Výchova kluků v Čechách
Nikdy v minulosti si rodiče nemysleli, že dovést syna k dospělosti je kdovíjaká věda. Většinou bohatě stačilo držet se osvědčených zásad, s nimiž je vychovali jejich otcové - a ty zase jejich otcové. Dnes je tohle všechno o dost těžší. Staré recepty nefungují, na Západě se mluví o „krizi klukovství“ a společenskou shodu nahradilo individuální hledání. Někdy je docela dobrodružné.
Al Palisca je jméno, na které kluci slyší. Minimálně ti, kdo měli to štěstí se s tímto šestapadesátiletým urostlým blonďákem osobně potkat. Víc než čtvrtstoletí pracoval jako strážce Yosemitského národního parku v Kalifornii, takže medvědy, pumy a kojoty nezná jenom z obrázků. Staví na zakázku dřevěné domy, je zručný a silný. Dlouhá léta pobýval mezi americkými indiány, účastnil se jejich obřadů a umí vyprávět staré legendy. Má hluboký, trochu hypnotizující hlas a s kluky dokáže stejně nenuceně mluvit o Bohu jako o ranní erekci.
Hodně se naučil během životní krize před třinácti lety, kdy mu zemřela žena na rakovinu a on musel sám vychovat dceru a hyperaktivního syna, jehož puberta byla seriálem divokých eskapád. Dobře to dopadlo, syn je dospělý a před časem se s otcem rozhodli společné zkušenosti zúročit: dnes spolu vedle běžného zaměstnání vedou v Kalifornii semináře pro otce a dospívající chlapce, jimž pomáhají dobře projít pubertou.
Důvodu, proč se tento zaneprázdněný Američan na prahu šedesátky před třemi lety ocitl v jednom vesnickém stavení uprostřed České republiky, by naši předci asi ani trochu nerozuměli. Leccos vypovídá o nejistotách, které nyní máme ohledně výchovy – a především výchovy synů. „Byl to tak trochu pud sebezáchovy,“ vypráví Lumír Kolíbal, knižní nakladatel a otec třináctiletého Kryštofa. „Naši kluci právě přicházeli do puberty. A když vidíte, jak dnešní teenageři vyvádějí a jak těžké je jim v době, kdy nikdo nemá čas a dědečkové a babičky nejsou k dispozici, pomoci s přechodem do dospělosti, napadne vás, že byste měl něco udělat.“
Ani Kryštof, ani synové dalších tří přátel, kteří situaci vnímali podobně jako Kolíbal, neměli dramatické potíže. Nekradli, nebrali drogy, nepropadali ve škole. Přesto se čtveřice mužů shodla, že každý sám svému synovi nedokáže dát to, co potřebuje. Rozhodli se, že si najdou čas a pokusí se provést je dospíváním společně. „Četli jsme podobné knihy, ze kterých jsme věděli, že přechod do dospělosti se u chlapců vždycky odehrával v komunitě a klíčovou roli v něm hrály rituály, které oddělovaly dětství od mužství,“ vysvětluje Kolíbal. „Tahle psychologická potřeba zůstala, ale v současné společnosti se dá těžko naplnit. Chtěli jsme našim klukům něco takového nabídnout.“
Jeden ze čtveřice pracoval v devadesátých letech v Kalifornii a seznámil se tu s výše zmíněným Alem Paliscou. Jeho přirozený talent komunikovat s puberťáky ho oslovil a navrhl ostatním českým otcům, že by mohli Paliscu pozvat, aby jim poradil. Američan přijal a čtveřice se mu složila na letenku. Počátkem léta roku 2010 se nakladatel, architekt, programátor a farmář spolu se svými syny poprvé posadili do kruhu. Výchovný experiment začal.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
