Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Stvořeni kulturou

Pokračuje evoluce člověka? Zdá se, že ano a že hnacím motorem biologického vývoje našeho vlastního druhu je kultura. Možná dokonce procházíme – podobně jako naši zvířecí souputníci – jistým typem domestikace.

Vive la différence! (Australský domorodec) • Autor: Profimedia.cz
Vive la différence! (Australský domorodec) • Autor: Profimedia.cz

Celá řada vědců posledních sta let tvrdila, že biologický vývoj člověka již skončil, že díky kultuře, kterou člověk vytváří, už nepodléháme vlivu přírodního výběru, hlavního motoru evoluce. To v nás může vyvolat buď obavy z budoucnosti (druh, který se nevyvíjí, jen odevzdaně čeká na své vymření), nebo naopak nekritické nadšení nad mocí a silou lidské kultury, která člověka od neblahého osudu zachraňuje.

Obavy z ustrnutí vývoje pramení mimo jiné z předpokladu, že rod Homo se vyvíjel na savanách pleistocenní Afriky po dobu přibližně dvou milionů let a získal tu všechny své důležité vlastnosti. Jeho tělo i mysl jsou tedy v tomto pojetí dokonale přizpůsobeny právě lovecko-sběračskému způsobu života. Dramatické změny posledních padesáti, resp. deseti tisíc let, během nichž naprostá většina všech lidí tento způsob obživy opustila a nahradila jej zpravidla zemědělstvím či pastevectvím, se odehrály během příliš krátké doby na to, aby vůbec k nějaké adaptivní biologické evoluci mohlo dojít. Jinými slovy, svět kolem nás se i s přičiněním nás samých mění tak rychle, že naše biologická stránka nemůže těmto změnám vůbec stačit, a tak lidský druh vlastně jen bezmocně čeká, co mu srazí vaz.

Všechny lidské adaptace, tedy vlastnosti, které nám v tomto „novém světě“ pomáhají v přežití, by tak vlastně musely být vnější, kulturní. Mnoho sociálních a kulturních antropologů s tím souhlasí a pociťuje nad tím uspokojení. Nejde však o omyl?

Naši předkové z období přibližně před 50 tisíci lety, odkdy již můžeme hovořit o člověku našeho typu, vládli rozvinutou kulturou a fyzicky, tedy stavbou kostry, se nijak zvlášť nelišili od dnešních lidí. Jejich mysl a tělo by tedy měly být totožné s těmi našimi.

A zde narážíme na zádrhel – každý jistě musí uznat, že ani dnešní lidé prostě fyzicky a ani psychicky jednotní nejsou. Rozdíly mezi různými populacemi nemají pouze kulturní charakter. Existuje celá řada důkazů o tom, že kulturní změny, včetně těch velmi nedávných (měřeno evoluční časomírou), se lidem takříkajíc „zaryly hluboko do pod kůži“ a dotkly se podstatným způsobem naší biologické podstaty. Lidé zkrátka svou biologickou stránku nevědomky ovlivňují i v posledních desítkách tisíc let, možná v rostoucí míře. Dokonce se zdá, že jsme se s trochou nadsázky vydali cestou, na kterou jsme nasměrovali i naše domácí zvířata.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 20. 9. 2010.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].