Prezident Andrej Kiska: Slovensko je pro všechny

V projevu ve slovenském parlamentu minulý čtvrtek jste řekl, že na Slovensku není téměř nikdo, kdo by obhajoval Evropskou unii. Čím si to vysvětlujete?

Jde o dvě věci. Současná domácí politika je často populistická a založená na hledání nepřítele. Měli jsme to i v minulosti, kdy politici vytáhli například maďarskou kartu. Teď je to evropská karta. Na druhé straně, ani Brusel není bez chyb, je tam občas nedostatek empatie vůči lidem i národům, zejména těm menším. Například říct, že za každého nepřijatého uprchlíka bude sankce dvě stě padesát tisíc eur, bylo úplně zbytečné. Nahrává to extremistům.

Není překvapivé, že na jedné straně Slováci stále patří k nejvíce proevropsky smýšlejícím národům, ale v parlamentu takřka není proevropská politická strana?

Na obranu naší vlády musím říct, že první věta jejího programového prohlášení je přihlášení se k Evropské unii.

Na druhé straně pak ale premiér Robert Fico zdůrazňuje národní suverenitu proti evropské solidaritě. Nemá slovenská zahraniční politika dvě tváře?

Bylo to dobře vidět i před volbami, že slovenská zahraniční politika je poněkud schizofrenní. Na jedné straně věcně vzato je proevropská, na druhé straně někteří politici mluví jinak, což si vysvětluji bojem o voliče.

Nedávno byl v Praze summit Visegrádské čtyřky a i zahraniční média si všimla, že rétorika českého premiéra byla hodně odlišná od rétoriky ostatních, kdy on jediný mluvil o potřebě evropské solidarity a kompromisů. Nenastává ve střední Evropě situace, že Česko se rozhodlo jít jinou cestou než Maďarsko a Polsko a že Slovensko zůstane osamoceno někde mezi?

Nesouhlasím. Nemyslím si, že by slovenská zahraniční politika byla výrazně jiná než česká. A také si musíme říct, proč V4 před pětadvaceti lety vznikla. Bylo to kvůli společnému zájmu vstoupit do EU. A nebyla vždy ve všem shoda, například když jsme měli na Slovensku Vladimíra Mečiara. Nezapomínejme, že V4 vznikla ve jménu společného cíle.

A je dnes ještě nějaký společný cíl?

Ve slovenské zahraniční politice, aniž bych komentoval jiné státy, neexistuje sebemenší zaváhání v proevropské orientaci. Když pomineme některá prohlášení politiků, v praxi nevidím nic, co by tuto politiku zpochybňovalo.

Nevidíte jistou disproporci v žalobě Slovenska vůči EU v otázce kvót pro uprchlíky?

Na to říkám jen jedno, že když si slovenská vláda myslela, že takovou žalobu měla podat a měla argumenty, tak to udělala a já to dál nebudu komentovat.

Říkáte, že nechcete komentovat politiku jiných států, ale nemáte přece jen pocit, že se V4 štěpí v názoru na EU?

Opět pouze připomínám, že i my jsme měli Mečiara a V4 vydržela, že se tedy vyskytují období různých názorů, ale kvůli tomu rušit V4 by bylo zásadní chybou. Jsme tady spolu proto, že máme historicky mnoho společného, jsme v jednom geopolitickém prostoru a máme usilovat o co nejlepší místo v evropském světě a abychom byli jeho součástí.

Věřím v rozum Britů

Tento týden bude v Británii referendum o setrvání či odchodu z EU. Jaké důsledky může mít případný brexit pro EU?

V první řadě věřím, že k brexitu nedojde a že se najde většina rozumných voličů, kteří si uvědomují obrovské výhody členství v EU. Je mi jasné, že dějiny se nezastaví, ale věřím, že Británie zůstane.

Pokud by však Britové přece jen hlasovali pro odchod, nehrozí dezintegrace EU, že si například západní část EU řekne, že se musí semknout, jinými slovy, že ponechá bokem například střední Evropu, která se vzepřela kvůli uprchlíkům?

Neobávám se toho. Všichni rozumní lidé si uvědomují, že EU není jen ekonomický, ale také mírový projekt. Když si budeme opakovat, proč EU vůbec vznikla, že jejím cílem je zabránit válkám, které se na našem kontinentu tak často odehrávaly, a když Brusel projeví dostatek empatie, pak jsem velkým optimistou.

