Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Z nového čísla

V probuzené hrobce

Národní památník na Vítkově má za sebou dva měsíce života

Pohled z nové vyhlídky na střeše památníku. • Autor: Milan Jaroš
Pohled z nové vyhlídky na střeše památníku. • Autor: Milan Jaroš

Je odsud jeden z nejhezčích výhledů na Prahu. A díky okolnímu parku, který kopec odděluje od hluku ulic, i jeden z nejtišších. O třetí adventní sobotě ale pražský vrch Vítkov nijak nepřipomíná atraktivní cíl rodinných výletů. Přes kopec se žene ledový vítr, mrholí a vyjít si k ohromné Žižkově jezdecké soše si dovolí jen pár otužilců. „Nešlapej po tom, tam leží mrtvej pán,“ kárá jeden z nich malou dcerku. Dítě spěšně slézá z kamenné desky, do které je vytesán nápis „Sláva hrdinům padlým za vlast“.

Jak z jiné planety. (Pohled z nové vyhlídky na střeše památníku) Foto: Milan Jaroš • Autor: Milan Jaroš
Jak z jiné planety. (Pohled z nové vyhlídky na střeše památníku) Foto: Milan Jaroš • Autor: Milan Jaroš

Jen málo míst ilustruje dějiny této republiky tak dobře jako spletitá historie monumentu, který dnes nese jméno Národní památník na Vítkově. Nejokázalejší hrobka na českém území se po letech spánku dočkala rekonstrukce a letos se konečně otevřela veřejnosti. Jak tohle historické probuzení dopadlo?

Z jiné planety
„Když jsme budovu rekonstruovali, spousta lidí říkala, že je to stavba z padesátých let,“ říká Marek Junek, vedoucí oddělení novodobých českých dějin z Národního muzea, který má dnes jako kurátor památník na starosti. Stojíme na zbrusu nové vyhlídkové ploše na střeše monumentu, která sem letos přibyla v rámci více než třistamilionové obnovy. „Hodně lidí si památník spojuje s komunistickými pomníky typu Stalina na Letné. On skutečně vypadá, jak kdyby sem přiletěl z jiné planety. Ale za první republiky, kdy se stavěl, to tak lidi nebrali.“

Vítkov měl završit trojúhelník pražských kopců se symboly české státnosti. Zatímco Vyšehrad se historicky vztahoval ke zdejším raným dějinám a Pražský hrad k novověkým, Vítkov se měl stát poutním místem mladé Československé republiky. Už krátce po jejím vzniku se rozhodlo, že na místě slavné husitské bitvy bude stát Památník národního osvobození v podobě pohřebiště československých legionářů propojeného s pomníkem Jana Žižky. Stavba byla opravdu výjimečná: architekt Jan Zázvorka ji pojal v klasicizujícím puristickém stylu jako obří chrámovou loď obloženou mramorem, jež se měla stát jednou z dominant Prahy. Zázvorka vzal zakázku jako osobní záležitost. Sám prošel za války legiemi, kolem sebe viděl umírat spoustu kamarádů a ze sibiřské anabáze se do Československa vrátil se spolubojovníky až v roce 1920. Základní kámen byl položen 8. listopadu 1928 za asistence T. G. Masaryka a jeho ministra Edvarda Beneše.

O pět let později už na kopci stála hrubá stavba, ale odevzdávání umělecké výzdoby se neustále protahovalo. Ředitel památníku, brigádní generál Rudolf Medek, čekal v přilehlém areálu budov vyčleněných k bádání v legionářské historii (dnes v nich sídlí vojenské muzeum) se schránkami s ostatky významných legionářů, až se panteon otevře, nikdy se toho ale nedočkal. Celonárodní slavnost zpřístupnění monumentu se měla konat v den dvacátého výročí vzniku republiky. O měsíc dřív ji ale předstihla mnichovská dohoda a vzdávat hold nejlepším československým vojákům ve chvíli, kdy jich milion muselo na hranicích složit zbraně, se najednou jevilo jako zcela absurdní.

Fronta na vraha
„Hodily by se sem semináře o propagandě. Celý tenhle barák je totiž vlastně jedna velká propaganda.“ Kurátor Marek Junek se rozhlíží po hlavním sále památníku. Duch bolševické propagandy, která tu po válce vystřídala prvorepublikový patos, je tu stále cítit. Návštěvník to pozná hned u vchodu, kdy musí zatlačit do těžkých dveří pokrytých reliéfy se srpy, kladivy, pěticípými hvězdami a samopaly. Proměna legionářského panteonu v síň komunistických tradic se udála krátce po únorovém puči. Zatímco architekt Zázvorka začal ke stavbě přistavovat apsidu, původně vyhrazenou pro památku československých letců padlých v Anglii, komunistická strana rozhodla, že památník bude určen výhradně pro její členy.

