Ombudsmanka v nové zprávě kritizuje poměry ve věznicích. Co by se v nich podle vašich zkušeností dalo zlepšit?

ANTONÍN CÍSAŘ

Já jsem si tam zažil docela dost. Když je člověk slušnej – vím, že je to blbě formulovaný – a zavřou ho, spíš se tam zkazí, než že by se napravil. Opravdu mizivý procento přijde jednou a už se do vězení nevrátí. Nechci říkat, že jsem nic neudělal, ale když jde člověk z výkonu trestu, tak je svým způsobem diskriminován. Nikoho nezajímá, že chce dělat. Mělo by se víc zaměřovat na lidi, který jdou ven. Mělo by se jim víc pomáhat. Lidi se zavíraj do vězení, hlavně aby od nich byl pokoj, moc se tam s nima nepracuje. Když udělá vězeň nějakej problém, jde na samotku. Tím to končí. Možná by bylo lepší, kdyby se ve vězení lidi mohli trochu líp připravit na život venku. Vystudoval jsem, dělal jsem v nemocnici, ale teď jsem v podmínce, protože mi ruply nervy.

DAVID VAVŘÍK

Každá věznice potřebuje něco jinýho. Velký problém je například přeplněnost. Pokud se do vězení dostane člověk se sociálním nebo psychologickým problémem, tak se mu tam akorát prohloubí. Jako by dostával neustále výprask a pak si říká, že už je to moc za to, co udělal. To prostředí člověka utvrdí v hořkosti a odchází ukřivděný, zlomený. Nemá pak moc touhu se životem něco dělat. Měl by se víc klást důraz na „chceme, abyste žili dobře.“ Třeba bývalí vězni, kteří prošli pozitivní změnou, by mohli docházet do věznic a předávat své zkušenosti. Taková forma povzbuzení teď není možná. Vězení deformuje charakter a láme ho. Z relativně slušnýho člověka se může stát pěkná bestie. Návrat do běžnýho života je hodně těžkej a dlouhej. Ne měsíce, ale léta. Mělo by se víc dbát na resocializaci a kulturní vyžití ve věznici.

MARTIN VECKO

Rozhodně by se měla změnit politika zaměstnávání. Mám pocit, že o spolupráci s podnikateli vězeňské služby ani zájem nemají. Přitom pro firmy jsme levná pracovní síla. A navíc mi makat vyhovovalo. Když bych si měl odsedět pět let, s přestávkami, bez práce, byla by to ukrutná nuda a vymýšlel bych hlouposti. Když člověk pracuje, nenahání drogy, prášky, prostě se těší do práce, že si vydělá 450 korun. Přemýšlí nad prací a jinýma věcma než nad těma, který ve vězení každýho ubíjej a není z toho nic dobrýho. Dál si myslím, že by se s vězni mělo jednat preventivně, a ne represivně. Organizovat víc kroužků, pracovní terapie. A měl by se narovnat vztah mezi vězni a dozorci. Nemusí spolu být kamarádi, ale chtělo by to, aby k sobě přistupovali jako člověk k člověku.

DAVID HEJKERLÍK

Byl bych pro, aby se na specializovaném oddělení toxickém vybudovali kuchyňský kouty, aby si odsouzení měli kde uvařit jídlo a upéct buchty. Aby vězeňský terapeuti více mluvili s vězni o relapsu a nabízeli různý druhy psychoterapie, arteterapie, dramaterapie. Aby sociální pracovníci více pracovali s vězněma před jejich výstupem. Aby bylo častější koupání z hygienických důvodů. Lepší přístup vězeňských pracovníků k návštěvám odsouzených. Zlepšit zdravotní péči pro vězně.

MILAN MRAVEC

Já už jsem deset let venku, žiju slušným životem, oženil jsem se. Ve vězení se mi nejvíc nelíbilo, že na cele bylo moc lidí. V Horním Slavkově jsme byli jak sardinky, odporovalo to normám. Ve Stráži mi vadila strava. Dozorci si vynášeli maso z kuchyně. Jinak by to v rámci možností mohlo být dobrý, v některých věznicích je jídlo vynikající.

Měl jsem štěstí, že se mi i díky Evě Carbolové a PRAK (sdružení pro prevenci kriminality, pozn. red.) podařilo dobře se začlenit do společnosti. To ale není samozřejmostí pro všechny, někdo ani nemá možnost se se sociálními pracovníky pobavit, aby pořádně věděl, co a jak na svobodě. Tu péči má možná tak deset procent vězňů, víc ne. Ostatní jenom pustí, a oni nevědí kudy kam. Dostanou tisícovku od kurátora, a pokud nemají oporu v rodině, zase do trestné činnosti spadnou.

A. K.

Neustále opakující se problém představují přeplněné české věznice. Před amnestií Václava Klause byly natolik přeplněné, že místa, která byla uvolněna tím, že byl odsouzený eskortován do jiné věznice za účelem soudu nebo výslechu (tj. pouze na dobu určitou), byla okamžitě zaplněna jinými odsouzenými z nástupních oddělení. Tudíž odsouzení vracející se do své kmenové věznice byli různé ubytováni na nástupních odděleních nebo na oddílech, kde zrovna bylo místo. Odsouzený, který byl třeba několik let na jednom oddíle, po svém návratu cestoval z oddílu na oddíl, než se zase uvolnilo místo na tom kmenovém. Před každou návštěvou prokurátora se z ložnic různě schovávaly povlečené matrace z postelí, aby byly rádoby dodržovány ubytovací kapacity. Od amnestie už uběhlo pár let a ta přeplněnost je určitě opět aktuální.

Pracovní zařazení odsouzených je minimální. Častým jevem je, že několik odsouzených se střídá na jednom pracovním místě. Věznice tak statisticky vykazuje zaměstnanost, nicméně když člověk chodí do práce jednou dvakrát týdne, je nemožné si vydělat peníze na své základní potřeby, nemluvě o tom, aby mohli splácet dluhy vůči státu, případě výživné v celé výši. Já sám jsem byl pracovně zařazen ve věznici Jiřice a do práce jsem chodil maximálně dvakrát do týdne. Nemohl jsem z výplaty posílat výživné v plné výši 1000 Kč.

Odsouzení propuštění z VTOS:(výkonu trestu odnětí svobody, pozn. red.) dostávají peníze přesně na cestu do místa bydliště, takže často po příjezdu domů páchají trestnou činnost, aby se vůbec najedli do té doby, než si u kurátora zařídí nějakou finanční podporu. Na závěr už snad jen to, že státní resocializační program je naprosto nedomyšlený a dle mého názoru neodpovídá evropským standardům.