Jenže průzkumy veřejného mínění poukazují na pokles popularity EU v mnoha státech natolik, že existenci EU dnes podporuje už jen menšina lidí. Nemáte obavy z toho, že rozum, o kterém mluvíte, Evropa tak trochu ztrácí?

Ano, to je mi líto, vidíme, jaké úspěchy mají protievropské a extremistické strany. Je pravda, že žijeme v komplikovaném světě, v němž nacionalismus je jednou z těch lehkých odpovědí. Vždy je těžší mluvit o porozumění a empatii, a naopak jednodušší vytahovat obraz nepřítele. Jenže dějinami vždy hýbou lídři a osobnosti, nejen politické, a dnes je čas, aby mluvili o naší společné budoucnosti. Slovensko ani Česko si snad nemyslí, že by obstály v tomto globalizovaném světě jako samostatní hráči. Na jedné straně tedy musí Brusel fungovat lépe, na druhé pak ale musí lokální lídři mluvit o smyslu projektu EU.

Hovoříte o „rozumu“. Co když ale nepřeváží?

Evropská unie není jen projekt pro slunečné dny, musí se naučit fungovat i v době krize. Procházíme jedním z těch těžších období a vidíme, že na Slovensku volilo stranu Mariana Kotleby třicet procent mladých lidí. Nejen já si kladu otázku, jak je to možné? Možná se mýlím, ale mám pocit, že nastává krize identity. Žijeme v úžasném prostoru, kde neexistují hranice a ve slovenském případě si většinou ani nemusíte měnit peníze v peněžence, když jedete do jiné evropské země. A přesto jako kdyby nám něco chybělo. Třeba odpověď na otázku: kdo jsem? A když do toho přijde krize, třeba uprchlická, je pak velmi krátká cesta k odpovědi, že chceme být sami. Proto musíme mluvit o významu EU. Jenže kolik je takových? Pomalu dnes na Slovensku nenajdete nikoho, kdo má pro EU dobré slovo.

To je podobné i v Česku. V obou zemích je navíc podobná schizofrenie, když prezident a premiér mluví o EU hodně odlišně, byť v Česku je to v obráceném gardu. Není důsledkem toho zmatení společnosti?

Jistěže je zmatená. Je to také vidět na uprchlické krizi. Když lídři nezačnou vysvětlovat, o co ve skutečnosti jde, velmi rychle se pak kdekdo chytne jednoduchých hesel. A přijde to, co vystihuje jeden výrok: holé věty, holé hlavy. Ale abych se vrátil ještě k vaší otázce. Chci zdůraznit, co jsem už jednou řekl: Slovensko má jednotnou zahraniční politiku.

Jaký podíl na rozjitřené atmosféře v Evropě má ruská propaganda?

Tady na Slovensku je ji cítit silně a u vás také. Je jasné, že Rusko potřebuje rozdrobenou Evropu, protože pak může hrát své hry. Udělají vše pro to, aby nás rozbili. Od hybridní války přes diplomacii, ekonomiku, média až po nějaký ten přelet stíhačky u evropských hranic. Na druhé straně, sankce proti Rusku ukazují evropskou jednotu, na kterou by ještě před pár lety sotva někdo sázel. A když tento pětisetmilionový trh, tato největší ekonomika na světě zůstane jednotná, Rusko bude velmi slabý hráč.

V Evropě se vede debata, nakolik a jak se proti této ruské propagandě bránit. Měla by si EU nebo jednotlivé státy pro tuto obranu vytvořit instituce a čelit jí profesionálně?

Ano. Ostatně, nejlépe je to vidět na extremismu a fašismu. Jistou odpovědnost nese například i Facebook, ale zasáhnout musí především stát. Jistě, na jedné straně slyšíme, že svoboda nesmí být omezena, vždyť máme demokracii. Jenže musí existovat přesně stanovená pravidla, a kdo je překročí, musí být zastaven, webová stránka či profil na Facebooku zrušen. Také není možné, aby se někdo nechal potetovat nacistickými symboly a chodil tak po ulici. Jsem pro nulovou toleranci vůči extremismu. Pokud to takto nastavíme, potom budeme schopni čelit i nepřátelům ze zahraničí. Souhlasím se slavným výrokem filozofa, že k tomu, aby zvítězilo zlo, stačí, když dobří lidé nebudou dělat nic. Pokud se nebudeme bránit, tak ti netolerantní nás, kteří trváme na toleranci, zničí.

