Tělo neoblafneš, říká vítěz Magnesie Litery

V kategorii prózy zvítězil na cenách Magnesia Litera  Marek Šindelka s knihou Únava materiálu. Při této příležitosti odemykáme profil autora. Připomeňte si také knihu o československých spartakiádách, která vyhrála kategorii naučné literatury,  a vítěze publicistické kategorie, Brnox Kateřiny Šedé. 

…

Je označován za autora, který hravě i s cynismem vykresluje osamocení dnešní mladé generace. O to větší překvapení přináší jeho nová kniha Únava materiálu. Vypráví syrový příběh dvou mladých bratrů, které rozdělil útěk do Evropy. V krajině dálničních nadjezdů, vleček a plotů, přitom nedaleko od předměstských vilek, bojují hrdinové – nikým neviděni – o přežití.

„Tu knihu jsem psal z šoku a rozhořčení,“ vysvětluje dvaatřicetiletý spisovatel Marek Šindelka. Předloni v srpnu obletěla Evropu zpráva o odstaveném kamionu na rakousko-maďarské hranici, v jehož útrobách se udusilo sedmdesát jedna uprchlíků. Událost, kterou podle něj kulminovala evropská migrační krize, ale rychle upadla v zapomnění. „Jestliže jsme v médiích schopni ve velkém konzumovat nešťastné příběhy, tak jeden vezmu a napíšu ho s tím, jak by mohl reálně vypadat, když se čas zpomalí,“ vysvětluje svůj plán autor.

Prožíval tehdy narození první dcery, zároveň ohledával terén pro nový text, ve kterém se chtěl zabývat odtržením člověka od civilizačních vymožeností. V tu chvíli se vše spojilo. „Věděl jsem, že tohle je věc, o které je nutné psát,“ prohlásil v jednom z rozhovorů. Minimálně jedno má však novinka s jeho předchozí tvorbou společné: traumata svých současníků i běženců zkoumá skrze jejich těla.

Máme to v sobě

Fyzická stránka žití inspirovala už jeho debut, útlou sbírku Strychnin a jiné básně z roku 2005. „Západní společnost dlouhodobě pracuje na oddělování těla a duše. Duši už umíme opracovávat, zlepšovat a modifikovat třeba skrz sociální sítě. Tělo člověk neokecá, byť má pocit, že ve všech jiných oblastech je svým pánem. Je připravené životem projít nezávisle na našich cílech a představách,“ vysvětluje Šindelka svoje téma. Básně, ve kterých tehdy dvacetiletý autor zachycoval poslední stopy mizejícího dětství, vznikly díky paměti těla. Dotyky znovu vyvolávaly rodinná traumata i zasuté pocity, tak jako v básni Moje dětství: „v mrtvé říční škebli / vyplavené mezi oblázky / na břehu / voní rybina / jen ji zvedni / rozloupni dvě černé lžíce / a v uzlíku měkkého masa / ucítíš nános pod splavem / moje dětství / říční smrt“.

Za svůj debut dostal Cenu Jiřího Ortena a zařadil se tak po bok Zuzany Brabcové, Michala Viewegha, Petry Soukupové nebo Petry Hůlové. „Pro mě je to pořád nejdůležitější moment. Od té doby jsem psaní začal brát vážně. Byla to vzpruha v křehkém věku, kdy člověk může, ale nemusí psát dál,“ říká dnes již autor pěti knih, které se pravidelně objevují v nominacích na literární ceny a úspěchy zaznamenávají i v zahraničí, naposledy v Nizozemsku.

Po Strychninu se vydal směrem k próze, ale fascinace tématem i básnické vidění mu zůstaly. Při studiích kulturologie se z japonské mytologie zrodil román Chyba o překupníkovi, který si do těla zasadí vzácnou rostlinu, aby ji mohl převézt kupci. V roce 2011 pak přišla první povídková kniha Zůstaňte s námi. „Chtěl jsem se vypořádat s tím, co tělo umí. Že komunikuje a umí být také agresivní. Pořád to v sobě evolučně máme. Zajímá mě moment, kdy civilizace začíná jít proti naší podstatě.“ Tak jako v povídce Luk, kdy se otec a syn nakonec vypořádají s nakupenou agresí pomocí lovu.

