Kočky s křídly jsou dobrý nápad

Vesmír vyžaduje rovnováhu. Na konci roku 2023 vyšel poslední dosud v češtině nevydaný Tolkienův „velký příběh z Prvního věku Středozemě“ Beren a Lúthien. Jeho nejstarší verze obsahují démonicky vykreslené kočky coby zlolajné služebnice Temného pána Melka. Jeho autor byl i vzhledem ke knížečce Tulák Rover spíš psí člověk. Svět tak musela uvést do pořádku – jak bývalo jejím dobrým zvykem – Ursula K. Le Guin, jasná kočičí dáma. Jakub Němeček, majitel malého žánrového nakladatelství Gnóm!, stihl pár dní před Vánoci publikovat souborné vydání Křídloček. Čtyři krátké knihy pro děti Le Guin napsala mezi lety 1988–1999 a věnovala je „všem kočkám, které jsem kdy milovala“. Sérii ilustroval S. D. Schindler. Jeho kvalifikací bylo jednak to, že získal řadu ocenění od Parents’ Choice Award po ocenění od Smithsonova institutu, protože umí jak strašidla, tak dinosaury. A jednak to, že má rovněž rád kočky.

A právě tato láska je pro příběhy určující. Le Guin se tentokrát nepouštěla do žádné velké epiky. Sepsala přímočaré příhody čtveřice koťat, která se narodila s křídly (možná proto, jak si myslela jejich maminka, paní Jana Mourková, že otec byl přelétavý). V první knize opouštějí nebezpečné město a učí se žít v lese. Ve druhé se některá vracejí navštívit maminku a narazí na mladší sestřičku. Ta ve třetím příběhu pomůže na stromě uvízlému normálním kocourkovi Alexandrovi a v závěrečném díle se vrátí do města za matkou. Už dobové recenze zaznamenaly, že Le Guin nepíše o ničem výjimečném, přesto dokáže okouzlit.