Slovní mela, která se strhla kolem nákupu slavných pandurů se může stát velkým přínosem. Pro armádu, veřejnost, politiky i naši bezpečnost a důvěryhodnost. Pokud se debatu podaří držet ještě nějakou dobu na povrchu, je dost možné, že povede ke změnám v armádních zakázkách. Samozřejmě – za předpokladu, že šlo o korupční nákup, a že o korupčním potenciálu věděli politici (pokud na něm přímo neparticipovali) – by bylo krásném číst tak za rok, za dva, policejní zprávu, která by popsala, jak se vše událo a kdo měl v obchodě prsty. Bylo by to zajímavé čtení, i kdyby policie musela konstatovat, že je sice řada nepřímých indicií, že byla zakázka od počátku do konce nějak manipulována, ale z trestného činu nelze nikoho obvinit, neboť jasné důkazy o uplácení neexistují.
Jenže je tu i jiná možnost, jak potěšit naše mozky a city. Politici by měli jasně připustit, že pokud jde o korupční potenciál ministerstva obrany, tak nemá prakticky meze. Předraženo, zmanipulováno, dáno jedinému zájemci je na ministerstvu obrany mnoho zakázek, pravděpodobně tisíce. Za tím už nestojí pár šikovných lobbistů, obratných obchodníků a zkorumpovaných úředníků, důstojníků a politiků, ale systém, který takovou neuvěřitelnou manipulaci umožňuje. Ten systém stojí na zákonech a ty mohou změnit jedině politici.
Zkusme tedy na chvíli zapomenout na pátrání, který politický šíbr se sešel s jakým lobbistou a o čem se bavili – s téměř stoprocentní jistotou se dá říct, že to neodhalí ani policie. Pojďme se podívat na to, jak se který politik, lobbista či úředník angažuje v tlaku na změnu systému. Kdo navrhuje skutečné změny veřejných zakázek, hlavně těch zbrojních? Kdo prosazuje, aby armáda – po vzoru svých aliančních spojenců na západ od naší hranice – vypracovávala závazné, srozumitelné a veřejně přístupné pěti i dvacetileté plány na rozvoj, fungování a výzbroj české armády? Kdyby to fungovalo, těžko by se vysvětlovalo, proč se kupovaly pandury, gripeny, modernizovaly tanky, pořizovaly letouny L 159, kupovaly nefunkční rakety, když s tím plán výzbroje vlastně vůbec nepočítal, a nepožadovali to ani naši spojenci.
Osobně neznám jediného politika, který by se o to v posledních třech letech SKUTEČNĚ snažil. Řada poslanců a senátorů nemá navíc ani potuchy o co by se měli snažit. O problému podezřelých nákupů ministerstva obrany se mezi zákonodárci skoro nemluví a když se některého z nich zeptáte na názor, nebo na návod k řešení, dostanete odpověď hodnou naprostého amatéra – typu “Opravdu je to tak? Na to se budu muset zeptat ministra.“ A pak se nikdo nezeptá.
Změnit zákony není těžké. Změnit je tak, aby lobbisté a korupčníci byli poslání do pekel je už složitější. Pravděpodobně to znamená pro politiky přerušení penězovodu do stranické pokladny a někdy i vlastní kapsy.
Návrh nakonec. Místo hloupých debat o mém vztahu k panu Bělíčkovi, rozpoutávaných tajemným panem Milanem (bývalý příslušník StB Jan Bělíček byl jeden z desítek mých informátorů, které novinář potřebuje a málokterý z nich by se moralistům či hlupákům opravdu líbil, a slibuji, že se o plukovníku B. vyjadřuji v této glose naposled), bych si rád přečetl seriózní reakce. Takže pro ty rozumnější, pokud se vám do toho bude chtít a uznáte tuto glosu hodnu reakce – znáte nějakého politika, který by měl jasné a srozumitelné návrhy, jak zastavit způsob obchodování, praktikovaný ministerstvem obrany? A znáte nějaký návod vy?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