Sám si prý podobný stav vyzkoušel při čekání na vyhlášení ceny Magnesia Litera v kategorii prózy, již mu kniha vynesla. „Tréma je stav, při kterém se potkává sociální stránka člověka s fyzickou. Chceš předstoupit před lidi a něco jim říct, ale tělo se vzpříčí proti tobě,“ vypráví o pocitu, jemuž chtěl věnovat další knihu. Téma nervozity se nakonec smrsklo na povídku Představení začíná – úvodní text předloňské sbírky Mapa Anny, jíž se definitivně etabloval a získal přízvisko generačního autora.

Krom nervózního baviče, jenž se směje upoceným snobům na večírku, přičemž sám dávno nedokáže opustit hranice vlastního já, se tu čtenář potká s teenagerkou, kterou trápí velikost nosu, nebo architektem, jenž si na svou počest staví dům s tělesnými proprietami. Ti všichni se trápí osaměním i nedostatečností svých těl, jichž by se rádi zbavili, nasazují si masky. Ale tělo je usvědčuje z neupřímnosti.

Ne všechny okouzlil prchavý jazyk, básnické obrazy a střihové líčení atmosféry. Někteří recenzenti mu občas vyčítali prázdnotu bez příběhu, jen se vzletnými popisy a slovy, v nichž to hýřilo vesmírem i YouTubem. „Chci psát o současnících a nedokážu identifikovat nic, co by mě nutilo psát román. Všechno se rozpadá do jakýchsi fragmentů a střepů, skládá se z toho mozaika našich životů. Navíc to byla kniha, jak lidé vidí sebe i ty druhé,“ namítal na to Šindelka.

Evropa z opačné strany

A novinka dokazuje, že se stylem umí pracovat. Básnické vidění se neztratilo, ale „luxusní problémy“ Evropanů vystřídal boj o přežití, a tak je tu místo ornamentálnosti návrat ke strohému vyprávění. Hrdina knihy přeskočí plot detenčního ústavu a utíká zimní krajinou. Hledá ztraceného bratra, aniž tuší, kde ho najít. Nemá mapu, jídlo, je mu zima. Tělo je vypravěčem i hybatelem děje, nejde ho neposlechnout. Je nutné ho opečovávat, přepravovat z kontinentu na kontinent, presovat do nepříjemných prostorů, zajistit mu jídlo a pití.

V něčem to až připomíná počítačovou hru. Únava materiálu se nesnaží přiblížit osudy hrdinů v jejich rodné zemi ani geopolitickou situaci. Nepolemizuje, neagituje. Redukuje tak, jak se vše zjednodušuje v hraniční situaci. Hned s první větou čtenáře napěchuje do chlapcova těla a nechá ho pocítit drsnou krajinu. Z Evropanů dělá vyděšené chudáky nebo sobecké narcisy, z uprchlíků postavy bez kulturního zázemí. „Můžeš člověka oprostit od kultury, ale těla se nezbavíš. Zážitky těla každý zná a umí si je představit,“ tvrdí spisovatel.

Když netvoří vlastní texty, mezi něž poslední dobou patří i práce na scénáři, věnuje se doktorátu na filmové vědě a přitom dělá to, o čem píše – testuje své fyzické já. Běžkuje, jezdí na kole, běhá, chodí po horách. „Vyrážím každý rok, potřebuju vypnout telefon, pít z potoka a řešit, kde přespat. Za chůze toho vymyslím nejvíc,“ vypráví Šindelka s tím, že sám jednou skoro zmrznul. Podobnou intenzitu chce zprostředkovat i v knize. Jenže jde o zážitky těch, kteří si takový test nevybrali dobrovolně.

Nutí čtenáře putovat kanály mezi dálnicemi, ukrývat se na opuštěných staveništích, objevovat propletený systém automobilových továren a nákladních vlaků. Poznávat Evropu z rubu, za zrcadlem vysněného kontinentu. Ti, kteří svá těla nechtějí, se při četbě stávají těmi, kdo už vědí, že se od nich nelze oprostit, a zároveň nic jiného nemají.

Symbolicky jako by se ty světy potkaly, když se uprchlík vloupe do vyhřáté domácnosti na jakémsi předměstí. Zatímco hladově zkoumá vnitřek ledničky, nelze se zbavit dojmu, že v některém z horních pokojů se trápí postava z Mapy Anny. „Myslím, že Únava materiálu od předešlých knih nakonec není tak daleko,“ věří Šindelka. „Je to pohled z úplně opačné strany na blahobytný systém, ve kterém žijeme.“ X

Autor je redaktorem Radia Wave.