teorie ověřovat poměrně neprůstřelně,” říká ekonom Filip Pertold z centra CERGE-EI, který spolupracoval s oceněným Davidem Cardem.

Byl to právě Card, který společně s již zesnulým Alanem Kruegerem začal teoretická tvrzení ověřovat pomocí tzv. přirozených experimentů. Inspiraci nalezli v medicíně, která například působení léků zkoumá tak, že jedné skupině pacientů podá lék, druhé placebo - a pak sleduje, jak obě skupiny reagují. Stejně chtěli postupovat Card a Krueger v případě zkoumání ekonomických otázek. Logický problém však byl, že společenské jevy jako např. efekt zvýšení minimální mzdy na trh práce lze jen těžko zkoumat izolovaně v laboratoři. Card a Krueger však přišli s myšlenkou přirozeného experimentu: snažili se najít situaci, kdy v reálném světě zcela náhodně vznikly dvě skupiny, na kterých by šel zkoumat dopad nějakého procesu či rozhodnutí.

Například v roce 1994 chtěli studovat právě to, jak ovlivní zvýšení minimální mzdy v americkém státě New Jersey tamní trh práce. Nepovede k masovému propouštění nekvalifikovaných pracovníků, jak říkal tehdy většinový názor vědecké obce? Slovy ekonomické matematiky: existuje skutečně mezi zvyšováním a propuštěním kauzální vztah, jak se tehdy ekonomové domnívali? Card a Krueger se rozhodli porovnat situaci v New Jersey se situací v sousedním státě Pensylvánie - oba státy jsou si totiž tak podobné, že není důvod předpokládat, že dopady zvýšení minimální mzdy v New Jersey by byly jiné v Pensylvánii, pokud by se rozhodla ke stejnému kroku. Právě tak vypadají přirozené experimenty, které se dnes v ekonomii hojně využívají: cílem je najít dvě skupiny, které si jsou podobné, a pak stejně jako v medicíně zkoumat, jak se liší vývoj té, kde se uskutečnilo nějaké rozhodnutí, od té, kde se nic nestalo. “Díky tomu můžeme odpovědět na otázku, jaký konkrétní dopad mají reformní politiky,” říká Pertold.

Card s Kruegerem v roce 1994 zjistili, že zvýšení minimální mzdy k propouštění nevedlo, což šlo přímo proti tehdejší ekonomické teorii. Další oceněný Joshua Angrist pak v obdobně vlivném článku zkoumal dopady vojenské služby ve Vietnamu na budoucí příjmy Američanů, kteří se do války zapojili. I v tomto případě šlo udělat přirozený experiment, protože v americké společnosti existovaly dvě skupiny lidí: ti, kteří byli v loterii vybráni, aby šli sloužit, a ti, kteří nemuseli. Studie pak ukázala, že veteráni vydělávali méně než jejich krajané, kterým se válka vyhnula.

Víc než konkrétní zjištění, jakkoliv průlomové jako závěry ohledně minimální mzdy, však ekonomii ovlivnila právě metoda. Díky ní totiž začalo být možné na ekonomickou vědu klást větší nároky a nedovolit jí, aby se spokojila s teoretickými poučkami. Celý trend bývá někdy označován za tzv. empirickou revoluci (v angličtině credibility revolution) a projevil se mimo jiné i v tom, že začalo vznikat mnohem víc empirických studií na úkor těch teoretických. Výzkumu také pomohl rozvoj výpočetní techniky, díky které jsme dnes schopní zpracovávat velká množství administrativních a jiných dat.

Česká ekonomie ale v této oblasti zatím podle Pertolda za světem spíše zaostává. “Část naší ekonomické obce není v kontaktu se zahraničními vědeckými časopisy a není tak nucena na tento trend reagovat,” říká. Zaostávání českých ekonomů se podle něj projevuje například tak, že ekonomické hypotézy jsou testovány buď velmi primitivně, nebo vůbec. A situace má i praktický dopad: kvůli neznalosti nových metod nejsme schopní řádně testovat dopady vládních politik na firmy a chování lidí. “Čím víc tohle zkoumáte, jako to dělají například ve skandinávských zemích, tím víc jste schopní utrácet peníze efektivně, protože máte přehled o tom, co sociální a další politiky opravdu dělají. České vysoké školy tohle dělají málo a jejich absolventi, kteří pak pracují na ministerstvech nebo úřadech, to neumí,” komentuje tuzemskou situaci Pertold.

Najdou se samozřejmě i kritici tohoto obratu - sám Pertold vnímá jako potenciálně největší problém otázku toho, jak přenášet zjištění z jednoho kontextu do jiného. I tato kritika nicméně vede “pouze” k diskusím o tom, jak používané metody vylepšit, ne k jejich odmítnutí. “Empirická revoluce je o tom, že postupně rozšiřujeme masu ekonomických znalostí, kterou jako lidstvo máme tak, abychom jednou mohli víc rozhodovat o našich ekonomických osudech. To je cesta, na kterou nás vyslal David Card a později i Josh Angrist a Guido Imbens,” přibližuje pak letošní laureáty známý americký ekonomický komentátor Noah Smith.