Piazzetta ošklivosti, teď Václava Havla

V úterý na budovu Národního divadla slavnostně přidělají desku oznamující, že zdejší žulový plácek dosud známý jako piazzetta se přejmenovává na náměstí Václava Havla. Bude u toho paní primátorka, pan ministr kultury i bývalá první dáma. A taky sochař a někdejší Havlův soused z pražských Střešovic Kurt Gebauer, který tu prezidentovi odhalí vlastnoručně vyrobené žulové srdce. Tak praví tisková zpráva.

Autor těchto řádků coby student nedaleké základní školy pamatuje dobu, kdy se piazzetta otevírala. V osmdesátých letech to byla labutí píseň socialistického stavitelství. Samý kámen, samé sklo, občas nějaká ocel, na které se dalo klouzat, když z ní udělali zábradlí. Architekt Karel Prager se nikdy nebál velkých projektů, chtěl ostatně přestavět celý Smíchov (naštěstí na to už bolševik neměl peníze). Když tedy dostal zakázku na novostavbu Nové scény, která by vedle historické budovy Národního divadla sloužila pro audiovizuální inscenace Laterny magiky, vzal to z gruntu.

Vedle divadla postavil kostku obloženou čtyřmi tisíci skleněnými deskami ve tvaru obrazovky. Už tehdy působila jako mauzoleum, rozhodně ne přívětivě a už vůbec ne inspirativně. Byl to pomník zpupnosti urbanistů, kteří si v centru města mohli dělat, cokoli chtěli. Pokud jim to tedy strana a vláda nařídily.

Mrtvolnou důstojnost prostoru Prager podtrhl tím, že na piazzettu neumístil jediný stromek. A kamenné prostranství osadil sochou s paradoxním názvem Znovuzrození. Vytvořil ji Josef Malejovský. Národní umělec, laureát cen nesoucích jména všemožných komunistických potentátů a hlavně člověk, který celou normalizaci seděl jako poslanec ve Federálním shromáždění. Spolužáci se s autorem těchto řádků dlouho přeli, jestli mají neforemné plastice na předimenzovaném podstavci říkat spíš Žvejkačka, nebo Pytel sra… Atmosféru místa ta odporná hmota každopádně dokreslovala parádně.

Po revoluci si místo zabrali skejťáci a vyznavači freestylové cyklistiky. Jednou začas na ně policie udělala zátah, všichni ale tak nějak cítili, že díky rozjíveným klukům prostor konečně aspoň trochu žije. Šance na změnu se postupně chytilo i Národní divadlo. Dělalo tu koncerty, výstavy, nechalo zde pořádat trhy s designem. Nejvíc se podařilo prostor zlidštit Michaele Klakurkové s Janem Žaloudkem, kteří piazzettu zkraje roku 2011 proměnili v les osázený vyhozenými vánočními stromky.

Všechno to ale byly jen dočasné akce. Jakmile skončily, místo se znovu ponořilo do své umrlčí nálady, jež mimochodem koresponduje s přilehlým podchodem přezdívaným podle různých způsobů lidského vyměšování. Ani teď se s jedním z nejošklivějších míst v centru Prahy nic zásadního nestane. Jen se mu bude říkat náměstí Václava Havla. Snad by se tomu aspoň od srdce (nikoli žulového) zasmál.