S fašisty se nemluví

S tím nepřímo souvisí i to, co jste říkal ve svém projevu, že na Slovensku selhává stát, jeho funkčnost. V parlamentu sedí fašistická strana, její hlídky se promenádují ve vlacích a vyvolávají strach. Stát ale nijak nezasahuje. Je to součást oné nefunkčnosti?

Nepochybně, je to nefunkčnost státu a také podceňování hrozeb. Oni dnes už sice nechodí v černých uniformách, oblékli se mazaně do zelených triček a usmívají se, o to jsou však nebezpečnější. Musíme se naučit bránit demokracii.

Na protest proti vašemu vystoupení v parlamentu odešli poslanci Kotlebovy strany ze sálu…

…hned jsem se cítil lépe. A také bezpečněji.

Je to jejich reakce na to, že jste po volbách odmítl Kotlebu přijmout v prezidentském paláci. Je to váš odkaz na to, jak si představujete politickou kulturu?

Ano. Na jedné straně jsme demokratická společnost, a pokud je někdo volí, v pořádku, ať jsou v parlamentu. Ale je nutné jim říci: Toto jste vy, a toto jsme my. Je nebezpečná představa, že se s nimi má mluvit, či dokonce sednout si za jeden stůl s argumentem, že oni vlastně nejsou tak špatní! Pak skončíme u toho, že ani ten Hitler nebyl tak špatný, koneckonců postavil dálnice, a že na Slovensku za prezidenta Jozefa Tisa to také nebylo tak špatné. Narážíme na základní morální hodnoty a ta hranice musí být naprosto jasná a nepřekročitelná.

V souvislosti s nefunkčností státu jste zmiňoval i zdravotnictví, v novoročním projevu jste citoval analýzu, podle níž na Slovensku umírají ročně tři tisíce lidí, kteří by v českých nemocnicích přežili. Kde se na Slovensku stala chyba?

Ten odskok od Česka vidím opravdu především ve zdravotnictví. Obecně vzato, problém je v politické vůli. Podívejte se na Estonsko, které na tom bylo po roce 1991 podstatně hůře než my. A kde je dnes? Funkčnost jejich vlády je v podstatně lepší kondici. Je to důsledek toho, že se tam našla skupina politiků, kteří pochopili, co země potřebuje, a zmobilizovali se k výkonu. A my? Trvalo pětadvacet let, než jsme si přiznali, že ve zdravotnictví máme problém. Naštěstí tato nová vláda měla odvahu to přiznat. A jsme si také konečně vědomi toho, že máme špatné školství. A teď se to musí postavit jako priorita.

Zvláštní ale je, že Česko také není nijak oslnivě reformní zemí, přesto jsou na tom zdravotnictví, školství i justice, tedy pilíře funkčního státu, o dost lépe. Proč se to na Slovensku nepovedlo?

Možná je to částečně tím, že my na Slovensku jsme méně naléhavě požadovali to, na co máme od státu nárok. Ale právě Estonsko je na tom dnes lépe i než Česko. Z toho je vidět, že klíčové je, kdo a jak ten stát řídí.

Vidíte na Slovensku nějaký bod obratu k lepšímu?

Určitě ano. Měl jsem několik setkání s ministrem zdravotnictví a mám z něj dobrý dojem, nebojí se říkat věci přímo, i když to nebude mít jednoduché. Ministr školství to bude mít těžší, ale i do jeho týmu se dostalo hodně schopných lidí z nevládního sektoru.

Vláda teď čelí velkému skandálu a křeslo ministra vnitra se třese. Nemáte obavu, že tato vláda bude více řešit sebe než ony reformy?

Každá vláda, každá koalice má své vlastní problémy a vlastní život. Pokud se postaví priority, a v programovém prohlášení vlády jsou, například ministryně spravedlnosti si je prosadila velmi podrobně, takže nikdo z koaličních partnerů už je nemůže odmítnout. Dejme této vládě aspoň trochu času, uvidíme za rok.

Znám úděl prezidenta

Ve funkci jste už dva roky. Co jste za tu dobu zjistil o svých možnostech a jak hodnotíte toto období?

