Zachránci Sarajeva

Když se Jovan Divjak ukáže na hlavní sarajevské třídě Ferhadija, je hned vidět, že na korzo vyrazila celebrita. Elegán v bílé košili funguje na kolemjdoucí jako magnet. Všichni se s ním chtějí vyfotit, potřást si rukou, získat jeho podpis. Pan Divjak přitom není umělec ani známý politik. Je to armádní generál. A navíc Srb. Tedy představitel síly, která pro většinu Sarajevanů neznamená nic jiného než vzpomínku na čisté zlo.

Letos uplynulo dvacet let od chvíle, kdy se obyvatelé bosenské metropole probudili se zjištěním, že vypukla bratrovražedná válka. Místní tvrdí, že lidé jako generál Divjak pro ně představují záblesk lidství uprostřed temnoty. A i dnes je jejich přítomnost tady v Sarajevu důležitá. Ačkoli si válka jen v ulicích města vyžádala na dvanáct tisíc mrtvých, na hrůzné scény se pomalu zapomíná. A etnické napětí dokonce znovu roste. Když lidé jako Jovan Div­jak vyrazí do ulic, působí na místní jako připomínka toho, k čemu se během nejhorších chvil dokázali vzepnout.

Proti proudu

Sarajevo, tedy minimálně jeho nejstarší část, je pestrým turistickým centrem oplývajícím obchody se suvenýry a módními kavárnami. Lidé tu spěchají z práce, návštěvníci míří do mešit v počínajícím ramadánu, mezi nimi se proplétají baťůžkáři ze západní Evropy přitahovaní bouřlivou atmosférou zdejších barů. Ani z bulváru Ferhadija však nelze přehlédnout stopy událostí, které před dvaceti lety osud tohoto unikátního a krásného města nenávratně změnily.

„Tady byla jedna z prvních, lidé ještě nebyli tak ostražití, neskrývali se,“ ukazuje pan Divjak na malý kráteruprostřed pěší zóny, jehož jednotlivé prohlubně zvýrazňuje hustá červená barva. Nápis na blízké zdi vysvětluje, že právě tady zabil minometný granát jediným úderem na čtyři desítky lidí. Podobných „jizev“ je v okolí řada, nepřehlédnutelné jsou i několikametrové díry na fasádách výškových domů, nespočitatelné drobnější krátery po kulkách. Většina někdejších parků a zelených prostranství v centru se proměnila ve hřbitovy. Ten největší z nich ve čtvrti Koševo se rozprostírá na fotbalovém hřišti jednoho z bývalých olympijských stadionů.

„Nikdo z nás si nedokázal představit, jak rychle se může zhroutit fungující a zdánlivě pevná společnost,“ povzdychne si pan Divjak při vzpomínce na zašlou slávu olympijské metropole, jejíž životní úroveň bylo v osmdesátých letech minulého století možné přirovnat k řadě západoevropských měst. Zemi sice vládl autokrat usídlený v Bělehradu, Jugoslávie konce osmdesátých let nicméně představovala civilizační úroveň, o jaké si třeba Češi mohli nechat jen zdát – ať už v podobě dostupnosti zboží či faktu, že s jugoslávským pasem bylo možné vycestovat poměrně snadno na obě strany tehdejší železné opony.

Galantnost, žerty, perfektní francouzština – Jovan Divjak nezapře své vzdělání z vojenské univerzity v Paříži. Hluboký obdiv sarajevských sousedů by však jen stěží mohl být vyvolán samotným šarmem stárnoucího gentlemana. Generálovi ho přinesla jeho osobní, ovšem svou společenskou symbolikou obrovsky důležitá vzpoura.

Vysoký důstojník jugoslávské armády Divjak už řadu měsíců před dopadem prvního sarajevského granátu tušil, jak těžké chvíle mohou brzy přijít. Ve stejnou dobu, kdy bosenští politici začali hovořit o plánovaném vyhlášení samostatnosti, se totiž spustily i zcela bezprecedentní manévry vojenské techniky a jednotek, složených tehdy téměř výhradně z etnických Srbů. „Oficiálně šlo o vojenská cvičení, postupně ale bylo jasné, že kolem Sarajeva se stahuje smyčka,“ vzpomíná generál na okamžiky, kdy poprvé odmítl respektovat některá nařízení srbského ústředí. Jednalo se o zdánlivě drobné organizační změny, ale například také o požadavky na odzbrojení lokálních „nesrbských“ posádek.

Divjak si svým odporem proti příkazům z Bělehradu vysloužil několikaměsíční vojenské vězení. Když se z něj dostal, zdála se situace ještě jasnější a Divjak vypověděl poslušnost úplně. Za rozhodnutí otočit se zády k srbské armádě byl na generála vydán zatykač, který v Srbsku platí dodnes. A to i přesto, že naposledy loni konstatoval mezinárodní soud ve Vídni, že Divjak ani při následných bojích neporušil žádnou z mezinárodně uznávaných dohod.

Na počátku bosenské války přestavoval Divjakův postoj zásadní krok proti proudu událostí. Generál byl velitelem jugoslávských vojsk v celé sarajevské oblasti a svým rozhodnutím nejenže naboural legitimitu srbských útočníků, ale dodal i životodárnou vzpruhu rodící se bosenské armádě, pro niž se obrana Sarajeva stala osudovou výzvou.

Propad Jugoslávie do temnot krvavého rozpadu je dnes známou historií. Masové etnické čistky ve městech jako Srebrenica ilustrují pokus srbské většiny vytlačit muslimské obyvatelstvo z většiny území současné Bosny. Sarajevo je možná nejdůležitější, symbolický dílek skládanky. Právě tady byla vyhlášena nezávislost etnicky nejpromíšenější části Balkánu. A právě v bosenské metropoli získala válka charakter, jaký nemá nejen v jugoslávském, ale ani žádném jiném moderním konfliktu obdobu. Neuvěřitelné čtyři roky tu trvalo peklo městských bojů, jaké můžeme nyní zprostředkovaně sledovat v zemích jako Sýrie. Po celou tu dobu byli obyvatelé Sarajeva – muslimští Bosňáci, Chorvaté i Srbové – odstřiženi od okolního světa neprostupnou vojenskou hradbou.