Navzdory tomu, že je konec října, tváří se počasí jako vrcholné léto. Když nastupují do mikrobusu, sedačky jsou rozpálené; než zabere klimatizace, dýchat se dá jen přes tričko. Došlo k jakémusi nedorozumění, auto má místa pro osm cestujících – a jich je devět, s řidičem deset. Fabrizio, organizátor festivalu, si ze sedadla vedle řidiče mne prsty pravé ruky čelo a hledí do stropu. Vedle něj sedí albánský spisovatel Enar a potí se.
V řadě za nimi se na třech sedadlech tísní čtyři italské nakladatelky a překladatelky. Jsou štíhlé a elegantní a mačkat se jim zřejmě vadí méně než komukoli jinému z osazenstva; nepřestávají mluvit a gestikulovat, každou chvíli se jedna z nich nahlas rozesměje. Mají husté a dlouhé hřívy, celý mikrobus je jejich vlasů plný, připadají mu, jako kdyby jel na casting nějakého Felliniho filmu.
On sedí uprostřed poslední řady sedadel, nevidí nic, ze svého okolí vnímá jen zelené šmouhy. Vpravo sedí Němka Ilsa, je nakrátko ostříhaná a na zadní části hlavy má napletené barevné dredy. Podpaží si neholí, což je bohužel zjevné. Po jeho levici Daniela, italská spisovatelka narozená v Libyi, elegantní šedesátnice, výrazné brýle, blond mikádo.
Když už všichni sedí, nastane problém s posuvnými dveřmi, není síla, která by s nimi dokázala pohnout. „Brava!“ zvolá osazenstvo unisono, když překladatelka Cristina loktem udeří do dveří a ty se konečně zavřou. Mikrobus se rozjede.
Nechce se mu s nikým mluvit. Do displeje telefonu ale taky moc zírat nemůže, obě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