Když jsem se ucházel o tuto funkci, říkal jsem, že mým cílem je dát roli prezidenta smysl. Protože předtím už se vedly debaty o tom, zda není prezident vlastně zbytečný. Moje zkušenost je na jedné straně pozitivní v tom, že lidé nemají přehnaná očekávání a vědí, že prezident nemá v rukou kouzelný proutek. Uvažují realisticky a vědí, co prezident může a co nemůže. Očekávají od něj, že společnost bude spojovat, ne rozdělovat. Že bude nastolovat otázky. Že nebude stát ani za vládou, ani za opozicí, že dokáže zkritizovat či pochválit obě strany. Očekávají od něj tedy to, s čím jsem já sám k této funkci přistupoval. Dokonce se setkávám s tím, že lidé oceňují, že tlak, který jsem vytvářel na vládu kvůli zdravotnictví a školství, přináší výsledky. Tou smutnější zkušeností je to, že i když se díky své funkci setkávám se spoustou skvělých lidí z nejrůznějších oblastí, kteří přesně vědí, co je třeba v naší společnosti změnit, tyto změny se nedějí. A já si kladu otázku proč. Nicméně, přijímám pokorně svou roli prezidenta, který některé věci změnit nemůže, byť na ně upozorňuje ministry a vládu. Je to můj úděl, o němž jsem věděl předem.

Takže vidíte svoji roli spíše jako úlohu moderátora, který vstřebává informace o společnosti, předává je vládě, která už sama musí rozhodnout, zda je uplatní?

Jsem moderátor, ale také kladu otázky a očekávám odpovědi.

Často mluvíte a také se setkáváte s lidmi, kteří se pohybují na okraji společnosti, ať už jsou to lidé chudí, sociálně vyloučení, senioři nebo Romové a uprchlíci, kteří se na Slovensku usadili. Děláte to programově?

Jistě. Je třeba si uvědomit, že lidé, kteří pracují, si v životě umějí nějak poradit. Ale je tady skupina lidí, která je doslova odkázána na stát. A úroveň státu je podle mého názoru třeba hodnotit právě podle toho, jak se dokáže postarat o ty, kdo jsou na něm závislí. Proto jsem ve svém projevu také mluvil o tom, že země nemá být jen pro ty úspěšné. Slovensko má být zemí pro každého člověka.

To znamená, že považujete Slovensko za zemi, která má být pro všechny?

Ano. Ale ve vaší otázce, soudě podle vašeho úsměvu, cítím jistý záměr. Co je za ní?

Český prezident totiž říká, že Česko není pro každého.

A já říkám, že Slovensko je pro všechny.

Zapadá vaše koncepce zastání se těch, na které se občas zapomíná, i do zahraniční politiky? Proto jste byl třeba nedávno v Gruzii?

Ano. Jsem hrdý na to, že Slovensko, ale ostatně i Česko, je zastáncem takových zemí, například že podporuje státy na Balkáně. Byl jsem třeba v Bosně a Hercegovině. Je to nesmírně komplikovaná země, tři různé národy, tři různá náboženství. A když jsem tam přijel, všichni politici, kteří se jinak neshodnou téměř na ničem, mluvili o stejné touze – dostat se do EU. A říkali mi: Dejte nám naději, velmi ji potřebujeme. Pro ně je EU snem, zatímco my už na tento sen zapomínáme, jsme rozmazlení jako malé děti. Je nesmírně důležité dát těmto zemím, ale i Ukrajině či Gruzii světlo naděje, ukázat jim, že je v EU chceme. Říct jim: Snažte se, dělejte reformy a my vás přijmeme. Bohužel, při dnešním euroskepticismu v EU je to velmi těžké. Jenže co se pak stane? Přijdou Rusové a řeknou těmto národům: Pojďte k nám, oni vás nechtějí.

Máme poslední otázku, kterou položíme, i když odpověď asi známe. Zvažujete, že by kolem vás vznikla nová politická strana?

Tuto otázku dostávám často a odpovídám vždy stejně. Kandidoval jsem na prezidenta a v této funkci jsem pouze dva roky, mám před sebou ještě tři a na ty se musím soustředit. O dlouhodobých výhledech říkám, že když chceš rozesmát Boha, povídej mu o svých plánech. Je tolik věcí, které nemůžete ovlivnit. Kdysi jsem sám napsal ve své knížce, že nikdy nevstoupím do politiky. A jsem tady.