Místo ostatků legionáře od Zborova tak na Vítkov doputovaly v roce 1951 za asistence prezidenta Klementa Gottwalda urny s popelem zakladatelů KSČ Bohumíra Šmerala či S. K. Neumanna, válečné oběti tu reprezentoval neznámý bojovník z Dukelského průsmyku. V roce 1953 se pak Vítkov stal dějištěm jednoho z nejbizarnějších počinů komunistů ve střední Evropě: Památník se přeměnil na Mauzoleum Klementa Gottwalda.

Ve vykachlíkované místnosti v podzemí památníku je dnes možné si představovat, jak se tady v 50. letech večer co večer „opravovalo“ balzamované Gottwaldovo tělo, aby se druhý den ráno výtahem vytáhlo ve skleněné rakvi o patro výš, kde se na něj chodili dívat běžní Čechoslováci. Pokus o Gottwaldovu nesmrtelnost ale, jak známo, selhal. I přes intervence sovětských specialistů z Leninova moskevského mauzolea se totiž tělo začalo rozpadat: lékaři mu museli amputovat končetiny a nakonec ho na příkaz prezidenta Antonína Novotného na počátku roku 1962 v tichosti spálili.

Když nedávno historik Stanislav Červinka pátral v komunistických archivech po tom, kolik lidí v mauzoleu zlákala možnost vidět na vlastní oči rozkládající se mrtvolu masového vraha, došel k průměrnému číslu zhruba 200 tisíc ročně. Podobné davy sem však proudily i poté, co Gottwaldova rakev z Vítkova zmizela. Jejich cílem se stala Síň Rudé armády, hrob neznámého vojína od Dukly a hlavně sarkofágy a urny s těly komunistických vůdců postgottwaldovské éry. Pohřben tu byl Antonín Zápotocký,Ludvík Svoboda, naposledy pak krátce před listopadovou revolucí Bruno KöhlerDrahomír Kolder.„Celkem sto padesát komunistů, postupně míň a míň významných,“ vysvětluje Junek. Ti poslední dva jsou v tomto ohledu symboličtí: jeden své spolustraníky likvidoval v procesech v 50. letech, druhý byl spoluautorem takzvaného zvacího dopisu ze srpna 1968.

Večírek v márnici
Po revoluci kolem památníku nastalo rozpačité mlčení. Pozůstalí po pohřbených komunistech si z památníku museli odnést jejich urny, nicméně budova se bolševického stigmatu nedokázala zbavit. Pravidelně ji využívala jen armáda k přísahám nových vojáků a kladení věnců k hrobu neznámé dukelské oběti. Jinak se ale ve stavbě mnoho nedělo. Jako doklad grunderského kapitalismu 90. let může sloužit několikaletý pronájem památníku podnikateli Vratislavu Čekanovi, který tady chtěl vybudovat lunapark. Nestalo se tak a ministerstvo kultury po zaplacení dvoumilionového odstupného smlouvu s Čekanem zrušilo.

Poprvé včetně vlasovců. (Bývalá Síň Rudé armády s novým vstupem do podzemí) Foto: Milan Jaroš • Autor: Milan Jaroš
Poprvé včetně vlasovců. (Bývalá Síň Rudé armády s novým vstupem do podzemí) Foto: Milan Jaroš • Autor: Milan Jaroš

Otázkou bylo, co s monumentem dál. Má se používat ke státním účelům? Pak by ale musel být zbaven komunistických artefaktů, což znamenalo zrušit Síň Rudé armády, odstranit sarkofágy a odsekat všechny srpy a kladiva. Ministerstvu kultury ani obrany se do toho nechtělo. Ze Žižkova pomníku alespoň zmizel státní znak s pěticípou hvězdou a nahradil ho odlitek původního lva ze 30. let. O dobových debatách kolem památníku vypovídá návrh prezidenta

Havla

umístit hrob neznámého vojína raději na třetí nádvoří Pražského hradu a z Vítkova udělat něco jiného. Nejlépe místo pro kulturní akce.

Dukelský bojovník sice nakonec na Vítkově zůstal, ale památník se opravdu stal dějištěm několika koncertů. V mramorovém příšeří si šlo vychutnávat při cigaretě u katafalku s nápisem Klement Gottwald třeba produkci kapely Laura a její tygři, meditativní koncert Pavla Fajta nebo čerstvých jmen rodící se taneční scény. Na přelomu milénia vláda Miloše Zemana budovu prohlásila za památku „boje za svobodu, nezávislost a demokracii“, stavbu dostalo na starost Národní muzeum a to z ní mělo vybudovat místo připomínající zlomové momenty československých dějin.

S alternativními akcemi se nicméně hned neskončilo.

Celý článek najdete v Respektu 52–53/09.

Prohlédněte si také fotogalerii k článku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].