Zpátky k půdě

Ale není to úplně tak. Existuje i čerstvá krev, která teče proti proudu. Jsou lidé odcházející dnes naopak z města na venkov. A chtějí to se vším všudy: žádný mix vesnického života s městskou prací a platem. Živí se jako zemědělci. Tady je zpráva, jak se jim daří.

Pražský pastevec
Jana Velíka (35) odvedla z Prahy do malé brdské obce Čížkov nedaleko Spáleného Poříčí touha žít po svém. Před třemi lety zde koupil historický statek, nastěhoval se do něj i s rodinou a ke své původní práci pražského profesionálního pastevce přidal ještě chov ovcí a koz a včelařinu. Statek Velíkových zázračně přežil komunistický kolektivizační zmar, a rodina se tak dnes může pyšnit na venkovské poměry poměrně luxusním domem s původními okny, kamenným schodištěm a zdobenými rámy okolo dveří, do kterého se mohli hned nastěhovat bez nějakých větších investic. A také si toho patřičně váží.

„Je to úžasný pocit, víme, kdo byli původní majitelé a co tady celý život podnikali a o co se snažili, máme zkrátka na co navazovat,“ říká s úsměvem Jan Velík. Odchod na venkov byl prý pro něj úplně samozřejmý: metropole s její nabídkou koncertů, divadel, multikin, obchodů, hospod a kaváren si prý užil „víc než dost“ a v hektických ulicích ho už nemohlo ani „víc potkat“.

Vystudovaný stavbař Velík nasával touhu po venkově už jako dítě při návštěvách babiččina statku ve Velkých Popovicích a uzdu svým sklonům povolil už dávno před odchodem z hlavního města. „Začal jsem zhruba před deseti lety s třiceti ovcemi půjčenými od kamaráda a nechával jsem se najímat pražským magistrátem na spásání skalních stepí v rámci šetrného hospodaření v chráněných krajinných oblastech třeba Prokopského údolí či v dejvické Šárce,“ vzpomíná na své začátky.

Dnes má dvousethlavé stádo, které převáží z místa na místo třeba na pastviny Českého krasu kolem Berouna, tak jak si ho majitelé pozemků ke spasení najímají. A je to pro ně výhodné: nejenže se nemusejí o nic starat, ale na každý ovcemi spasený hektar totiž dostávají od státu zhruba pětitisícovou dotaci.

„Takové hospodaření je užitečné a k přírodě šetrné: na ovcemi spasených plochách se hned objevují ty nejrozmanitější květiny a vrací se dokonce i ty vzácné. To mě moc těší, být vlastně něčím užitečný,“

říká Jan Velík. A je to prý krásná, i když namáhavá práce: ovce se na pastvu vyhánějí brzy ráno a po celý den se s pomocí vycvičeného psa musí hlídat, po pastvě se večer zase zahání do ohrady. Spasení jednoho hektaru trvá zhruba měsíc a Janu Velíkovi, který současně pase na dvou místech, to vynese patnáct tisíc korun. A protože má takzvaná „masná plemena“, má výdělek i z prodeje jehněčího masa.

„Vydělám si tak dohromady kolem třiceti tisíc hrubého měsíčně,“

říká zemědělec. A to mu prý k životu na venkově bohatě stačí, vždyť další produkty jako vejce, med či ovoce a zeleninu má ze své vlastní zahrady.

Takže idyla? Ne tak docela. „To víte, že mám problémy,“ říká hospodář. „Schází mi pastviny, to co mám, jsou malinké kousky po mezích. Když si ale chci pronajmout nějakou velkou louku na seno pro zvířata na zimu, přednostně je tady pronajímají místnímu monopolu – dvěma družstvům po bývalém JZD, a to se můžu třeba rozkrájet a tisíckrát nabízet vyšší cenu. Prostě jsou to místní a hotovo a to mají už pět tisíc hektarů. Je to zkrátka boj. Všechno v pořádku a úsměvy jsou vlastně jen v situaci, kdy nic nechceme,“ říká Jan Velík. „Ne že bychom si vedli nějak špatně, jen já jsem tady jeden jediný soukromník. V Rakousku je takových rodin na vesnicích třeba deset a na místní půdě se musí zkrátka uživit všichni.“

Generace idealistů
Už z tohoto úvodního záblesku je vidět, že odchod na českou vesnici není zase až tak jednoduchý. A to už Česko jednu takovou vlnu v rámci všeobecného uvolnění po listopadu 89 zažilo. Tehdy počátkem 90. let nově objevený fenomén prodělal doslova boom a celá řada natěšených ekologů či obdivovatelů přírody a venkovské romantiky radikálně skoncovala s městským životem. Část z nich patřila ke stoupencům moderního trendu „dobrovolné skromnosti“ a v odchodu do venkovských chalup spatřovala konec pasivního života „konzumentů z donucení“, navíc omezených komunistickou totalitou. Další část představovali restituenti a novopečení podnikatelé, kteří na venkově vytušili dosud nevyužité možnosti, jak založit ten správný byznys třeba otvíráním všemožných butiků či luxusních restaurací nebo také nabídkou moderní zábavy v bowlingových centrech. Jenže většina těchto lidí se zase po pár letech v deziluzi do města vrátila. Jednak se nedokázali sžít se specifickými poměry venkovské společnosti – třeba s tím, že na vesnici se jen těžko chrání soukromí, nebo nedokázali navázat vztah s místními – a pak nemohli najít odpovídající práci. Na venkově se zkrátka vyloženě městské profese jen těžko uplatňují, a pokud uprchlíci měli to štěstí a mohli se živit na „volné noze“ třeba s pomocí internetu, na nějaké sekání dříví jim zase nezbýval čas ani síly. Navíc se některým z nich začalo po městě prostě a jednoduše stýskat.

Tak zhruba popisují své zkušenosti lidé, kteří venkovský experiment v devadesátých letech vyzkoušeli. „Prostě nemáte ten správný instinkt: když jsem pracně zoral políčko a vysadil brambory, zjistil jsem, že je od domu moc daleko třeba jen ohledně dosahu vody. Hodně jsem se pak na něm nadřel, to by člověk z vesnice nikdy neudělal,“ říká například tiskař Karel Hošek (50) ke svému neúspěšnému pokusu uchytit se na severočeském venkově.

Celý článek najdete v Respektu 31/09.

On-line rozhovor se socioložkou a environmentalistkou Hanou Librovou v úterý 28.7. od 11:00 na www.respekt.cz.